Osmý den naší italské cesty 2018 prší ... a prší a prší. I přes to jsme zažili a viděli několik zajímavých míst a věcí. Stručně :
Po odjezdu z krásné Massy Marittimy jsme chtěli "malinko prozkoumat" Piombino, dnes město s cca 35 tis. obyvateli, přístavem, významným průmyslem. Piombino zřejmě založili Etruskové, využívali je jako přístav.
 |
| Piombino |
 |
| Piombino |
V té době však bylo "malým" vedle větší Populonie, která je dnes jen tzv. frazzione Piombina. V Populonii sídlil biskup, později však bylo biskupství přeneseno do Massa Marittima. Ve středověku byly osudy Piombina po staletí spojeny s Pisou. Z Piombina je vidět Elba a nedaleko je i Montecristo, ostrov, jehož jméno zní ve slavném románu od Alexandra Dumase. My jsme dnes nalezli historické centrum i přístav a ještě před tím, než se zoufale rozpršelo, jsme se tu trochu prošli. Nic víc.
Druhým cílem naší cesty byla PISA. Starobylé antické město, jehož sláva se kdysi dotýkala hvězd. Dnes zde žije cca 100 tis. lidí, v oblasti pak 200 tis. lidí. Historie však městu vévodí. Po drobných zmatcích, které nám "vyrobila" navigace v kombinaci s hustou dopravou, jsme nalezli v blízkosti Campo dei Miracoli parkoviště. Překvapil nás nejen déšť, ale i početné skupiny černochů, které tu "otravují" turisty a snaží se jim prodat "cetky." Pisu jsme viděli naposledy před více než dvaceti léty a dnes se nám "nelíbila", a to navzdory tomu, že katedrála je úžasná, baptisterio zajímavé a šikmá věž "přeslavná."
 |
| Presbyterium - dóm Pisa |
Katedrála působí "tak trochu jako galerie"
doplněná skvostnou kazatelnou od Giovanni Pisana.
 |
| Giovanni Pisano - kazatelna dóm v Pise |
Ve skutečnosti jsme ale do Pisy jeli z jednoho jediného důvodu. Chtěli jsme se zastavit u hrobu císaře Jindřicha VII., otce českého krále Jana Lucemburského. Jindřich VII. neboli Arrigo, jak jej nazýval božský Dante, se pokusil na počátku XIV.st. nastolit císařskou vládu v Itálii. Jeho pokus fatálně ztroskotal. Posuďte sami : při italské cestě zemřel ( pořadí uvádím, jak "šel čas") jeho bratr Walram, jeho manželka Markéta Brabantská a nakonec i sám Jindřich. Walram díky své "neukázněnosti", když jej při obléhání Brescie zasáhl šíp do krku ( a Walram neměl helmu a byl příliš blízko nepřátelských pozic). Markéta zemřela v Janově ( prosinec 1311) a je tam i pohřbena, nemoc ji však zastihla již při obléhání Brescie. Jindřich želel ztráty obou. Dosáhl sice císařské korunovace (29.6. 1312), ale "italské poměry" tehdejší doby jej natolik zaskočily, že vlastně nedosáhl ničeho. Zemřel na sv. Bartoloměje (24.8.1313) v Buonconventu. Jeho srdce, dle přání, které stačil sdělit, vyjmuli z jeho těla a pohřbili je v sarkofágu jeho manželky Markéty. Tělo císaře, jemuž bylo v době úmrtí 39 let, spočinulo v katedrále v Pise. Tino di Camaino pro ně během šesti měsíců udělal skvělý sarkofág a Jindřich tu leží dodnes v kapli, v níž je i sarkofág sv. Raniera :
 |
| Vlevo Jindřich VII, vpravo sv. Ranier. |
Co říci závěrem ? ( ... ovšem jen k dnešnímu dni).
1) Pohleďte do tváře JIndřicha VII. jak ji zachytil Tino di Camaino:
 |
| Jindřich VII od Tina di Camaino |
