pátek 11. prosince 2015

Adventní zamyšlení - psáno pro Klatovský zpravodaj, adresováno nejen Klatovanům

Milí Klatované,

v průběhu roku se Vás na stránkách Zpravodaje snažím informovat především o hospodaření města, aktuální finanční situaci, o investicích. Dovolte mi dnes učinit výjimku.

V posledních měsících a týdnech do Evropy přicházejí statisíce uprchlíků a „oficiální Evropa“ zoufale selhává v odpovědi na jejich příchod. Média hovoří o „uprchlické krizi“. Možná by měla hovořit spíše o krizi „evropských elit“, které v čele s lidmi, kterým jsme věřili, nedokážou hájit ani své teritorium, ani své hodnoty, přestože se jimi zaklínají. Důsledkem špatné a neprozřetelné politiky, jejímž zosobněním se v očích příštích generací možná stane německá kancléřka Angela Merkelová, nedokážeme pomoci těm, kteří by si naší pomoci skutečně zasloužili, a naopak dáváme příležitost těm, které bychom měli velmi pečlivě prověřit, zda si naší pomoci vůbec zaslouží.

Umět rozlišovat je klíčem k řešení. Říci, že se musíme smířit s tím, že se Evropa ( tj. naše domovy) vlivem imigrační vlny změní a že se nedá nic dělat s tím, že v proudu běženců jdou i ti ( či mohou být i ti) , kteří chtějí náš svět,  styl života, kulturu, tradice … zničit, je nepřijatelné. Co zbývá nám ?

Stále mnohé. Prvně bychom si měli uvědomit, kdo skutečně jsme. Jaké hodnoty stvořily naši civilizaci. Co nás, jako Evropany, spojuje, naopak v čem jsme odlišní. Evropské heslo „United in Diversity“ ( Sjednoceni v rozmanitosti) není žádnou lacinou frází. Dopracovali jsme se k němu. Trnitou cestou … o níž hovoří historie národů a států Evropy.

Zaplatili jsme vysokou cenu za to, abychom došli pochopení, že jsme si všichni rovni, a to navzdory všem nerovnostem, že jsem zrozeni ke svobodě ( a každému, kdo nám ji upírá, se musíme postavit), že jsme solidární s těmi, jimž osud a okolnosti dal do vínku nějaký „handicap.“ Proto, navzdory všem našich pochybením a slabostem, cítíme jako samozřejmé, že muži i ženy jsou si rovni, že lidský život je nedotknutelný, že každý má zákonem garantované četné svobody a po zkušenostech relativně nedávných : že žádná ideologie ani náboženství nesmí diktovat společnosti, co se smí a nesmí z hlediska „jejich pohledu na svět.“

Křesťanství, jako náboženství, jež zrodilo moderní Evropu, dávno pochopilo, že víra je skutečností osobní a že církevní představitelé tu nejsou pro to, aby vládli společnosti a světu.  Ostatně ne nadarmo je jedním z nejstarších titulů  římských biskupů, tj. papežů, titul „servus servorum dei“ ( sluha služebníků božích). Vliv křesťanství na duchovní klima Evropy je nezpochybnitelný, z jeho kladů i chyb čerpáme dnes a denně. I proto je ostudné, že evropští poslanci ( relativně nedávno)  planě diskutovali, zda se v základních evropských dokumentech máme a smíme odkazovat na křesťanství jako základ naší identity. V očích lidí jiných kontinentů a kultur je taková diskuse důkazem ( příznakem?) slabosti. Možná i sebestřednosti, protože nechceme-li jasně říci, kdo jsme, odkud přicházíme a tudíž i kam jdeme – kdo opravdu jsme ? Cesta k pochopení sebe sama není až tak těžká. Navzdory všem pochybám, pevně věřím, že víme, kdo jsme a že nalezneme řešení své krize, ať už ji nazveme jakkoliv.

A proto bych vám rád popřál krásný a klidný Advent, období očekávání, zklidnění, období čtyř nedělí před příchodem Spasitele. Ten, jak křesťané věří, přichází ke všem lidem, aby je vykoupil, řekněme (poněkud ateisticky) z „omezení daných hmotným světem“. S tímto časem jsou spojeny krásné tradice – zdobíme svá obydlí adventními věnci, připravujeme sebe i své domy na Vánoce, snažíme se být vstřícnými, přátelskými. Na svátek sv. Barbory řežeme „ barborky“ ( větvičky stromů, které do Vánoc rozkvetou?), na svátek sv. Mikuláše přichází k našim dětem laskavý Mikuláš a s ním i zlobiví čertíci, dveře našich domů opatřujeme jmelím, které má přinést štěstí a požehnání a bránit tomu, aby k nám pronikly „zlé síly“. Věřte nebo nevěřte, již od 12.st. v Čechách pečeme v průběhu adventu i vánoční cukroví, které pak o Vánocích s chutí spořádáme. Po vzoru sv. Františka z Assisi stavíme betlémy a zpíváme – nejprve roráty a posléze i krásné koledy. Komu z Vás se srdce nezachvěje, když slyší o půlnoční Narodil se Kristus Pán ? 

Prožijeme-li svůj Advent a Vánoce v duchu ( troufám si říci) evropské tradice, uděláme tím cosi prospěšného sami pro sebe a pro všechny. Věřím, že si o svátcích – uprostřed všech těch drobných dobrých zvyků a věcí  - uvědomíme, co jsou ony tak často vzývané evropské hodnoty – že k nim patří bezpochyby i styl života, přátelský, vstřícný, do určité míry opatrný. Styl života, který žijeme. Že k nim patří i osobní víra, vlastní lidem „víru praktikujícím i nepraktikujícím“, že tím nejdůležitějším v životě člověka jsou láska, naděje a víra. Vše ostatní z nich vychází.

Přeji Vám krásné a požehnané Vánoce a vše dobré v roce 2016.

Václav Chroust