Svatý Aegidius - sv. Jiljí

1. Siluetu kostela sv. Jiljí, který se vypíná ve Švihově nad silnici, nad železniční trať i nad městečko samé, si pamatuji od dětství. Do blízké Třebýcinky jsme totiž často jezdili navštívit tetu, strýce a tři sestřenice. Vždy jsme jeli „okolo sv. Jiljí.“ Nešlo ho přehlédnout.

   
   
   

   Popravdě – nejdříve se mi nelíbil. Až po čase jsem v něm našel zalíbení, a to navzdory jeho určité, přiznejme, nevzhlednosti. Prvky románské, gotické, barokní jsou tu tak trochu pomíchány a promíchány, přesto nelze stavbě upřít určité podmanivé kouzlo. Prý je posledním pozůstatkem mohutnější struktury, kterou kdysi tvořila tvrz, kostel a možná i cosi dalšího, jakási fortifikace.

   
   
   Možná i původní Švihov byl vlastně zde a v okolí. Zřejmě až Rýzmberkové přenesli centrum života tam, kde dnes je – ke hradu, jež je v blízkém dotyku s řekou Úhlavou. Řeku, na rozdíl od kamenného ostrohu, učinili hlavní ochranou svého hradu a sídliště okolo něj. Ale to je jiný příběh. Mě dnes zajímá Aegidius/Jiljí.

   Jméno zní velmi starosvětsky, netuším, zda dnes ještě nějaký Jiljí v Čechách vůbec je. Vím jen, že v Neukirchen beim Heiligen Blut žije stále bývalý starosta Aegid Hoffmann. Ale to jsme v Bavorsku. Aegid je jediný živý člověk toho jména, o němž vím.

   A přesto je příběh Aegidia/Jiljího zajímavý a poutavý. Podle legendy se měl narodit v Řecku do bohaté rodiny. Po smrti rodičů však rozdal všechen majetek a odešel do jihofrancouzského Arles k tamějšímu biskupovi Caesariovi. Psalo se sedmé století po Kristu. Poté, co díky biskupovi nabyl vzdělání ve víře a v meditaci, odebral se do pustého kraje v okolí řeky Gard. Tam se seznámil s jiným horlivcem, poustevníkem Veredemem a rozhodl se žít spolu s ním v tichu a ústraní, v jakési jeskyni. Byli zřejmě velmi skromní, nepotřebovali doslova nic. Modlili se, meditovali, ale samoty jim nebylo dopřáno. Proudily k nim davy lidí. Lidé žádali o radu v tom či onom. To Jiljího vyčerpalo natolik, že se odebral do ještě odlehlejší části kraje. Žil sám uprostřed lesů, ochočil si laň, jejímž mlékem se živil. Neuvěřitelné. A pak do jeho života vstoupil jakýsi král Vamba. Ten při lovu pronásledoval Aegidiovu laň a dokonce na ni vystřeli šíp. Namísto laně však trefil Aegidia. Byl to trochu nebezpečný, trochu nešťastný způsob seznámení se. Vamba Aegidia naštěstí nezranil smrtelně. Spřátelili se. Na místě incidentu nechal král Vamba založit klášter, v němž se Aegidius stal opatem. Dnes se to místo jmenuje Saint Gilles du Gard, je to město se 17 tis. obyvateli.  

   Aegidius/Jiljí je patronem kojení a kojících matek, lidí handicapovaných, žebráků, lesů, kovářů. Jeho atributy jsou laň, jelen, šíp. Jeho svátek slavíme 1.září. A je také „členem jedné zvláštní komunity“ – tzv. čtrnácti svatých pomocníků. A kdo že to byli oni svatí pomocníci? O tom snad někdy příště. Nyní jen stručný odkaz : Čtrnáct svatých pomocníků. A zmínka, že těmto 14 svatým pomocníkům je zasvěcený krásný františkánský kostel v Kadani.