Verona - kde se ztratila Julie ?

Na Veronu jsme si vymezili celý den. Přestože jsme tu viděli mnohé, zdá se, že jeden den na Veronu nestačí.

Řekne-li se Verona, zazní mnoha lidem Romeo , Julie a William Shakespeare. Je to však ozvěna mylná. Verona je více!  Město sice z shakespearovské tragédie znamenitě těží, neboť tisíce a tisíce lidí by sem jistojistě nepřišly, pokud by tu nehledaly stopy po snad nejslavnější milenecké dvojici historie, ale Romeo a Julie, či Montekové a Kapuleti zdaleka nejsou ( jedinou ) Veronou.

Navzdory tomu tisíce dívek osahává prsa (asi) bronzové Julie na dvorku domu, kde údajně žila :

Zřejmě ty samé dívky a ženy píšou na stěnu průjezdu "tajné" vzkazy, raději se snad ani neptat, jaké.

Co je naprosto neuvěřitelné, ale pozor - pochopitelné - že se do této juliánské mánie zapojují i muži (ovšem bedlivě střeženi svými ženami. Co si ten chlap myslí, mě opravdu nenapadá ...)  a muž na obrázku nebyl jediný:

Verona je historie sama ! Přestože jsem si na letošním italském výletě zapověděl  "historické výklady" a nechávám na laskavém čtenáři mého blogu, aby si historická data doplnil sám, nelze se v případě Verony trocha historie vyhnout :

1) Základy Verony byly položeny již za starověkých Římanů, Velký Augustus tu nechal vybudovat velkolepou arénu, byla prý třetí nějvětší po římském Coloseu a aréně v městě Capua.  Monumentalita té místní veronské je dodnes zřejmá - povšimněte si těch dvou ošklivých kamionů v popředí a pochopíte, jak velká byla :

2) Teodoric ( také Veliký ), ostrogótský král, si Veronu zvolil za jedno ze svých sídelních míst - spolu s Ravennou a Pavií. Ravennu i Pavii jsme v nedávné minulosti také navštívili a v podstatě se nedivíme, že tak Teodoric učinil. Měl přinejmenším vkus. V raném středověku město bohatlo zejména díky obchodu s hedvábím. V roce 1117 je postihlo velké zemětřesení.  Veroňané vzali přírodní katastrofu jako výzvu ( jak se dnes často říká) - jako podnět k tomu, aby se tu znovu a znovu budovalo. Právě tehdy byly položeny (obnovené) základy několika nádherných kostelů, o nichž ještě bude řeč.

3) Město bylo dějištěm četných svárů mezu ghibeliny a guelfy. Vnitřní rozbroje ( ale podněcované zvenčí) je vyčerpávaly. V roce 1263, tedy v době, kdy byly založeny Klatovy jako královské město, se vlády ve Veroně zmocnili Scaligerové ( nebo též rod dela Scala). Ti, prý navzdory svým tvrdým praktikám, město stabilizovali a zajistili mu prosperitu. Mauzoleum Scaligerů je jednou z významných památek centra města. Jednomu z nich Dante Allighieri dokonce věnoval poslední díl své Božské komedie - tj. Ráj. Dante, jenž po nuceném odchodu z Florencie žil ( a zemřel) převážně v Ravenně měl k Veroně intimní vztah - žili tu jeho dva synové i dcera, Dante tu opakovaně pobýval. 

Jinak se mi ovšem zdá, že Dante, jehož socha stojí na náměstí u radnice ( Piazza Signori ), spíše "zírá", jak se davy amerických a asijských turistů ubírají směrem ke Casa di Giullieta a možná (?) si v duchu říká : " Kde se stala chyba ? Hlavní literární atrakcí města a širokého "okolí"  mám být přeci já!

Já bych s ním souhlasil ...

3) Kostely - ty určitě přispěly k tomu, že od roku 2000 je Verona a její historické centrum na seznamu UNESCO. Je jich tu mnoho, ty skvělé a vyjímečné / pozor je to moje volba , může být subjektivní/ jsou :

-- Santa Anastazia,

-- Duomo ( Santa Maria Matricolare),

-- San Fermo.

-- San Zeno.

Do kostelů je třeba vstupenka, což není v Itálii vždy obvyklé. Není se co divit ! Naštěstí však Veroňané nabízejí výhodnou společnou vstupenku za 6 EUR pro osobu a ještě nadto velmi tolerantně poskytují různé úlevy.

Santa Anastazia byla vybudován koncem 13.st. Co o ní říci ? Je úžasná.

Klečící rytíř mně připomíná neslavně proslulého Reinharda Heydricha - nedávno jsem viděl jeho fotku na obalu jedné knihy. 

Tato malba je od Pisanela

Je to Sixtus V ?

Duomo, nebo-li katedrála , je další úžasnou stavbou, jíž se Verona právem pyšní. A protože nepíšu turistického průvodce, připojím jen tři "drobnosti", které mě tu zaujaly :

Fontána baptisteria.

Kupole.

Moderní anděl před katedrálou.

Pokud bych psal průvodce, musel bych si všimnout vícero věcí nejen v interiéru, ale například i samotného portálu krásné katedrály.

San Fermo je dalším z veronských skvostů: Je "rozdělen na dolní a horní kostel", v tom dolním je aktuálně i výstava obrazů od il Guercina.

Giovanni Francesco Barbieri , zvaný Il Guercino ( tj. šilhavý) byl výtečný barokní malíř, velmi pracovitý a plodný. 

il Guercino : Kristus a Samaritánka

il Guercino : Večeře v Emauzích

Posledním z kostelů ( památníků), který bych chtěl zmínit je San Zeno. Je nejen pohřebním místem místního biskupa a patrona svatého Zena ( původem z Afriky), ale i místem skutečné duchovní hloubky. Asi neslavnějším umeleckým dílem, které tu lze nalézt, je oltářní triptych (desky) od Andrea de Mantegny.

Mně se však líbil i anděl s mladým hochem ( zřejmě archanděl Rafael s Tobiášem):

Slavný Mantegnův triptych ( predelu ukradla napoleonská vojska, její originál je dnes v Louvre)

Zajímavý je i sv. Jiří s drakem.

Nebo i tato ilustrace přenesení ostatků sv. Zena. Směli tak učinit jen dva mniši.

Překvapivé množství votivních maleb - s Pannou Marií.

Skvělé bronzové dveře - doporučuji prostudovat wikipedii, neboť tam najdete vše o tom, co se na nich zobrazuje.

Přilehlý klášter.

Šatstné děti - ani si neuvědomují, kde si to vlastně hrají.

Slavná roseta - ve formě kola štěstí. 

Basreliéfy vypadají starobyle, ale jsou prý z 18.st.

Návštěva San Zena byla poslední zastávkou naší procházky po Veroně. Brzy na shledanou.

Zmínil jsem převážně památky, které nás zaujaly, Verona však vždy byla čilým, rušným městem. Pocházeli odtud zajímaví lidé, jiní, neméně zajímaví a slavní je opakovaně navštívili, či zde po nějakou dobu žili. 

Ze všech těch slavných nemohu nezmínit básníka, který se zde narodil- Proslavily jej verše :

Odi et amo. Quare id faciam fortasse requiris.

Nescio. Sed fieri sentio et excrucior.

„Nenávidím a miluji. Možná se ptáš, proč tak činím?

Nevím. Ale cítím, že tomu tak je, a mučím se.“

Hádanka nakonec pro trpělivého čtenáře .. kdo jím byl ?

A kde se ztratila ta Julie ? Asi někde ve skutečné Veroně, možná v blízkosti San Zeno, v jehož kryptě se měla tajně provdat za Romea ... ale to už je jiná historie. Stejně jako jedna událost z roku 983 - tehdejší San Zeno, nově opravený po maďarských nájezdech, byl znovuvysvěcen pražským biskupem Vojtěchem, dnes svatým Vojtěchem, českým patronem.

Salo - poklidné město na břehu Gardského jezera

Řekne-li se Salo, vybaví se některým lidem provokativní, kontroverzní film italského režiséra Pasoliniho. Jiným možná „cosi jako symbol fašistické Itálie“, mnohým pak vůbec nic. Všechny tyto příklady "vybavování si pojmu Salo“  jsou špatné. 

Pomíjejí totiž to podstatné -  že Salo je po staletí půvabným místem na břehu Gardského jezera, že si žije svým rytmem, okouzluje promenádou na jezerním břehu a jistě i  zajímavou historii, v níž je příběh „Italské sociální  republiky“ jen kratičkou epizodou, byť pro mnohé možná zajímavou. 

Možná tu byli první Etruskové, možná až Římané. Po desetiletí se osudy města a okolního kraje propojovaly s osudy Brescie a Verony, aby - po roce 1426 - byly na staletí spojeny s Benátkami. Ano, s Benátkami, byť jsou natolik vzdálené. Možná i proto dali Benátčané  místním obyvatelům až neuvěřitelnou míru nezávislosti.

Netušili jsme, že se zde narodil muž, který vytvořil první housle. Ani to, že patronem města je svatý Karel Boromejský, jehož socha – poněkud netypická – tu stojí v čtvrti San Carlo již od roku 1619.

A už vůbec jsme netušili, že je Salo až tak krásné a podmanivé. Byli jsme tu poprvé, protože až doposud  nás "na Gardě" lákala místa jako Sirminone, Garda, Bardolino ..  a že i ta jsou krásná a mají to čemu se anglicky říká flair a česky snad "šmrnc", nepletu-li se. Přijeli jsme přes Rivu a Limone sul Garda. V Limone jsme si užili dobrého oběda i náhlé průtrže mračen, která hrozila trvat snad až navěky, aby se během chvilky změnila v poklidné teplé odpoledne.

Mimochodem - nahlídnete-li Limone z břehu jezera, máte dojem, že nejste uprostřed pevniny, nýbrž že jste v nějakém malém, přímořském, ostrovním městečku, které se jen jen třese, aby je vlna ( nedej bože tsunami)  nepřimáčkla na skály, které je obklopují :

 Salo, dlužno říci,  se rozprostírá podél „zálivu“ ( snad je to správné slovo, použitelné i pro jezero ..), je proto možné z města dohlédnout na protější břeh, kde jsou na stráni rozesety četné vily. Těch je tu v okolí ostatně více, nedivím se.

 Za zhlédnutí stojí i místní Duomo ( katedrála). Bohatě zdobenému presbyteriu symbolicky dominuje Kristus na kříži, podle italské tradice visící v „bráně nebes“, jak kdysi hezky nazval triumfální oblouk Jan Wirth.  Trpící Kristus tak shlíží na své „stádce“ již stovky let. Napadlo mě, co by asi řekl Benito Mussolinimu, pokud se kdy vůbec do katedrály v Salo „dostavil“ ? Možná cosi o pomíjivosti, o pokoře … možná by se Ježíš nakonec i usmál. Vládcové a diktátoři přicházejí a odcházejí, víra v Krista Spasitele zůstává.

A zůstává i Salo samé. Naše zkušenost s Italy je veskrze příznivá, usměvaví, přátelští lidé. Občas trochu hektičtí a ukřičení, pravda, ale možná jsme jen my více rezervovaní a organizovaní ..?

A pak ? Italové jsou nedostižní v mnoha věcech ... a mohli bychom mluvit o kuchyni, o víně, o architektuře, malířství a sochařství a v mnoha ohledech by náš ( tím myslím naši rodinu) obdiv třeba i urazil jiné neméně talentované a inspirované národy ... jedno však umí Italové ( všech regionů, které jsme doposud navštívili) fenomenálně : milují květiny !

Meran (Merano) - Lana - Bozen (Bolzano)

Dnešní den jsme věnovali třem místům uvedeným v názvu příspěvku -  dvěma městům slavné historie, jedné vesnici, která je dnes spíše předměstím Merana. Stačí se v Laně jen porozhlédnout, aby byla změna zřejmá. Tohle opravdu není vesnice :

Ačkoliv mě láká pustit se do popisu historie obou měst, odolám  a budu se držet včerejšího záměru či předsevzetí - budu komentovat jen několik drobností - snad Vás mé komentáře a místa sama "zlákají" k tomu, abyste si udělali vlastní historické a geografické ( aj.) rešerše. Stojí za to !

1) Když jsme se blížili k Meranu údolím od Bolzana, snažil jsem se očima "zkoumat" krajinu a zejména hory.  Krajina se proměňuje, hory se nemění. Na ty samé vrcholky hor se díval Karel IV, Otec vlasti, když tu kdysi opakovaně pobýval.  Ještě lépe je měl prohlédnuté jeho mladší bratr Jan Jidřich, chlapecký manžel Markéty Maultasch, dcery kdysi českého krále Jindřicha Koruntanského. Jan Jindřich v Tirolsku ( z Merana a hradu Tirol)  nějaký čas "vládl" ( a uvozovky jsou zřejmě oprávněné). Přestože je důvěrně poznal, nepřirostl mu tento kraj k srdci. Jak tu asi mladistvému princi bylo , když jej zde jeho otec , český král, Jan Lucemburský "vysadil", aby kraj získal do pomyslného lucemburského dominia ?

2) Ačkoliv jsou v dnešním Meranu tu a tam budovy, které by Karla a Jana Jindřicha pamatovat mohly, netvoří podstatu současného Merana. Ten, zdá se, jakoby byl ozvěnou koncem Rakousko - Uherska. Krásná lázeňská budova vybudovaná v roce 1912, v předvečer Velké války, je toho důkazem i svědkem.

Nedaleko od ní je i Café Sisi, které náš první "rakouský" dojem jen umocnilo. Měli zde skvělé capuchino a briošky ( doma tomu říkám po francouzsku croissanty):

Jinak je ale jednou z dominant města řeka Passer a Passer Promenade je příjemná, stylová městská "tepna"táhnoucí se podél řeky.

3) Ještě jednou věcí Merano středoevropana překvapí. Svým klimatem. Najdete tu stromy, které by jinde v této nadmořksé výšce a zěmepisné šířce asi být nemohly. Podobně jako na jezeru Garda, je zde spíše středomořské podnebí - příjemné. Asi i proto se místní lázně specializují na choroby dýchacích cest ( v minulosti např. na tuberkulozu). 

4) Bolzano je hlavním střediskem Jižního Tyrolska ( Süd Tirol ). Dnes tu žije asi 105 tisíc obyvatel, 75% z nich mluví italsky a téměř 25% německy. Před sto lety tomu bylo naopak - z 29 tisíc obyvatel jich pouze 1,3 tisíce mluvilo italsky. Ovšem ne všichni jsou Italové nebo "německy mluvící Italové". Je zde i početná ne-evropská komunita, jejíž příslušníci sem přišli po roce 2000 z arabských zemí. Nutno dodat, že jsou na ulicích vidět, což je tak trochu pikantní v dnešní "imigrantské krizi", kdy ze Sýrie, Afganistánu ( a možná i z mnoha jiných muslimských míst) do Evorpy přicházejí tisíce a desetitisíce "uprchlíků". 

"Tyroláci" se v žádné "krizi" neztratí, což dokazuje i následující fotografie ( mimochodem dnes tu byl cosi jako den kol, auta nesměla do středu města a kdekdo se tu proháněl na kole) :

5) I při této cestě jsme viděli již mnoho kostelů ( všimli jste si, že kostely jsou nejen duchovním, ale i uměleckým svatostánkem?), velmi se nám líbil františkánský v samém centru města :

Okouzleni jsme byli i staronovým kostelem dominikánským. Vedle presbyteria je kaple, v níž jsou vzácné nástěnné malby od Giottových žáků. Bohužel jsme něměli 50 centů, abychom si rozsvítili iluminaci, ale i tak, malby jsou opravdu zajímavé :

Tato například barvitě popisuje utrpení ( a mučednictví) svatého Bartoloměje, který, jak jistě každý ví, byl stažen z kůže. ( Mně se tento obrázek nezdá, Bartoloměj má otevřené oči a vypadá to jakoby snad se svými "mučiteli spolupracoval".)

Aby děsu nebylo dosti, přidám ještě smrtku jedoucí na svém koni a rozsévající mor ( docela horor, že?)

A tak jsme si koncem dne oddechli, když jsme ostře stoupající cestou ( s četnými serpentinami) dojeli do našeho dočasného alpského útočiště. Cestou jsme se i vyfotili :