Svatý Aegidius - sv. Jiljí

1. Siluetu kostela sv. Jiljí, který se vypíná ve Švihově nad silnici, nad železniční trať i nad městečko samé, si pamatuji od dětství. Do blízké Třebýcinky jsme totiž často jezdili navštívit tetu, strýce a tři sestřenice. Vždy jsme jeli „okolo sv. Jiljí.“ Nešlo ho přehlédnout.

   
   
   

   Popravdě – nejdříve se mi nelíbil. Až po čase jsem v něm našel zalíbení, a to navzdory jeho určité, přiznejme, nevzhlednosti. Prvky románské, gotické, barokní jsou tu tak trochu pomíchány a promíchány, přesto nelze stavbě upřít určité podmanivé kouzlo. Prý je posledním pozůstatkem mohutnější struktury, kterou kdysi tvořila tvrz, kostel a možná i cosi dalšího, jakási fortifikace.

   
   
   Možná i původní Švihov byl vlastně zde a v okolí. Zřejmě až Rýzmberkové přenesli centrum života tam, kde dnes je – ke hradu, jež je v blízkém dotyku s řekou Úhlavou. Řeku, na rozdíl od kamenného ostrohu, učinili hlavní ochranou svého hradu a sídliště okolo něj. Ale to je jiný příběh. Mě dnes zajímá Aegidius/Jiljí.

   Jméno zní velmi starosvětsky, netuším, zda dnes ještě nějaký Jiljí v Čechách vůbec je. Vím jen, že v Neukirchen beim Heiligen Blut žije stále bývalý starosta Aegid Hoffmann. Ale to jsme v Bavorsku. Aegid je jediný živý člověk toho jména, o němž vím.

   A přesto je příběh Aegidia/Jiljího zajímavý a poutavý. Podle legendy se měl narodit v Řecku do bohaté rodiny. Po smrti rodičů však rozdal všechen majetek a odešel do jihofrancouzského Arles k tamějšímu biskupovi Caesariovi. Psalo se sedmé století po Kristu. Poté, co díky biskupovi nabyl vzdělání ve víře a v meditaci, odebral se do pustého kraje v okolí řeky Gard. Tam se seznámil s jiným horlivcem, poustevníkem Veredemem a rozhodl se žít spolu s ním v tichu a ústraní, v jakési jeskyni. Byli zřejmě velmi skromní, nepotřebovali doslova nic. Modlili se, meditovali, ale samoty jim nebylo dopřáno. Proudily k nim davy lidí. Lidé žádali o radu v tom či onom. To Jiljího vyčerpalo natolik, že se odebral do ještě odlehlejší části kraje. Žil sám uprostřed lesů, ochočil si laň, jejímž mlékem se živil. Neuvěřitelné. A pak do jeho života vstoupil jakýsi král Vamba. Ten při lovu pronásledoval Aegidiovu laň a dokonce na ni vystřeli šíp. Namísto laně však trefil Aegidia. Byl to trochu nebezpečný, trochu nešťastný způsob seznámení se. Vamba Aegidia naštěstí nezranil smrtelně. Spřátelili se. Na místě incidentu nechal král Vamba založit klášter, v němž se Aegidius stal opatem. Dnes se to místo jmenuje Saint Gilles du Gard, je to město se 17 tis. obyvateli.  

   Aegidius/Jiljí je patronem kojení a kojících matek, lidí handicapovaných, žebráků, lesů, kovářů. Jeho atributy jsou laň, jelen, šíp. Jeho svátek slavíme 1.září. A je také „členem jedné zvláštní komunity“ – tzv. čtrnácti svatých pomocníků. A kdo že to byli oni svatí pomocníci? O tom snad někdy příště. Nyní jen stručný odkaz : Čtrnáct svatých pomocníků. A zmínka, že těmto 14 svatým pomocníkům je zasvěcený krásný františkánský kostel v Kadani.

    

    

Faráři v Chlistově do roku 1910

Osudy chlistovského kostela by si zasloužily samostatného článku. Mě však nyní zajímají jen první faráři v kostele , který se za časů císaře a krále Josefa II stal lokálií ( kostelem s vlastním knězem) a posléze i farností. 

Na portafontium.eu lze nalézt i farní kroniku Chlistova, uvádí se tu datace 1787 – 1969 (pochybuji). její titulní strana je zajímavá:

Budete-li se trochu snažit, přečtete si tu i slova "Chlistov" a "Josef Rambousek, lokalista." Zřejmě až lokalista Rambousek začal psát "Chronik anebo také Gedenkbuch" - německy.

Na straně (webové) 123  začíná česky psaný přehled farářů chlistovských:

Stručně vypisuji (volné citace, prosím o shovívavost, přejímám formulace (zřejmě) faráře Engelmanna):

1.     Prvním lokalistou zdejším byl P. Hieronymus Ulm, „ordinis Praedicatorum Klatoviensis monasterii“, dominikán z klatovského kláštera. Do Chlistova přišel 1. 2. 1787, dlouho se mu nedařilo získat ubytování, nakonec prý získal bídnou světničku u rolníka Jakuba Janouška (Krejčíře), kde „zůstával 2 leta 4 měsíce za roční plat 6 zl.stř. „Působil zde blahodárně 22 let a 20 dní a byl všeobecně oblíben a vážen. Zemřel 78 let stár dne 21.2.1809 v Klatovech, kam se za příčinou návštěvy odebral, raněn byv mrtvicí. Dne 23.2.1809 byl tam od děkana Ignáce Zacha za velikého účastenství duchovních i lidu pochován.“

 2.     Druhým lokalistou byl P. Matěj Schwingreis. Narodil se v Horažďovicích a přišel sem z Kralovic, kde byl 3 leta kaplanem. Před tím byl po více let na vojně u myslivců co nadmyslivec, kdež nabyl velkých zkušeností. Co pastýř zdejší účinkoval velmi horlivě a zdárně, miloval pořádek a nabyl si zásluh velkých, působil zde též co pomolog. Zemřel 23.3.1826 v 45 roku svého věku, účinkovav zde 17 let.

 3.     Třetí lokalista byl P. Matěj Berkowetz, byl kooperátorem v Předslavi, odkud sem 25.7.1826 co lokalista dosazen byl. Účinkoval zde nepořádně a vlažně skoro 10 let, dostal se odsud dne 15.11.1835 za lokalistu do Bubovic.

 4.     Čtvrtý lokalista byla P. Matěj Porák, narodil se v Lišově u Budějovic, po svém vysvěcení byl nemocen a žil v Lišově na odpočinku. Dne 15.11.1836 byl se ustanoven za administrátora a 16.2.1836 za lokalistu. Vystoupil hned v první době svého úřadování velmi přísně proti zde panujícím zlořádům: tanečním muzikám, hraní v karty a opilství. Sázel stromy, zakoupil mnoho chrámového náčiní i třetí zvon sv. Vojtěcha. Vůbec působil zde blahodárně až na to, že si nechal od Týneckých pánů vzíti louku, kterou zdejší lokalisté přes 40 let užívali.

 5.     Pátý lokalista byla P. Josef Rambousek od roku 1842 (15.8.) až do 26.10.1857. Působil zde skoro 15 let, byl velmi horlivý a pilný, jenže bez velikého výsledku, poněvač byl na řeč chybný. Jeho povinností bylo vzatou louku zpět vydobýti, což ale neučinil. Za něho roku 1854 vyhořel kostel, postranní dva oltáře nechal vynésti, kam je dal, není známo. Kdyby je byl nechal na svém místě, byly by stály až po dnes. Roku 1857 stal se prvofarářem a přišel odtud do Jilovic u Třeboně, kdež 17.1.1872 v Pánu zesnul.

 6.     P. František Prantl od 12.5.1858 až dok 9.10.1874. Narodil se v Radouni okrouhlé dne 10.8.1812, na kněžství vysvěcen dne 25.7.1839 a kaplan v Písku. Kooperátor v Písku r. 1847, c.k. vojenský kaplan 1855, farář zdejší od 12.5.1858. Byl přísný, zavedl pořádek, napomínal a kázal zvláště v kázáních, pro faru ba ani pro kostel neučinil ničeho, za něho měl se stavět nový farní kostel, z čehož pak sešlo, když velkostatkáři přemluvili představené přifařených obcí, aby nechtěli nový kostel, který by je mnoho stál, že dostanou kaplana. Zemřel zde po kvapné nemoci dne 9.10.1874.

 7.     P. Josef Paleček, narodil se ve Švihově dne 25.10.1818, na kněžství vysvěcen 8.8.1844, kaplan v Kolovči, farář v Ouboči 1854, na odpočinku 1864-1869, farář v Neurazech 1869, farář v Chlistově 1875. Obšírný jeho životopis viz na str. 71-81. Působil zde horlivě, zvlášť výmluvně kázal, byl velmi spořivý, za něho se stalo vyškolení obcí Těšetin a Srbic do Mochtína, a Bernartic do Mlázov. Odtud přišel r. 1878 za faráře do Bezděkova. Po smrti zanechal mnoho peněz, z nichž učinil nadání ve všech farních kostelích, kde byl farářem, na 6 mší sv. a celoroční modlení, též i na chudé pamatoval.

 8.     P. Josef Lepič , narozen v Drahově 28.2.1840, na kněžství vysvěcen 24.7.1864, byl kooperátorem ve Stráži, 15.2.-14.5.1866 administrátor v Rataji, 14.5.1866 – 30.1.1872 kooperátor ve Stráži, od 30.1. až 1.6.1872 administrátor ve Stráži, od 1.6.1872… od 7.10.1878 farářem zde. Dne 11.1.1884 obdržel expositorium canonicale, 20.7.1885 jmenován sekretářem bisk. vikariátního úřadu. Dne 10.10.1887 byl jmenován účet vedoucím kostela Chlistovského. Dne 23.5.1889 biskupským notářem. Dne 10.1.1890 rezignoval na úřad bisk. Vikariátního sekretáře a dne 8.6.1891 byl prezentován pro faru Žirovnickou. (Píše již jiná ruka, zřejmě jeho nástupce: „Byl to kněž velice činný, pořádku milovný a v jednání svém velmi opatrný. Za 13 letého působení svého na zdejší osadě staral se všemožně o postavení chrámu Páně, farní budovy a o utvrzení osadníků svých v duchu katolickém. Život a působení své vylíčil vlastnoručně v této knize na str.82 až do str. 123. Zemřel rakem střevním v Žirovnici dne 20.11.1891, pobyv tam necelých 5 měsíců. Odtud odcházel již velmi churavý, nemohl zde vymoci si kaplana, o něhož žádal. Dosáhl věku jen 51 ¾ let.“

 9.     P. Václav Engelmann, narozen dne 28.9.1856 ve Lnářích, byl kaplanem v Krumlově, v Jistebnici, 20.7.1879 byv vysvěcen. Dne 14.10.1883 stal se farářem v Mlázově (tj. Mlázovech)  a dne 12.10.1891 farářem v Chlistově. O působení svém vypravuje v této knize od str. 123 do str. 215 a dovolávaje se lásky křesťanské a obecné křehkosti lidské, prosí svého důstojného pana nástupce o mírné posouzení činnosti své. Dne 31.10.1910 končí své působení zde a odchází na stálý odpočinek do Písku.

Svatý Jan Nepomucký v Chlistově

 

Nejslavnějším a „světově nejpopulárnějším“ (slavný a populární není totéž!)  českým svatým je bezesporu sv. Jan Nepomucký. Jeho sochy, obrazy, oltáře, kostely najdete nejen na území bývalé „rakouské“ (název se proměňoval, proto ty uvozovky) říše, samozřejmě nejvíce v Čechách a na Moravě, ale doslova po celém světa. Ani Chlistov není výjimkou. Díky Václavu Engelmannovi, který tu kdysi byl farářem, se Chlistov dodnes chlubí, v dobrém smyslu toho slova, sochou sv. Jana Nepomuckého. Ta stojí mezi kostelem a farou. Jak se tam objevila? A kdo byl Václav Engelmann a kde se tu vzal? Odpověď hledám v chlistovské farní kronice.

 

Ta říká, že dne 1.7.1891 odešel z Chlistova farář P. Josef Lepič. Odešel do Žirovnice (nemocen…  dlouho na svém novém působišti nepobyl, zemřel totiž ještě před koncem téhož roku). Chlistov dostal na starost mlázovský farář P. Václav Engelmann (farářem v Mlázovech byl 8 let). V Chlistově působil nejprve jako administrátor „excurrendo,“ posléze byl vybrán (ze šesti uchazečů) za faráře. Ačkoliv již 12.10.1891 složil v Českých Budějovicích požadovanou přísahu, přistěhoval se do Chlistova až 5.11.1891. Důvodem „zpoždění“ byly nutné opravy fary. Do farnosti byl oficiálně uveden 15.11.1891 „veledůstojným Petrem Götzem, vikářem ze Strážova“. Ještě do poloviny června 1892 se však musel coby administrátor starat i o svou bývalou faru v Mlázovech. Zdá se, že chlistovská fara byla tehdy „zajímavější“ než ta mlázovská.

Václav Engelmann byl zřejmě energický muž. A možná i trochu vznětlivý a svárlivý, jak naznačují zápisy z farní i školní kroniky. Pro svoji farnost však žil.  Asi mu nebylo lhostejné, kde žije a v čem žije. I proto si nechal opravit budovu fary.  Jeho předchůdci bydleli na severní straně farní budovy, kde měli svůj pokojík a kuchyň. „Já však, jsa milovník slunce, vyvolil jsem si obydlí na straně jižní,“ píše Engelmann ve farní kronice. A tak v bývalém obývacím pokoji nechal nově vylámat okna na jih, hostinský pokoj pak proměnil ve svoji kuchyni. Nutno však bylo vybourat do ní nový vchod z chodby. Z bývalé kuchyně pan farář udělal hostinský pokoj a ještě tu a tam vytvořil nové dveře, přesunul schody atd. Vyměnil kamna. Opravil taras ke kostelu, dřevník, maštal, dlažbu a vchod k faře – prostě se v Chlistově zabydlel po svém. Později  nechal vykopat i novou studnu. „Peníze založil jsem do toho sám a čekám jich vrácení z fondu. Těmito opravami fara velmi pěkně zřízena, že nemá rovné v okolí,“ píše pan farář Engelmann v kronice. 

 

V roce 1893 pak pan farář Engelmann učinil rozhodnutí, jímž je dodnes zapsán do životů nás všech. Pořídil sochu sv. Jana Nepomuckého.

Ponoříme-li se do chlistovská farní kroniky, dočteme se (volné citace):

 

 O slavnosti sv. Kříže dne 17.9.1893 „byla od mne, potestata delegata socha sv. Jana Nepomuckého, kterou jsem pořídil s dobrovolných příspěvků v ceně 100 zlatých, posvěcena.“ Nejvíce na sochu sv. Jana Nepomuckého přispěl pan učitel ve výslužbě Václav Mašek s rodinou (26 zlatých), pan farář Engelmann přispěl 5 zlatými, pan učitel Maydl s rodinou 3 zlaté, paní statkářka Stocká(?) 3 zlaté. Přívoz sochy v ceně 3 zlatých zřejmě zajistil rolník ze Sluhova František Dražka. Obec Střeziměř dala 5 zlatých. Mnoho dalších přispělo menšími částkami. Celkem bylo vybráno na sochu 69 zlatých a 77 krejcarů! Socha byla zakoupena v Rožmitále v továrně Jeho Eminence pana arcibiskupa a hraběte Schönborna za 60 zlatých („ceněná však byla na 100 zlatých!“ – sleva byla dána „díky milosti pana kardinála.“ Socha je 1,84 m vysoká, váží 480 kg. Podstavec pod ní zhotovil chlistovský kameník Šimon Šafránek za 25 zlatých. Přívoz podstavce obstaral rolník Janeček, který bydlel vedle kostela. Při svěcení byli přítomni kněží: bratr místního faráře Pater Karel Engelmann, farář chudenický, kaplan Vodička, mlázovský farář P. Krejsa a kolinecký farář P. Hugo de Pauli. Přišlo nesčetné množství lid. Deo Gratias!“

 

Rodina Šímova - moje prababička a její rodiče

Jakkoliv to vypadá "divně", "hledání ztraceného času" ( ...s vděčností vzpomínám na pana Karla Čáslavského, který se tomuto inspirativnímu filmovému projektu věnoval), mě těší, uklidňuje, dává mi radost. Možná časem přeci jen napíšu cosi jako vzpomínky, ani ne tak své, ale vzpomínky na lidi, které jsem potkal, kteří ke mně dodnes promlouvají,  některé jsem, přiznám bez ostychu, miloval. 

Dnes jsem si vzpomněl na svoji prababičku. Ani nevím proč mně na mysl přišla zrovna ona  a právě dnes. 

Narodila se v roce 1894 v Číhani jako Josefa Šímová. Napadlo mě zkusit ji najít v matrikách na webu portafontium. Vím, že před časem matriky prošla Evička a použila je pro doplnění rodokmenu - i k tomu se brzy vrátím. Ale zpět k mému "nápadu" : prababička Josefa.

Mám na ni krásné vzpomínky. Vařila mi domácí "čekuládu do pracnových forem." Hlídala mě jako malého. I u slova hlídala jsem asi měl napsat uvozovky, protože to se mnou neměla lehké - byl jsem sice dítě hodné, moudré, klidné, ale zároveň velmi svobodné a byl jsem zvyklý "dělat si (skoro), co jsem chtěl." Hlídejte pak takového pravnoučka, že?

Prababička byla dlouhá léta vdovou, na stáro si užila své s družkou a posléze manželkou svého syna Pepíka, ale to je jiný příběh. Přesto ji nechyběla určitá laskavost a tak, jak já pamatuji, i určitá "povnesenost" nad denními trably. Mám ji spojenou s krásnou písničkou a dodnes slyším její hlas : "Koulelo se koulelo míšenský jablíčko, komu ty se dostaneš, má zlatá Pepičko .. komu bych se dostala, než Vašíku Tobě, Ty jsi hezkej já taky, šikneme se k sobě!" Také ji znáte? 

O prababičce určitě (slibuji) napíšu esej ...  dnes tedy jen stručně : na portafontium jsem našel:

a) záznam o svatbě jejích rodičů: snad je čitelný. Tatínek se jmenoval Josef Šíma, narozený 24.7.1858, maminka Marie Bejvančická, narozená 21.8.1875. V době svatby - 23.2.1892 - bylo tedy ženichovy téměř 34 let, zatímco nevěstě jen 16,5 roku, byla nezletilá a její tatínek František Bejvančický musel dát souhlas se svatbou. Ženich Šíma byl z Číhaně č.25, nevěsta ze Stobořic (dnes Zdebořic) č.12. Šímovi byli sedláci, otec nevěsty František Bejvančický byl jen "polodvorník." Ženichovy rodiče byli František Šíma, sedlák v Číhani č.25 a Marie Šímová, rozená Žižková z Číhaně čp. 9. Nevěstiny rodiče byli (již zmíněný) František Bejvančický ze Stobořic č.12 a Marie Bejvančická, rozená Martínková z Velkých Hoštic č. 13. Svědky svatby byli Josef Žižka z Číhaně č. 9 ( tedy někdo z rodu ženichovy maminky) a Vojtěch Bejvančický, sedlák se Stobořic č.17 (tedy někdo z rodu nevěstina tatínka). Byli to sourozenci rodičů svatebního páru? Či jejich rodiče? Zatím nevím. 

b) záznam o prababiččině narození:

Prababička se narodila 26. října 1894, pokřtěna byla stobořickým farářem Janem Mirtlem dne 28. října 1894. Záznam samozřejmě zmiňuje oba rodiče, které už známe z předchozího záznamu o svatbě a opět i jejich rodiče. Nově však zmiňuje kmotry mé prababičky - prvním byl Josef Bejvančický, syn polodvorníka ze Stobořic č.12 ( předpokládám tedy, že to by bratr prababiččiny maminky), druhým kmotrem či spíše kmotrou byla Josefa Jančová, manželka polodovorníka ze Stobořic č.40. Kdo byla tato žena zatím nevím.

 Záznam o narození prababičky nese i jednu zajímavou pozdější poznámku - totiž že se vdala 2.6.1919 ve stobořickém kostele za Josefa Rubáše z Tržku č.3 - " a jsme doma, že?"

V naší kuchyni v Tržku visí fotografie mladé ženy v šátku. Od dětství znám její příběh, i proto tu s námi je už dlouhých 29 let (a jak dlouho tu byla s prababičkou nevím). Je to fotografie Marie Bejvančické, prababiččiny maminky. Ta se prý jako mladičká zamilovala do mladého stobořického učitele (pomocníka?). To se nelíbilo rodičům a tak prý ji rychle provdali za starého sedláka z Číhaně. Nyní vidím "skutečná data." Starý sedlák byl starý pouhých 34 let ... Marie byla skutečně mladičká .. podle toho, co jsem slyšel, měla umřít ve 42 letech, zřejmě na zápal plic ( "schvátila se na poli"). "Zbylo" po ní šest dětí, které nejstarší z nich, moje prababička, všechny nejprve vychovala, než se sama vdala. Měl jsem za to, že tím rokem, kdy Marie Bejvančická zemřela byl rok 1910 a že v té chvíli bylo mé prababičce necelých 16 let. Ale je to možné ? Pokud by Marie Bejvančická umřela v roce 1910, bylo by jí pouhých 35 let ... nezbývá, než se pustit do dalšího hledání.

Zatím, moji milovaní, na shledanou. 

Rok 2011 - La Verna a Caprese Michelangelo

Dnes je 15.října 2020 a naše země je uprostřed obrovského průšvihu, který by se dal popsat jediným slovem : COVID. Doplnit bychom mohli : pandemie, strach.

Pan profesor Šípek nás minulý týden vyzval, abychom si, navzdory děsu a běsu, uchovali dobrou mysl. Výzvu přijímám. Ode dneška budu, pokusím se, každý den, či alespoň často, psát krátké blogy=příspěvky z "dobrých časů." Trochu se bojím, zda to zvládnu a vydržím, ale proč to nezkusit! Ta výzva je skvělá!

Takže - příspěvek první. Jsme v roce 2011, v Itálii. Tu milujeme, byli jsme zde mnohokrát a na mnoha místech. Vůně této země je nezaměnitelná. Víno úžasné. Lidé skvělí, přátelští. Možná jsme tu kdysi byli ... nemyslíte?

Zvu Vás na La Vernu (La Verna) a do vesničky Caprese Michelangelo (Caprese Michelangelo). La Verna je místem, kde svatý František z Assisi (František z Assisi) přijal stigmata (Stigmata). Prý to bylo 17.9.1224. V Caprese se narodil Michelangelo Buonarroti (Michelangelo) - génius. My jsme obě místa navštívili 25.6.2011 - byl to krásný den!

Fotogalerie:

COVID 19 - poznámka ke kapacitám českého zdravotnictví : 14.10.2020

Před necelým týdnem jsem napsal na svůj blog příspěvek na téma "kapacity českého zdravotnictví" ve vztahu ke Covid(u). Vycházel jsem zejména z dat, která jsem našel v jednom zajímavém článku, o než jsem se s Vámi (se sebou v budoucnu?) chtěl podělit. A pak mě napadla "čertovská myšlenka" - nezveřejnit připravený příspěvek ihned, počkat chvíli a ověřit si, nakolik "zestárne". Počkal jsem, byť jsem si říkal, že konec článku odkazuje na krásný rozhovor s doktorem Balíkem, který rozhodně stojí za přečtení a na který jste asi (moji čtenáři😃) nenarazili v denním mediálním šumu. Situace na "covidové frontě" (někteří publicisté hovoří o tom, že jsme ve válce s covidem) se u nás během těch několika dnů dramaticky změnila. Už nemáme 5.000 "pozitivních" denně, měli jsme dokonce již dvakrát více než 8.000 "pozitivních=nakažených" (ano, už i já to tak beru) denně. O to více potřebujeme dobré zprávy.

Dobré zprávy jsou i ty obyčejné, věcné. Proto jsem hledal informace o kapacitách českého zdravotnictví, které lze aktivovat "proti covidu." Jak vidím, nehledal jsem sám a proto bych rád svůj předchozí příspěvek doplnil o několik odkazů:

1) Velmi zajímavý je článek (opět) z "dílny SEZNAMu" :  Kapacity českého zdravotnictví. Pozor - pod grafem "kapacita standardních lůžek s kyslíkem" si povšimněte možnosti zobrazit si další grafy (jsou celkem 4, článek ve svém textu nabízí jen ten první, k ostatním se musíte proklikat).

2) Oproti "kapacitám" stojí informace "jak nákaza prostupuje Českou republikou". I tento článek je ze SEZNAMu, je starší, ale data jsou v něm aktualizována (já nyní vidím aktualizaci k datu 13.10.): Jak postupuje COVID skrze ČR?

3) Nicméně tím nejzajímavějším ( z hlediska objemu a struktury informací o kapacitách českého zdravotnictví) je příspěvek na webu Hlídač státu : Kapacity nemocnic - Hlídač státu.

A to již k tématu asi stačí.

Posledně jsem končil hezkým rozhovorem s panem doktorem Balíkem. Nyní skončím tím, že Vás upozorním na rozhovor jiný - s psychologem panem profesorem Šípkem (Jiří Šípek) - myslím, že jeho tón je střízlivě uklidňující :  Psycholog je koronakrizi.

COVID - 19, aktuální stav 8.10.2020, poznámka "kapacitní."

Od pondělka máme opět tzv. nouzový stav. Zatím jej jako příliš nouzový nepociťujeme, alespoň ve srovnání se situaci, kterou známe z počátku března tohoto roku. Tehdy po 12.3. byla "země vypnuta" a čekali jsme na nejhorší. Tehdejší čísla (pozitivních, nemocných a vážně nemocných v nemocnicích, zemřelých) se nám dnes jeví jako "procházka zahradou růží, které voní." Po té procházce nám však zůstaly obrovské společenské a hospodářské škody, o škodách na našich duších a charakterech ani nemluvě.

Velkou vinu, jak se nyní říká a píše, nese za současnou nepřehlednou situaci vláda. Andrej Babiš coby její premiér tak intenzivně a trapně peskoval svého ministra zdravotnictví a ten to tak dlouho trpně snášel, až jsme "prošvihli léto, abychom se připravili na 2.vlnu pandemie..." Nevím, zda-li tomu tak skutečně bylo. Ministr byl určitě peskován, ale to ostatní ... co jsme prošvihli? Všichni jsme tak trochu chtěli "nevidět a neslyšet, možná i zapomenout" a možná to byla (paradoxně) cesta správná. Nicméně z dnešního pohledu platí to, co nyní "všichni" píšou : nebylo to správně.

Dodnes nám ale nikdo nevysvětlil, zda "pozitivně testovaný" člověk je automaticky i "nemocný a nakažlivý a nebezpečný." Pouze předpokládáme, že to tak je. Ti, kdo by měli vědět, se dohadují, jak to vlastně je. Nyní, díky "strašidelným číslům" ( více než 5.000 pozitivně testovaných denně), vedou ti, kdo tvrdí, že "testovaný je nemocný, nakažlivý a nebezpečný." Uvidíme časem.

V každé krizi je třeba chytat se záchranných bodů. Zkusme to! Tím prvním je uvědomit si, jaké jsou naše možnosti, jaké máme "zbraně v boji s pandemií." (Nyní pominu vakcíny, léky atd. a soustředím se na "kapacity.")

Netuším, proč česká vláda více neinformuje o tom, jak jsme/nejsme na pandemii covidu připraveni/nepřipraveni. Zatím to vypadá, že jsme na tom totiž docela dobře. Na "seznamu" (web seznam.cz)  jsem našel zajímavý článek, jehož obsahu chci věřit: Kapacity českých nemocnic

Stručně z něj vybírám:

V České republice je k dispozici (asi cca):

a) 4.500 lůžek "JIP" ( jednotka intenzivní péče), z toho:

b) 1.000 lůžek je vybaveno tzv. ÚPV ( umělou plicní ventilací), a

c) 70 lůžek je vybaveno tzv. ECMO ( tj. mimotělních dýcháním)

V úterý 6.10.2020 bylo v českých nemocnicích 326 pacientů ve vážném stavu, 150 z nich bylo napojeno na umělou plicní ventilaci, případy "ECMO" se "počítají v jednotkách ( kolik jich tedy bylo, netuším).

Článek obsahuje i "jeden hezký obrázek," který říká, jaké jsou "JIP" kapacity jednotlivých krajů a jak jsou nyní využity:

Vůbec nechci zpochybňovat nebezpečí COVID(u), ani bolest a utrpení lidí, kteří se kvůli této nemoci dostali do vážného stavu či na ni zemřeli. Chci jen říci, že my ostatní ( a ostatně i ti, co jsou či byli nemocní) potřebujeme vědět a znát, abychom netápali ve tmě a mohli sami za sebe zvážit rizika, která podstupujeme. 

Věřím, že předchozí čísla, jsou krůčkem k tomu, abychom se orientovali. Nyní zbývá věřit, že kapacity dané technikou budeme umět využít díky práci lékařů, sester a ostatního personálu pro dobro nemocných ( "abychom neřešili jen to, že nám "nesmí dojít" lůžka a "nedošli nám" lékaři a sestry..) a že budeme mít k dispozici i léky a různé preparáty ...

A pak je tu druhá otázka : zamyslet se nad tím, kdy, při nepříznivém vývoji pandemie, budou "tyto kapacity" vyčerpány. O tom, že budou či mohou být, se píše a mluví a "straší nás tím." Možná zbytečně, určitě nezodpovědně. Ani nezodpovědné (epidemiologicky) chování lidí nezakládá "právo nezodpovědně je strašit" - z jednoho prostého důvodu : nejvíce vystrašeni jsou vždy ti, co jsou (epidemiologicky) zodpovědní.

Uklidňující je i Rozhovor s Martinem Balíkem (vedoucím lékařem z Kliniky anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny Všeobecné fakultní nemocnice v Praze a intenzivní medicíny 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy. Tu v minulosti také vystudoval). 

Žijme, nebojme se, ale buďme opatrní!