Milí Klatované,
v průběhu roku se Vás na stránkách Zpravodaje
snažím informovat především o hospodaření města, aktuální finanční situaci, o
investicích. Dovolte mi dnes učinit výjimku.
V posledních měsících a týdnech do Evropy přicházejí
statisíce uprchlíků a „oficiální Evropa“ zoufale selhává v odpovědi na
jejich příchod. Média hovoří o „uprchlické krizi“. Možná by měla hovořit spíše
o krizi „evropských elit“, které v čele s lidmi, kterým jsme věřili,
nedokážou hájit ani své teritorium, ani své hodnoty, přestože se jimi
zaklínají. Důsledkem špatné a neprozřetelné politiky, jejímž zosobněním se
v očích příštích generací možná stane německá kancléřka Angela Merkelová,
nedokážeme pomoci těm, kteří by si naší pomoci skutečně zasloužili, a naopak
dáváme příležitost těm, které bychom měli velmi pečlivě prověřit, zda si naší
pomoci vůbec zaslouží.
Umět rozlišovat je klíčem k řešení. Říci, že se
musíme smířit s tím, že se Evropa ( tj. naše domovy) vlivem imigrační vlny
změní a že se nedá nic dělat s tím, že v proudu běženců jdou i ti (
či mohou být i ti) , kteří chtějí náš svět,
styl života, kulturu, tradice … zničit, je nepřijatelné. Co zbývá nám ?
Stále mnohé. Prvně bychom si měli uvědomit, kdo
skutečně jsme. Jaké hodnoty stvořily naši civilizaci. Co nás, jako Evropany,
spojuje, naopak v čem jsme odlišní. Evropské heslo „United in Diversity“ (
Sjednoceni v rozmanitosti) není žádnou lacinou frází. Dopracovali jsme se
k němu. Trnitou cestou … o níž hovoří historie národů a států Evropy.
Zaplatili jsme vysokou cenu za to, abychom došli
pochopení, že jsme si všichni rovni, a to navzdory všem nerovnostem, že jsem
zrozeni ke svobodě ( a každému, kdo nám ji upírá, se musíme postavit), že jsme
solidární s těmi, jimž osud a okolnosti dal do vínku nějaký „handicap.“
Proto, navzdory všem našich pochybením a slabostem, cítíme jako samozřejmé, že
muži i ženy jsou si rovni, že lidský život je nedotknutelný, že každý má
zákonem garantované četné svobody a po zkušenostech relativně nedávných : že
žádná ideologie ani náboženství nesmí diktovat společnosti, co se smí a nesmí
z hlediska „jejich pohledu na svět.“
Křesťanství, jako náboženství, jež zrodilo moderní
Evropu, dávno pochopilo, že víra je skutečností osobní a že církevní
představitelé tu nejsou pro to, aby vládli společnosti a světu. Ostatně ne nadarmo je jedním
z nejstarších titulů římských
biskupů, tj. papežů, titul „servus servorum dei“ ( sluha služebníků božích). Vliv
křesťanství na duchovní klima Evropy je nezpochybnitelný, z jeho kladů i
chyb čerpáme dnes a denně. I proto je ostudné, že evropští poslanci ( relativně
nedávno) planě diskutovali, zda se
v základních evropských dokumentech máme a smíme odkazovat na křesťanství
jako základ naší identity. V očích lidí jiných kontinentů a kultur je
taková diskuse důkazem ( příznakem?) slabosti. Možná i sebestřednosti, protože
nechceme-li jasně říci, kdo jsme, odkud přicházíme a tudíž i kam jdeme – kdo
opravdu jsme ? Cesta k pochopení sebe sama není až tak těžká. Navzdory všem pochybám, pevně věřím, že víme, kdo jsme a že nalezneme řešení své krize, ať už ji nazveme jakkoliv.
A proto bych vám rád popřál krásný a klidný Advent,
období očekávání, zklidnění, období čtyř nedělí před příchodem Spasitele. Ten,
jak křesťané věří, přichází ke všem lidem, aby je vykoupil, řekněme (poněkud ateisticky) z „omezení
daných hmotným světem“. S tímto časem jsou spojeny krásné tradice –
zdobíme svá obydlí adventními věnci, připravujeme sebe i své domy na Vánoce,
snažíme se být vstřícnými, přátelskými. Na svátek sv. Barbory řežeme „
barborky“ ( větvičky stromů, které do Vánoc rozkvetou?), na svátek sv. Mikuláše
přichází k našim dětem laskavý Mikuláš a s ním i zlobiví čertíci,
dveře našich domů opatřujeme jmelím, které má přinést štěstí a požehnání a
bránit tomu, aby k nám pronikly „zlé síly“. Věřte nebo nevěřte, již od
12.st. v Čechách pečeme v průběhu adventu i vánoční cukroví, které
pak o Vánocích s chutí spořádáme. Po vzoru sv. Františka z Assisi
stavíme betlémy a zpíváme – nejprve roráty a posléze i krásné koledy. Komu
z Vás se srdce nezachvěje, když slyší o půlnoční Narodil se Kristus Pán
?
Prožijeme-li svůj Advent a Vánoce
v duchu ( troufám si říci) evropské tradice, uděláme tím cosi prospěšného
sami pro sebe a pro všechny. Věřím, že si o svátcích – uprostřed všech těch
drobných dobrých zvyků a věcí -
uvědomíme, co jsou ony tak často vzývané evropské hodnoty – že k nim patří
bezpochyby i styl života, přátelský, vstřícný, do určité míry opatrný. Styl
života, který žijeme. Že k nim patří i osobní víra, vlastní lidem „víru
praktikujícím i nepraktikujícím“, že tím nejdůležitějším v životě člověka
jsou láska, naděje a víra. Vše ostatní z nich vychází.
Přeji Vám krásné a požehnané Vánoce a vše dobré
v roce 2016.
Václav Chroust