pátek 30. prosince 2016

Dante - génius, který se také mýlil.


Řekněte Dante a zazní Florencie … a zdáli pak ozvěnou Beatrice. Řekněte Florencie a oči Vám zaplní jas, krása a slzy, protože k Florencii nemůže být nikdo lhostejný. Buď ji milujete nebo nenávidíte. Má i svá stinná místa.  Přesto spojení není tak zcela jednoduché a ani samozřejmé.  Ano, Dante Alighieri se ve Florenci v roce 1265 narodil. Strávil tu valnou část svého života, Florencii  miloval a měl ji vždy na paměti,  nakonec však zemřel ( paradoxně) jako  florentský štvanec v Ravenně ( 1321) a tam je i pohřben. Proč tedy to silné pouto  : Dante= Florencie, Florencie= Dante ?


Možná proto, že  Dante se ve Florencii „narodil“ i jako umělec, jako „otec italštiny, pramen i koruna poezie“, jeden z vůdčích duchů Dolce Stil Novo, sladkého nového stylu. Zde potkal svoji platonickou lásku Beatrici Portinari, které zajistil nesmrtelnost ve svém díle  Commedia, či Commedia Divina tedy Božské komedii, jak ji později nazve jiný slavný Florenťan Giovanni Boccacio v prvním Dantově životopise.


To vše jsou „středoškolsky známé věci“, Dante byl  velký umělec,  předchůdce renesance. A žil ve Florencii. To ví přeci každý!Ale je to vše, co bychom měli o tomto výjimečném muži znát  ?Právě, že není !  Dante a jeho život by samy byly námětem na román ( přinejmenším), pokud by ovšem „naše moderní doba“ cosi tak složitého, rafinovaného a přitom tajuplného jako román je či být má, dokázala přijmout. Rychlost, pomíjivost, nedočkavost, netrpělivost – to vše jsou charakteristiky naší doby a i ty mohou za to, že   namísto románu věnujeme Dantemu slovníkové heslo a několik odstavců v učebnicích. Máme při tom hřejivý pocit, že je to tak správně.  Správně to není, jen snad je to příkladem toho, jak lze „zabít“  osobnost tím, že ji zařadíme do čítanek a že o ní učíme v hodinách literatury a dějepisu“. 


Mýlím se ? Já se obávám, že nikoliv, nicméně odpověď na to, zda ano či ne, si může každý, kdo bude číst tyto řádky, dát sám.


Stačí pouhé dvě otázky :1)      Proč a kdy se Dante stal florentským vyhnancem a proč se nikdy do Florencie nevrátil ?2)      Čím jiným a čím vším se Dante zabýval mimo poezie ?a pokud Vaši zvídavost, ale i zvědavost, zaujmou, dojdete (asi) záhy k přesvědčení, že skutečně slovníkové heslo nestačí a že muž jménem Dante Alighieri si zaslouží víc.Odpověď na první otázku souvisí s jeho politickou činností.  Kdo ji nezná, možná  nalistuje např. wikipedii a zjistí, že Dante byl mezi léty 1295 -1301 „politicky činný“, a to natolik, že v roce 1300 byl jedním ze šesti florentských priori. Byl představitelem tzv. bílých guelfů. Ačkoliv guelfové obecně podporovali papeže proti císaři, dostal se Dante jako představitel florentské republiky do sporu s papežem Bonifácem VIII. Toho podporovali florentští černí guelfové a ti též ve sporu, který byl de facto sporem o míru nezávislosti republiky na papeži,  převážili.  Dante, který zřejmě chápal politiku jako službu vlasti, neuspěl v politice -  služce partikulárních zájmů papežů, králů a jejich rodin. 


Dante, autor latinsky psaného politicko- filosofického pojednání  Monarchia, se po zbytek svého života (celých 20 let) musel pohybovat mimo dosah své Florencie, kde mu hrozila hranice a smrt v plamenech. Hrozba,  která už nikdy nepominula, přestože několikrát doufal, že se domů vrátí. V té souvislosti je zajímavé, že snad nejvíce spojil své naděje s mladým Lucemburkem, císařem Jindřichem VII ( otcem českého krále Jana Lucemburského). Dante doufal, že by Jindřich mohl být novým Karlem Velikým a asi i snil sen o sjednocení Itálie.  Císař sice dokázal Danteho nepřátele – černé guelfy – vyhnat z Florencie, ale bohužel zemřel  příliš brzy - 24.8.1313 v Bueonconvento, ( jeho ostatky dodnes leží v katedrále v Pise).  A s ním zemřela (asi) i největší Dantova šance na důstojný návrat do Florencie.


Danteho politické „angažmá“ je koneckonců  patrné i v jeho Božské komedii. Stačí si jen připomenout, kolik různých svých současníků na cestě peklem, očistcem i rájem potkává. A právě jejich umístění tam, či onam, je Dantovým soudem jejich životů a činů. „Je to přesně tento aspekt   - zájem účastnit se přímo událostí své doby, formulovat námitky, vyjádřit protest a zděšení – který jej spojuje s naší dobou … Dante byl prvním kreativním spisovatelem našeho tisíciletí, který zaujal významné stanovisko k morálním, náboženským a politickým otázkám své doby ..“ říká  profesor David Higgins na str.11  úvodu oxfordského vydání Božské komedie.Není to vzrušující ?  Uvědomit si, že  Dante nebyl romantickým rozervaným umělcem pozdějšího ražení, že byl a vědomě chtěl být součástí establishmentu své doby, že se chtěl podílet na řízení své společnosti. Že kdyby žil dnes, chodil by volit, chtěl by být volen, možná by psal blogy, články do nejrůznějších ( asi i renomovaných) novin a časopisů, že by toužil být viděn v televizních diskusích …. Avšak když neuspěl tam, kde by si býval nejvíce přál, neutekl do nicoty a neutopil své zklamání ve víně ( a to tehdy jako i dnes bylo v Toskánsku výtečné) a věnoval svoji energii a úsilí druhé věci – studiu, tj. poznání.


A právě studium a dosažení vzdělání ( nikoliv ovšem akademických gradů) je odpovědí na druhou otázku, kterou jsem výše položil.  Ačkoliv se málo ví o Dantově formálním studiu  - tj. jakou školu či universitu navštěvoval, byť spekulace jsou v tomto ohledu zajímavé - je známo, že byl  vzdělaným člověkem. Věnoval se , řekněme logicky ( byl to přeci básník ! ), studiu toskánské , antické latinské (Vergilius), ale i okcitánské poezie.  Po smrti  Beatrice ( 1290) hledal útěchu v Boethiově De consolatione philosophiae ( česky překládané jako Filosie utěšitelka). Zřejmě se zúčastnil i diskusí  dominikánů a františkánů, když ti první vysvětlovali teorie sv. Tomáše Akvinského, ti druzí pak mysticismus sv. Bonaventury. Toužil tedy vědět a znát, byť asi i tušil, že rozum sám na pochopení světa nestačí.


Vzdělání, zřejmě, bylo pro Danteho nezbytností a podmínkou vlastní práce.  David Higgins, v již zmiňovaném úvodu k překladu Božské komedie, cituje samotného Danta : „ Všichni lidé, jež vyšší přirozenost prodchla láskou k pravdě, by se měli cítit pobízeni k tomu, aby pracovali ve prospěch budoucích generací, které tím obohatí tak, jako sami byli obohaceni prací svých předchůdců. Nechť není žádné pochybnosti, člověk, který má prospěch ze společného dědictví, ale nedělá si starosti s tím, aby přispěl ke společnému dobru, smutně selhává ve své povinnosti.“


To je i na dnešní dobu neobvykle angažovaný názor.


Prof. Higgins píše  : „ Dante si ošklivil široce rozšířený materialismus, náboženský cynismus a politický oportunismus, které deformovaly jeho svět.“Dante promýšlel, přemýšlel, pracoval a studoval, vždy ovšem s ohledem na praktickou aplikaci toho, co svým úsilím získal. Není to moderní, možná nadčasový přístup ?


A není náš dnešní post-moderní svět  a přístup  - postavený na hromadění všeho, majetku, titulů, moci, popularity etc., ale ve velké míře lhostejný ke skutečnému vzdělání a vědění – dědicem Bonifáce VIII, kterého Dante tolik nemiloval, než Danteho samotného, byť na papeže jsme zapomněli a Danteho zná každý ?  V době, kdy žil Dante,  svět hledal své nové paradigma. Náš svět, Euroatlantická civilizace,  je hledá i dnes.


Myslím-li na muže, jehož dnes představujeme jménem  Dante Alighieri, mám pocit, že cítím chvění, touhy, aspirace, které jej prostupovaly. Že tuším zklamání, ale i závratnost úspěchu, kterých se mu dostalo. Že vidím úzkost i rozhodnost, které jej (paradoxně) obě předurčovaly. Vidím a cítím život a jeho vibrace, jako by Dante byl a žil i dnes, jen kdesi jinde, takže se nepotkáváme.   Možná by i on zvolal : „Života bído, přec mám tě rád!“


Pusťme tedy tohoto skvělého muže ven z čítanek a inspirujme se tím, co říkal, konal, v co doufal a i tím, v čem se mýlil.


Neboť Dante Alighieri byl génius, který se občas mýlil. Nebyl skvělý ?