Jsou chvíle, a díky Bohu za ně, kdy máme pocit, že naše naše osudy splývají s osudy mnohými, kteří tu byli před námi, a ačkoliv dávno nejsou, ba dokonce jsou zapomenuti, oni, jejich touhy, lásky a nenávisti, jejich "životní chvění" (možná i "se"), přesto máme pevný, snad i neochvějný pocit, že - jdeme-li krajinou, kterou milujeme - tu s námi jsou. A přáli bychom si, aby mohli vystoupit ze zapomnění, aby kniha života, která nepomíjí nižádnou vteřinu jejich života, jen je nám zastřena, byla na malý okamžik pro nás otevřena, abychom mohli číst :
... tam na své pouti pozdravujte zemi.
Ach zemi krásnou, zemi milovanou,
kolébku mou i hrob můj, matku mou,
vlasť jedinou i v dědictví mi danou,
šírou tu zemi, zemi jedinou!
Tak nějak jsme si dnes připadali na krásné vycházce do "blízkého okolí". Proč ty uvozovky ? Protože někdy je nám právě ono blízké okolí vzdálené. Zkoumáme cizí kraje, mravy, zvyklosti, uchvacuje nás to, čím, jak tušíme, obohatily ony cizí kraje život náš. Ale malinko zapomínáme, že "blízké okolí" je onou "rodnou hroudou", o níž víceméně psali "romantici", která vytvořila i nás.
A proto každá "návštěva blízkého okolí" budiž požehnána.
Tržek - Zboudovka - Hubenov - Běšiny - Tržek.
