Svatý Jene z Nepomuku

Jsou dny, které se nezapomínají. Jsou protkány stříbrnými vlákny našich vzpomínek. Proč stříbrnými ? Protože barvy duhy čas přemění ve stříbro starých filmů. 

Takový je  16. květen. Slavíme svatého Jana z Nepomuku, byť umučen byl 19. března. 16. květen mu ale sluší. Je to den, kdy se pro tuto zemi narodil (například) náš syn Petr a my všichni jsme šťastni, že ho máme. Pro "nebe", jak říká "naivní přítel," se narodili jiní : ( například) Giovanni Coppa, kdysi nuncius v České Republice, později kardinál : zemřel 16.5.2016.

Zemřeli však i jiní. Byli solí země, pracovali proto, aby činili dobro.  Milovali a byli milováni. Jakkoliv pochybovali o nesmrtelnosti své duše, žili jakoby neměli nikdy zemřít, jakoby věčnost byla s nimi sama. 

Avšak anděl smrti navštěvuje ty, které on sám vyvolil, nečekaně, očekáván, dle své volby. A my pak přecházíme ze světa do světů s verši, které nám jako slza skanou ze rtů : 

Ne, nenatrháš z nebe hvězd ... abychom končili slovy : Svatý Jene z Nepomuku ...

Anebo se mýlím ?

Barokní jezuitské Klatovy 2016 - program

Dámy a pánové,

dovolte mi, abych Vás už podesáté pozval na Barokní jezuitské Klatovy. Uskuteční se ve dnech 22. až 24.dubna v jezuitském „komplexu“ ( tj. dnes v ve společenském sále Městské knihovny, v jezuitském kostele, v katakombách) v Klatovech.

Co nás čeká ?

1   Tradičně historická konference. Ta začne v pátek 22.4. v 16:00 přednáškou Miroslava Herolda o vztazích mezi jezuity a dominikány v barokních Klatovech. Historická konference bude pokračovat v sobotu ( od 9:00), kdy se bude věnovat baroknímu kazatelství. Svá vystoupení přednesou např. prof.Jiří Mikulec, dr. Martin Svatoš, doc. Marie Janečková či dr. Petra Oulíková. Podrobný program je přílohou tohoto textu. Všechna vystoupení pečlivě vybrala patronka historické konference Doc. Ivana Čornejová, ta je na závěr i zhodnotí.

2)      Krásná barokní hudba. Ta doprovodí dvě mše :

n  requiem, jež bude  sobotu 23.4. od 17:00 v jezuitském kostele celebrovat jezuitský provinciál Josef Stuchlý,

n  mši svatou, kterou v neděli 24.4. od 10:00 bude celebrovat biskup František Radkovský.

Kolegium pro duchovní hudbu pod vedením Víta Aschenbrennera připravilo dvě zajímavé skladby – requiem od klatovského regenschoriho Václava Flašky a mši od Jana Dismase Zelenky. Těžko říci, na co se ( z hudebního hlediska) těšit více.

3)      Disputace či rozprava : pod titulem „Potkali se jezuita a dominikán ..“ přímo v klatovských katakombách v neděli 24.4. od 17:00 budou diskutovat jezuita Miroslav Herold a dominikán Benedikt Tomáš Mohelník. Jejich rozpravu bude moderovat další dominikán Jindřich Poláček.

4)      Výstava a přednášky v PASKu ( Pavilonu skla), kde  návštěvníky v průběhu soboty a neděle ( 23. a 24.4.) kurátorka této výjimečné expozice Jitka Lněničková přesvědčí, že šumavské barokní sklo skutečně dobylo svět.

Stručně jsem Vám popsal ( možná příliš stručně) program, na který se můžete těšit. O předposledním dubnovém víkendu se v Klatovech sejdou lidé, kterým baroko není prázdným pojmem. Lidé, kteří Vás, věřím, zaujmou. Postupně Vám je představíme na našich www stránkách a na „facebook(u)“ klatovských katakomb.

Ke své práci přistupují se zřetelem na slavné jezuitské heslo : OMNIA AD MAIOREM DEI GLORIAM.

Dovolte mi proto, abych Vás ještě jednou srdečně pozval na Barokní jezuitské Klatovy 2016.

Barokní jezuitské Klatovy - plakát

Přeji Vám vše dobré, hezký den.

Václav Chroust

Naděje uprostřed falešného světa

Kdo čte české noviny a jejich internetové klony a kdo sleduje českou "politiku a veřejný život", musí , bohužel a nakonec, dojít k neradostnému závěru : " Tomuto světu vládne faleš, klam, sebestřednost". Vše , co je liché, se marketingově a (propagandisticky) tlačí do světel reflektorů a to ostatní hyne. 

A tak se můžeme dočíst úvahy naprostých "lúzrů"( anglicky : looser) , kteří parazitují na jménu svých slavnějších otců, či matek nebo se můžeme dočíst o tom, co si myslí "sráči" ( a omlouvám se za toto vyjádření), kteří si mohou dovolit ( na náklady státu) pořídit si tiskové mluvčí a nutit nám své "ego", abychom "věděli" ... asi že existují.

Uprostřed tohoto světa však, bohudíky, existuje naděje. Tu potkáváme ( a někdy snad i  a bohužel ) míjíme  dnes a denně. A protože mediální svět může tvořit kdekdo, a to díky facebook(u) a nejrůznějším blogům, můžeme tak (asi opět díkybohu)  činit i my. I při své maličkosti a zanedbatelnosti můžeme proti tomu falešnému a povrchnímu obrazu světa bojovat. 

A proto si nyní dovolím říci, že mojí nadějí uprostřed falešného veřejného mediálního světa  byly v poslední době dvě zajímavé přednášky :

1) Tu první : přednesl v klatovských katakombách  Tomáš Petráček. Pan docent hovořil (zdánlivě) o Bílé Hoře ( myslí se tím bitva z roku 1620) či spíše o mýtu "Bílé Hory". Předvedl brilantní výkon. Pominu-li nyní podstatu věci, zdůrazním jediné - při svých 40ti (?) létech prokázal schopnost nahlížet historické události z širší perspektivy, schopnost zhodnotit je a schopnost zasadit je do určitého kontextu. Prokázal, na rozdíl od mnoha jiných, kteří se tlačí do "veřejného prostoru", schopnost, rozhled.

2) Tu druhou : přednesl v městské knihovně v Klatovech Jan Wiendl. Hovořil o F.X. Šaldovi, o jeho úvahách na téma demokracie a revoluce. Pan docent prokázal důkladné znalosti, schopnost všimnout si zajímavých souvislostí. V podstatě však hovořil k dnešku. Navzdory našemu "okouzlení se" sebou samými, žijeme, v psychologické a sociologické rovině, velmi podobný život jako naši prvorepublikoví předci.  I on prokázal, na rozdíl od mnoha jiných, kteří se tlačí do "veřejného prostoru", schopnost, rozhled.

Přiznám se, že bych si - v pátek večer, když listuji časopisy, které jsem si v týdnu odložil, protože jsem neměl čas je číst  - rád přečetl například o těchto mužích a jejich názorech, protože, zdá se mi, mají co říci. Namísto toho se na mě "valí", bohužel i ze stránek "renomovaných", pochybná mediální veteš a brak. Pochybnější o to, že sama tvrdí " já jsem norma, já jsem normální, já jsem obraz dnešního světa." 

Tak jako synové nemohou změnit činy svých otců, nemůže ani člověk sám - po určitou dobu - změnit běh tohoto světa. Věci a události se prostě dějí a i když tušíme ( a někteří snad i vidí) jejich konce, není síly změnit proud řeky, která plyne. Můžeme jediné - zanechávat zprávy na cestě : a to se nyní snažím. Třeba je někdo bude číst ...

Joseph Ratzinger - Benedict XVI v České republice

V září roku 2009 navštívil papež Benedikt XVI Českou republiku. Mimo jiné tu řekl :

"Když Evropa naslouchá dějinám křesťanství, naslouchá svým vlastním dějinám. Její představy spravedlnosti, svobody a sociální zodpovědnosti, stejně jako její kulturní a právní instituce ustanovené, aby uchovávaly tyto pojmy a předávaly je budoucím generacím, jsou formovány křesťanským dědictvím. Vskutku, její pamět minulosti živí její úsilí o budoucnost.“

Nedalo mně to a shrnul jsem tehdy část svých dojmů v krátkém textu :

http://bartolomeo2008.eu/Dokumenty/20091031.html

Čas oponou trhnul a změněn svět, napsal, tuším, kdysi Jan Neruda, Nehce se mně ani věřit, nakolik je toto konstatování - právě dnes - pravdivé. A nakolik se změnil svět !
"Evropa v krizi kultur"-  text, který přednesl kardinál Ratzinger v Subiacu dne 1.dubna 2005, tedy v čase, kdy jeho velký přítel a souputník papež Jan Pavel II v Římě umíral ( + 2.4.2005) začíná slovy : 

"Žijeme v době velkých nebezpečí i velkých příležitostí pro člověka, ale také v době velké odpovědnosti nás všech." 

Slova zdánlivě obyčejná se ukazují být vpravdě prorockými.

Kardinál Ratzinger byl v konklávě 19. dubna 2005 zvolen papežem a přijal jméno Benedikt XVI. Ve svém pontifikátu byl nedoceněn "médii." Zřejmě jim připadal strohý, neinspirativní, starý a příliš intelektuálský. S nadšením nyní aplaudují jeho nástupci Františkovi, který "ví, jak na ně."

Dnes Benedikt XVI žije v ústraní ve Vatikánu. Je prvním papežem, který abdikoval a stáhl se dobrovolně do ticha modlitby a meditace.

Věřím, že jednoho dne se k jeho slovům, poučeným, hlubokým, vrátíme. Že se k nim budeme moci vrátit. 

Florencie - nová sakristie kostela San Lorenzo a tajemství hrobky rodu Medici

Nejvýznamnější florentskou rodinou, jak ví (asi) každý maturant, jsou Medičejové. Po staletí vládli tomuto městu a širokému okolí. Nejprve "neformálně" jako první občané republiky -  asi tak lze popsat  vliv, jež měli na dění Florencie své doby Cosimo Starší, jeho syn Petr ("Dnový" - od dny, zákeřné nemoci oné doby) či Lorenzo Il Magnifico ( česky snad Vavřinec Nádherný). Poté pak vládli jako vévodové a nakonec i jako velkovévodové Toskánští (etrusští), jejichž moc, sláva a význam byly srovnatelné s králi a císaři své doby. Vždyť jejich dcery, abych zmínil jen Kateřinu a Marii, byly dokonce francouzskými královnami  - a ne ledajakými.

A právě ona "majetková vznešenost", ale i "vznešenost ducha", je od doby ( nejméně) Cosima Staršího charakterizovala. Podporovali malíře, sochaře, literáty, vzdělance ... jakoby finanční úspěch chtěli "vykoupit" mecenášstvím - doslova a do písmene - všeho druhu. A tak díky nim jsou dodnes ve Florencii uchovány vzácné manuskripty, starověké sochy, díky nim tu rozkvetla renesance do své neuvěřitelné, florentské krásy. Ale ani Medičejům nebylo nic lidského cizí ... jistě jim lze připsat i hrdost smísenou s pýchou, jíž se určitě ( formálně i reálně) jako smrtlenému hříchu snažili bránit.

Giuliano de Medici, vévoda z Nemours a jeho náhrobek

Dva velcí medičejští papeži, bratranci, Giovanni ( nebo-li papež Lev X : 1513 - 1521) a Giulio (nebo-li papež Kliment VII : 1523 - 1534 ) stáli u zrodu myšlenky vybudovat u kostela San Lorenzo (tj. Svatého Vavřince ) ve Florencii, který byl farním kostelem jejich rodiny, tzv. novou sakristii coby mauzoleum významných členů svého rodu. Pohřební svatyně měla být členěna čtyřmi náhrobky : Lorenza Il Magnifica ( který byl otcem Lva X.), Giuliana de Medici ( který byl otcem Klementa VII a bratrem Lorenza Il Magnifica), Lorenza Medici, vládce Florencie a vévody z Urbina ( + 1519), který byl vnukem Lorenza Il Magnifica a otcem Kateřiny Medičejské, francouzské královny a Giuliana de Medici, vévody z Nemours, syna Lorenza Il Magnifica, tj. i bratra papeže Lva X. Pokud se laskavému čtenáři začínají Medičejové "plést" ( stejně jako uvozovky, kterých možná nadužívám) nevadí ... důležité je, že jakýmsi pomyslným úhelným kamenem či pojítkem jejich osudů je Lorenzo Il Magnifico, největší z Medičejů. 

Lorenzo de Medici, vévoda z Urbina a jeho náhrobek

Kardinál Giulio de Medici byl zřejmě zadavatelem stavby a výzdoby, realizátorem byl geniální Michelangelo Buonarotti. Ten se ujal své práce - jako architekt i jako sochař. Bohužel (?) začal s náhrobky dvou, řekněme, méně významných Medičejů - vévody z Urbina a vévody z Nemours. Trochu zvláštní volba, zdá se, srovnáme-li význam zmíněných mužů - význam, jak jej nahlížíme my dnes, byť možná pohledem kardinála Giulia mohlo být vše jinak. Jakoby Michelangelo "malinko zapomněl" na Lorenza a Giuliana ...což je poněkud "podezřelé", protože Lorenza Il Magnifica / a asi i Giuliana / měl Michelangelo rád a ctil je. Naopak na Medičeje po roce 1520 nahlížel poněkud s despektem, ovšem zřejmě skrývaným. 

Komu tedy skutečně patří náhrobky, které dnes v medičejské kapli obdivujeme, je možná tajemstvím. Na internetu lze nalézt články ( a koupit lze i knihy) od Petera Barenboima. Ten tvrdí, že "všechno je jinak", jak praví stará židovská anekdota. Že figury na náhrobcích skutečně zobrazují Lorenza a Giuliana, ale ne ty "mladé, nevýznamné", nýbrž ty "staré, skvělé" - Lorenza Il Magnifica a jeho bratra Giuliana. Podívejme se na ně :

Giuliano

Lorenzo

Při pohledu na oba muže se zdá, že Barenboimova teorie má cosi do sebe.

Giuliano se poněkud smutně dívá do budocnosti ( kterou mu vzalo spiknutí Pazzi, při němž byl zavražděn, aniž by cokoliv stihl dosáhnout ..), naopak Lorenzo sedí zamyšlený jako skutečný vládce, bojovník, možná i myslitel. To vše by symbolicky oba "popisovalo." Nezdá se Vám ? 

Když však do kaple vstoupíte představí Vám každý průvodce oba "pány" tak, jak jsem napsal výše - jako vévodu z Nemours a jako vévodu z Urbina ... a řekne Vám, že Lorenzo Il Magnifico a Giuliano de Medici tu jsou pohřbeni také, prostě, bez náhrobku ... 

Mons. František Radkovský - rozhovor pro časopis Veřejná správa

Blog je tu od toho, aby jeho autor ( a vlastně i "majitel") prezentoval své myšlenky - dobré, špatné, chytré, hloupé ... je to jakýsi dar Boží, mohu-li to takto říci. Neboť jen "blog" a Bůh dali člověku svobodu tak "absolutní" ( a jsem si vědom double či triple významu uvozovek i slova samého ), že může cokoliv, co chce : včetně toho, že může v mezích své svobody popřít i to, že Bůh ( vůbec) existuje.

Přesto bych dnes "svůj blog" ( uvozovky indikují, že jsem si vědom toho, že píšu do prostoru, který mně "nepatří") věnoval někomu jinému :

Františku Radkovskému, biskupu plzeňskému, který dal rozhovor časopis, jenž většina lidí nezná a drtivá většina ani netuší, že nějaký takový časopis vůbec existuje !

Neboť jak řekl Arnošt z Pardubic, arcibiskup pražský,  ( alespoň podle toho, co se v Noci na Karlštejně praví) : " Naše úmysly jsou čisté." ( a hádanka pro případné čtenáře mého blogu : kdo to je Arnošt z Pardubic?) a proto můžu bez ostychu "svůj prostor" věnovat "jinému". Abych nemusel odpovědi pana biskupa přepisovat, vložím je do příspěvku jako obrázky : ... a Vy všichni, kteří budete stát o to, co říká, si je otevřete, zvětšíte a přečtete !

... a budete o nich i přenýšlet.

Adventní zamyšlení - psáno pro Klatovský zpravodaj, adresováno nejen Klatovanům

Milí Klatované,

v průběhu roku se Vás na stránkách Zpravodaje snažím informovat především o hospodaření města, aktuální finanční situaci, o investicích. Dovolte mi dnes učinit výjimku.

V posledních měsících a týdnech do Evropy přicházejí statisíce uprchlíků a „oficiální Evropa“ zoufale selhává v odpovědi na jejich příchod. Média hovoří o „uprchlické krizi“. Možná by měla hovořit spíše o krizi „evropských elit“, které v čele s lidmi, kterým jsme věřili, nedokážou hájit ani své teritorium, ani své hodnoty, přestože se jimi zaklínají. Důsledkem špatné a neprozřetelné politiky, jejímž zosobněním se v očích příštích generací možná stane německá kancléřka Angela Merkelová, nedokážeme pomoci těm, kteří by si naší pomoci skutečně zasloužili, a naopak dáváme příležitost těm, které bychom měli velmi pečlivě prověřit, zda si naší pomoci vůbec zaslouží.

Umět rozlišovat je klíčem k řešení. Říci, že se musíme smířit s tím, že se Evropa ( tj. naše domovy) vlivem imigrační vlny změní a že se nedá nic dělat s tím, že v proudu běženců jdou i ti ( či mohou být i ti) , kteří chtějí náš svět,  styl života, kulturu, tradice … zničit, je nepřijatelné. Co zbývá nám ?

Stále mnohé. Prvně bychom si měli uvědomit, kdo skutečně jsme. Jaké hodnoty stvořily naši civilizaci. Co nás, jako Evropany, spojuje, naopak v čem jsme odlišní. Evropské heslo „United in Diversity“ ( Sjednoceni v rozmanitosti) není žádnou lacinou frází. Dopracovali jsme se k němu. Trnitou cestou … o níž hovoří historie národů a států Evropy.

Zaplatili jsme vysokou cenu za to, abychom došli pochopení, že jsme si všichni rovni, a to navzdory všem nerovnostem, že jsem zrozeni ke svobodě ( a každému, kdo nám ji upírá, se musíme postavit), že jsme solidární s těmi, jimž osud a okolnosti dal do vínku nějaký „handicap.“ Proto, navzdory všem našich pochybením a slabostem, cítíme jako samozřejmé, že muži i ženy jsou si rovni, že lidský život je nedotknutelný, že každý má zákonem garantované četné svobody a po zkušenostech relativně nedávných : že žádná ideologie ani náboženství nesmí diktovat společnosti, co se smí a nesmí z hlediska „jejich pohledu na svět.“

Křesťanství, jako náboženství, jež zrodilo moderní Evropu, dávno pochopilo, že víra je skutečností osobní a že církevní představitelé tu nejsou pro to, aby vládli společnosti a světu.  Ostatně ne nadarmo je jedním z nejstarších titulů  římských biskupů, tj. papežů, titul „servus servorum dei“ ( sluha služebníků božích). Vliv křesťanství na duchovní klima Evropy je nezpochybnitelný, z jeho kladů i chyb čerpáme dnes a denně. I proto je ostudné, že evropští poslanci ( relativně nedávno)  planě diskutovali, zda se v základních evropských dokumentech máme a smíme odkazovat na křesťanství jako základ naší identity. V očích lidí jiných kontinentů a kultur je taková diskuse důkazem ( příznakem?) slabosti. Možná i sebestřednosti, protože nechceme-li jasně říci, kdo jsme, odkud přicházíme a tudíž i kam jdeme – kdo opravdu jsme ? Cesta k pochopení sebe sama není až tak těžká. Navzdory všem pochybám, pevně věřím, že víme, kdo jsme a že nalezneme řešení své krize, ať už ji nazveme jakkoliv.

A proto bych vám rád popřál krásný a klidný Advent, období očekávání, zklidnění, období čtyř nedělí před příchodem Spasitele. Ten, jak křesťané věří, přichází ke všem lidem, aby je vykoupil, řekněme (poněkud ateisticky) z „omezení daných hmotným světem“. S tímto časem jsou spojeny krásné tradice – zdobíme svá obydlí adventními věnci, připravujeme sebe i své domy na Vánoce, snažíme se být vstřícnými, přátelskými. Na svátek sv. Barbory řežeme „ barborky“ ( větvičky stromů, které do Vánoc rozkvetou?), na svátek sv. Mikuláše přichází k našim dětem laskavý Mikuláš a s ním i zlobiví čertíci, dveře našich domů opatřujeme jmelím, které má přinést štěstí a požehnání a bránit tomu, aby k nám pronikly „zlé síly“. Věřte nebo nevěřte, již od 12.st. v Čechách pečeme v průběhu adventu i vánoční cukroví, které pak o Vánocích s chutí spořádáme. Po vzoru sv. Františka z Assisi stavíme betlémy a zpíváme – nejprve roráty a posléze i krásné koledy. Komu z Vás se srdce nezachvěje, když slyší o půlnoční Narodil se Kristus Pán ? 

Prožijeme-li svůj Advent a Vánoce v duchu ( troufám si říci) evropské tradice, uděláme tím cosi prospěšného sami pro sebe a pro všechny. Věřím, že si o svátcích – uprostřed všech těch drobných dobrých zvyků a věcí  - uvědomíme, co jsou ony tak často vzývané evropské hodnoty – že k nim patří bezpochyby i styl života, přátelský, vstřícný, do určité míry opatrný. Styl života, který žijeme. Že k nim patří i osobní víra, vlastní lidem „víru praktikujícím i nepraktikujícím“, že tím nejdůležitějším v životě člověka jsou láska, naděje a víra. Vše ostatní z nich vychází.

Přeji Vám krásné a požehnané Vánoce a vše dobré v roce 2016.

Václav Chroust