Tržek - povídání o prostoru a čase

Mnohá malá místa, zdánlivě zapomenutá lidmi i  dějinami, mají to, čemu se říká „genius loci“,  srovnatelné s místy velkými, jimiž šla historie.

Téměř na půli cesty mezi Klatovy a Sušicí, leží  malá ves, o níž se nedočtete v historických knihách, jejíž význam není dán událostmi, které se zde staly.

TRŽEK je dnes, ostatně jako vždycky předtím, malou vsí skrytou v předhůří Šumavy. Viditelný ze Svatoboru či Borku, skrytý pohledu z vrcholů hraničních hor,  rozprostřený na úpatí  Zboudovky ( 732 m) a hory sv. Bartoloměje ( 692 m), je Tržek tichým a malebným místem, kde je radost být.

První zmínkou připomínající existenci Tržku je latinský zápis datovaný rokem 1394, který říká :

„...pan Lev z Malonic dal převorovi a konventu kláštera dominikánů v Klatovech na ošacení bratří tohoto kláštera stálý roční plat čtyři (původně zapsáno tři) kopy grošů od níže jmenovaných poddaných obyvatelů vsi Tržek, totiž 2 kopy gr. od Blahuta, 1 kopu od Vacka a 1 kopu od Ješka, které platí za sebe a za pole, která obdělávají. Řečení bratři budou za života Lva z Malonic z tohoto platu brát 2 kopy grošů, po jeho smrti celý plat 4 kop gr."

Z hloubi času tak vystupují Blahuta, Vacek a Ješek, první známí „ Tržkováci.“

Dalším zábleskem, jež poukazuje na historickou existenci Tržku,  je zpráva o tom, že se v roce 1581 u Tržku poškorpili Adam z Běšin se Sezimou Štěnovským z Kadova, jenž v té době vlastnil Střeziměř a Křištín. Pan Adam a pan Sezima se natolik pohádali, že jejich spor skončil až u soudu v Praze a díky či kvůli nim  jméno TRŽEK  proniklo do historických análů.

TRŽEK byl zřejmě nejprve majetkem malonických zemanů, poté běšinských . Jeden z nich, již zmíněný Adam, Tržek roku 1604 prodal. Komu ? Nevím. Nicméně v polovině 17. století ves patřila jakémusi Franzi Straussovi z Chlistova.

V roce 1651 vystupují z historické anonymity další  osadníci.  Připomínáni jsou Matěj Ježek, poddaný s manželkou a 5 dětmi, Andres Čabrada, poddaný, Jakub Malsa, Matěj Popel, Šimon Svátek, Bartoloměj Píchovec.  Ona jména (s výjimkou Malsy) dodnes ve vesnici zní.

Brzy poté přichází období, v němž jsou osudy Tržku spojeny s Týncem, odkud své dominium řídili hrabata Kolowrat – Krakovští.

Záznamy, doposud nezpracované, se množí – soupisy poddaných, dominikální knihy, matriky, trhové smlouvy etc.

Čas od času vystupují z temnoty věků výjimečné osobnosti – biskup Josef Maria Koudelka například.

A tak Tržek dál žije svoji tichou „historii“.  Lidé přicházejí a odcházejí a místo na mapě planety nevýznamné, se stává významnou součástí jejich osobní historie. 

.. i oi tom jsme si povídali v Tržku dne 20.12.2014

Vánoční přání

V posledních dnech jsem udělal dvě „zajímavé zkušenosti“, které mě přivedly k napsání tohoto textu :

·         tiskem proběhla neuvěřitelná zpráva. Ředitel jedné základní školy v italském Bergamu rozhodl, že napříště nebude v jeho škole vystaven vánoční betlém, a to s ohledem na víru, přesvědčení a city ne-křesťanských žáků a rodičů jeho školy.

·         Určitý necitlivý přístup k Vánocům a období, které mu předchází, z naší vlastní strany. Jako by Vánoce začínaly ve chvíli, kdy se v supermarketech objeví vánoční výzdoba a končily momentem, kdy děti otevřou dárky pod stromečkem.

Obě „zkušenosti“,  ta první zprostředkovaná tiskem, ta druhá prožitá, hovoří o jedné a téže skutečnosti . O tom, jakým způsobem vnímáme ( my Češi, Italové … Evropané  …)  sebe a svoji kulturu, chcete-li civilizaci.

Měli bychom se skutečně vzdávat betlémů, vánočních stromků a koled ? A proč ? Měli bychom si nechat vnutit „komerční“ rytmus Vánoc ? A proč ! Čím nám Vánoce jsou ?

Aby nedošlo k mýlce - samozřejmě vím, že „rozhodnutí jednoho ředitele školy“ kdesi v dálce je jen „kapkou v moři“ a nezboří svět.  Dokonce ani  marketingový plán „šitý na poměry“ toho či onoho obchodního řetězce nakonec neurčuje to, jak my chceme prožívat své svátky a žít svůj život – vždyť máme přeci svobodu žít tak, jak chceme.  Ale … obě skutečnosti, při nichž „mlčící většina Evropanů“ zůstává v „defenzivě“, vypovídají o čemsi jiném.

O ataku, tu skrytém, tu zjevném na kulturu a tradice „staré Evropy“ přicházejícím „zvenku i zevnitř“.  A kupodivu a paradoxně o Evropě jako „staré babičce“  hovoří i papež František, který dobře ví, že významnou součástí,  ba přímo  stavebním kamenem či kameny této kultury je křesťanství  … .  Mohu  -  jako Čech a Evropan – vůbec „něco takového říkat?“ I to me napadá, i tak daleko došla má „vnitřní cenzura“, protože opravdu nechci být necitlivý k druhým. Jaká je odpověď – ta moje zní :  Nesporně ano - chceme-li jako Evropané být kulturně citliví k „jiným“-  máme právo na ty samé ohledy k „nám.“

A proto letos „kašlu na dárky a vánoční shon“ a hodlám se věnovat vánočním tradicím. Budeme zpívat koledy, louskat ořechy, půjdeme nejen na půlnoční …  Vidíte, že už slibuji za celou rodinu a říkám my ?  Proč ne - vždyť Vánoce jsou svátkem rodinným, krásným a skvělým. Ale co vlastně jsou Vánoce ?

Vánoce, tak jak je dnes známe, jsou starobylým křesťanským svátkem.  Připomínáme si při nich narození Ježíše Krista –  Ježíška. Liturgicky byl tento svátek definován  vlastně až ve 4.století. 

Atmosféru a kouzlo Vánoc významně ovlivnil v 13. století sv. František z Assisi, který „nade všechny ostatní svátky slavil narození dítěte Ježíše.“  František „vymyslel“ – tj. inscenoval  i první betlém, vlastně scénku narození Ježíška. Stalo se tak o Vánocích roku 1223 v jeskyni v blízkosti umbrijského městečka Greccio. Postavy příběhu byly tytéž jako dnes – malý Ježíšek v jesličkách, Josef, Marie, oslík, volek, tři králové …   Betlémy ( živé i „neživé“) se záhy staly součástí vánočních oslav a tradic křesťanské Evropy. Do Čech ( respektive Prahy) prý „přišly“ ještě před koncem 16. století.  

Vánoční stromky jako symbol Vánoc se poprvé objevily v německých městech někdy v 16.st.,  jejich velké rozšíření však přineslo až 19. Století. V téže době byl vyzdoben i první český vánoční stromek – zřejmě se tak stalo v roce 1812 na zámečku v Libni v rodině ředitele Stavovského divadla Liebicha. Do českých rodin, nejprve těch bohatých, později i méně majetných, se stromky dostaly až v druhé polovině 19. století.  

A tak se zrodila i jedna z nekrásnějších rodinných tradic českých Vánoc – pod vánoční stromy „Ježíšek a andělé“ dávají (zejména hodným)  dětem  dárky, dnes mnoho dárků.  K Vánocům patří i zpívání koled,  vlídnost a laskavost spojená s koncem roku a očekáváním nového roku … chcete-li  se přesvědčit sami, nakolik betlémy, koledy, stromečky  vzájemně souvisí, stačí jen vzpomenout názvu či počáteční verše koled, které znáte z dětství … nevěříte ? Pomůžu Vám : „ Já bych rád k Betlému … Narodil se Kristus pán … Chtíc, aby spal, tak zpívala ..“ – stačí jen zasnít se a Vánoce začínají.  Dnes je 10.12. a všude kolem, zdá se mi, už se koleduje …

A to má háček.  Vánoce totiž nezačínají ani koncem října, ani koncem listopadu, jak se nás snaží přesvědčit supermarkety a jak dokazuje vánoční výzdoba, která je už několik týdnů všudypřítomná ( a je zpravidla i krásná). Liturgicky  začínají Vánoce až 25.12. svátkem Narození Páně ( tj. Ježíše Krista) a končí 6.1. slavností Zjevení Páne – tj. Na Tři krále. Štědrý večer, který je dle české tradice začátkem vánočních svátků,  je vlastně vigilií před svátkem Narození Páně. Není tedy „koncem Vánoc“, nýbrž jeho začátkem.  Všichni víme, že nyní tu jest Advent.

Advent je obdobím čtyř týdnů ( či nedělí) předcházejícím Vánocům.  V západní tradici je to období ztišení, očekávání a radostné přípravy na příchod Spasitele.  Jak krásně zní verše :

Rosu dejte, nebesa, shůry a oblakové dštěte Spravedlivého.

Otevři se, země a vydej Spasitele.

Nebesa vypravují slávu Boží

a dílo rukou jeho zvěstuje obloha.

Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému.

Jako byla na počátku, i nyní, i vždycky 

a na věky věků. Amen

 Měli bychom se radovat z temných podvečerů, v nichž se tak krásně tajemně sní. Měli bychom se těšit na to, co přijde.  

V praxi posledních mnoha desítek let je bohužel advent chápán jako období „materiální přípravy“ na Vánoce a konec roku. Smývá se tak jeho původní význam a kouzlo. Organizujeme různé oslavy, nakupujeme dárky, objednáváme „vánoční dovolené“. Možná by bylo lépe zklidnit se, setkat se s rodinou a přáteli, třeba i péct vánoční cukroví ( ale ne, že „se to musí“, ale že chceme) a pomalu se těšit na krásné Vánoce.

Budeme-li se radovat a užívat toho, co je nám dáno a přáno, a budeme-li trvat na tom, že tak jsme po staletí žili a chceme žít i nadále, odpovíme tím nejlépe na všechny „ataky naší kultury“ ať přicházejí odkudkoliv.  A kromě toho nedílnou součástí našeho života a civilizace skutečně je víra, křesťanská, a ta je navzdory všem „protinázorům“ vírou lásky a naděje. Ti, kdo tvrdí jinak, se mýlí. Ti, kdo ve jménu této víry konali jinak, mýlili se též.

A tak doufám, že klatovské Vánoce, stačí se jen podívat na výzdobu a kulturní programy, budou jistě hezké. Kouzelné budou, uděláme-li si je takové.

Přeji Vám krásné požehnané Vánoce, hodně zdraví a štěstí v novém roce.

Havel? V USA oslava, doma pohřeb - rozhovor s Carlem Gershmanem.

Dnešní Hospodářské noviny přinesly velký rozhovor pana Anýže s panem Gershmanem - viz. foto:

: http://archiv.ihned.cz/c1-63144370-havel-v-usa-oslava-doma-pohreb

Rozhořčení pana Gershmana nad tím, že česká zahraniční politika opouští odkaz Václava Havla, je očividné, ale českou zahraniční politiku nedělá jeden náměstek na ministerstvu zahraničí, jak by se ze slov pana Gershama zdálo,  byť by byl onen náměstek sebevíce výmluvný a vlivný. 

Velmi kontraproduktivní jsou slova : 

" ... Česká republika je relativně malá země, ale ve světě vynikala právě touto agendou, která byla velmi respektována. Stejně jako byl ve světě uznáván sám Havel. On i ta agenda měli svoji tvář, osobnost. A když to teď odhodíte, tak se budete muset zeptat, kým vlastně jste, co zůstalo. A nezůstalo by toho moc."

.. nezůstalo by toho moc ...  to jsou silná slova, tím pan Gershman uráží nejen české politiky, ale i celou českou společnost. To chtěl ? 

Nemám dojem, že by Češi chtěli "zpátky do Ruska" a že by , v kontextu dějin, o kterých ten pán ví asi příliš málo, "po nich nezůstalo moc." Věty o "žebrákově plecháčku" jsou přímo odpudivé.

Jestli pan Gershman má, a evidentně má, problém s některými českými politiky, tak jim svým "rozhovorem" skvěle pomohl. Ti, které on kritizuje, zřejmě jsou "antiameričtí" a spolu s nimi zřejmě i lidé, kteří je, řekněme, "podporují" - ti všichni rozhovor budou číst jako "sprostý diktát, co bychom měli dělat".  Ty ostatní nepotěšil, říká totiž také : " Česko je malá země, Rusko velká, a když začne uplatňovat svoji sílu - jak to dělá právě nyní -, tak uhnete, skloníte hlavu, držíte se zpátky. Havel to nazýval českou malostí, čecháčkovstvím, prostě schovat hlavu do písku a nedělat žádné potíže."  Na to mu ti "antiameričtí" namítnou : " A Amerika není velká země ? " Druhou námitku raději nebudu psát.

Kdysi dávno, jeden ( podle Gershmana) "Čecháček", který by býval měl právo stýskat si a kritizovat , napsal : "Věřím i já Bohu, že po přejití vichřic hněvu, hříchy našimi na hlavy naše uvedeného, vláda věcí tvých k tobě se zase navrátí, ó lide český!" 

Tou vládou, předpokládám, nemyslel "formální vládu - úřad, instituce", nýbrž možnost svobodně rozhodovat o sobě samých. K tomu je potřeba diskuse a ne mentorování a nařizování. Toho si Češi užili v minulosti dost.

Poznámka závěrem : Všimli jste si, že slavný citát Jana Amose Komenského obsahuje i krátkou pasáž, kterou téměř nikdo nezná a která bývá pomíjena ? " ... hříchy našimi na hlavy naše uvedeného.. " a v tom je klíč. 

P.S. Nepochybuji o tom, že pan Gershman má Česko rád a že zde má hodně přátel. Rozhovor se mu ale hrubě nepovedl. Důležité je "co se říká, ale i jak se to říká."

Bamberg - fotoalbum

Snad mi to Bamberg promine, ale hodlám na jeho příkladu vyzkoušet, jak v blogu funguje fotoalbum. Snad mi to promine i blogspot.

Abych dodržel pravidla blogu, zmíním několik slov o tomto krásném městě.

Jméno Bamberg odkazuje na starobylý vladařský rod Babenbergů, ti zde měli hrad někdy na počátku 10.st. Nicméně záhy byli z města, jemuž dali jméno, vyhnáni. Nejvýznamnějším mužem, který se zapsal do historie města, byl císař Jindřich II, ženou pak jeho manželka Kunhuta. Manželský pár,později svatořečený, dnes leží v bamberském dómu neboli katedrále.

Bamberg byl a je významným biskupským sídlem. Kníže-biskup byl všemocným pánem nad osudy svých poddaných, což se bohužel negativně projevilo v 17.st., kdy pod taktovkou místních biskupů probíhaly po mnoho let drsné čarodějnické procesy. Ukončil je až zásah císaře Ferdinanda II v roce 1632.  Tato část historie města je předmětem velkého zájmu, jak ostatně dokazují i četné zprávy, které lze nalézt na internetu. Příklady "otcovské péče" biskupů o své "ovečky" až tak populární nejsou a poněkud se ztrácejí v toku času.

Nicméně navzdory tomu Bamberg byl a je kouzelným městem s výjimečným espritem. Tvořili zde výjimeční umělci ( včetně rodiny Dientzenhoferů), tajemstvím zahalena je i nejzajímavější sochařská památka města - Bamberský jezdec - je to Štěpán Uherský ?

Jako hádanka působí i samotný dóm- má dva oltáře, dvojí zasvěcení, čtyři věže ... Východní část je zasvěcena sv. Jiří a je zde pohřben již zmíněný císařský pár a v kryptě pak německý král Kondrád III ( ten v Bambergu zemřel), západní část je zasvěcena sv. Petru a je zde pohřben papež Klement II, vlastním jménem Suitger, biskup bamberský, rádce císaře Jindřicha III. Bamberská katedrála je asi jediným kostelem na sever od Alp, kde jsou uloženy ostatky císaře i papeže.

V domě "U Raka" žil a tvořil po krátkou chvíli německý filosof Hegel. Napsal zde jedno ze svých významných děl " Fenomenologie ducha."

Bamberg bývá nazýván franským Římem, i on se totiž rozkládá na sedmi pahorcích, či spíše kopcích. Nám však spíše připomínal Prahu - Hradčany, Malou Stranu a Staré město. Praha je asi vznosnější, ale ta podobnost je očividná.

Gartenstr. 5

Biskup Josef Maria Koudelka - část I

Dnes bych rád připomněl jednoho zajímavého rodáka z našeho kraje, biskupa Josefa Maria Koudelku ( * 8.12.1852 v Chlistově u Klatov).

Sled událostí jeho života záměrně „obrátím“ a budu nejprve psát o jeho americkém životě a o tom, kým se stal.

Když totiž 24.6.1921 – tj. na svátek sv. Jana Křtitele – zemřel, byl druhým biskupem v diecézi Superior, což je i město v americkém státě Wisconsin. Měl za sebou zajímavou církevní kariéru. Považte – na kněze byl vysvěcen 8.10.1875 v Clevelandu, stát Ohio, byl velmi úspěšným farářem svatomichalské farnosti v témže městě, 29.11.1907 byl na žádost clevelandského biskupa Horstmanna jmenován pomocným ( světícím) biskupem v Clevelandu a zároveň titulárním biskupem v Germanicopolis. Vysvěcen jako titulární biskup v Germanicopolis byl 25.2.1908. V roce 1911 ( 4.9.) se stává pomocným biskupem v Milwaukee ( stát Wisconsin) a 6.8.1913 je jmenován biskupem v Superior. O tom všem nás informuje www.catholic.hierarchy.org, důvěryhodný zdroj. V jeho apoštolské linii nalézáme několik zajímavých kardinálů, včetně státního sekretáře papežského státu. I k tomu se lze „proklikat“ na zmíněném webu.

Jako pomocný biskup v Clevelandu měl Josef Koudelka na starosti početnou slovanskou komunitu v této diecézi. Byl tak prvním biskupem v USA se zvláštním pověřením ve vztahu k etnickým minoritám. Jeho předností byly jazykové znalosti, plynně hovořil česky, německy a anglicky, web clevelandského biskupství uvádí, že hovořil celkem 8 jazyky ( zřejmě k češtině přidávají i další slovanské jazyky, nepochybně musel být zběhlý i v latině) a když se stal biskupem diecéze Superior naučil se i jazyk ojibwe, dialekt jednoho z indiánských kmenů v oblasti. Studoval  umění, což se projevilo ve volbě uměleckých předmětů, jimiž zkrášloval své kostely. Zajímavé je  biskupské heslo, jež si zvolil : „ Omnibus omnia.“ Vysvětlil je ve své instalační řeči slovy : „ mé srdce je otevřené všem bez ohledu na to, zda jsou katolíky či ne.“ Josef Koudelka byl, jak už jsem zmínil,  teprve druhým superiorským biskupem, diecéze, která vznikla až v květnu 1906.

Největším úspěchem biskupa Koudelky, jak uvádí wikipedia, poctivě přiznávám zdroj, je založení sociální agentury, která se dnes nazývá Catholic Charities Bureau. Zasloužil se a vysvětil též dětský domov sv. Josefa v Superioru. Zde nalezlo svůj domov více než 200 sirotků. Do tohoto projektu vložil i své vlastní peníze. Poté,  co byl domov pro sirotky vybudován, pozval biskup Koudelka  „Sisters of Notre Dame of Cleveland“, aby převzaly péči o tuto instituci.

Jako biskup byl velmi aktivní, vykonal přes 100 vizitací farností a míst ve své diecézi.  (Zřejmě měl vztah k místním Indiánům, 8.12.1913 vysvětil na kněze Philipa Gordona z kmene Ojibwa, který se věnoval misím mezi Indiány. V roce 1943 byl tento první americký indiánský kněz tím, kdo přednesl přímluvy při zahajovacím zasedání US House of Representatives).    

Při svých cestách po Wisnonsinu si nemohl nepovšimnout, že mnoho půdy leží ladem, že není využívána. A tak se snažil, ve spolupráci s vlastníky pozemků, iniciovat kolonizaci území a přivést nové osadníky, kteří by na půdě pracovali a žili. I proto založil ve své diecézi benediktinské převorství, které pečovalo o několik far v okolí městečka Fifield. Biskup doufal, že tuto oblast budou kolonizovat Češi. Do své diecéze biskup Koudelka pozval i sestry od Sv. Františka a sv. Kláry, stejně tak podporoval sestry servitky.

V průběhu Velké Války ( 1.světová válka) biskup Koudelka vykonal cestu do Evropy, ve Vatikánu se sešel s papežem Piem X. Cesta zpět do Ameriky se prodloužila, loď, na které plul, byla opakovaně zastavena Angličany a Francouzi. Biskup prý po návratu řekl : „ Když jsem viděl Sochu Svobody v newyorském přístavu, přivítal jsme ji s radostí.“ Po návratu do Superior detailně popsal svoji cestu do Evropy svým „ovečkám“. Válku chápal jako „trest pro Evropu za to, že nerespektovala zákony Všemohoucího“ a svěřil jim i svůj dojem, že „trest začíná působit“, neboť „tam, kde nebyl žádný zájem o víru, je nyní modlitba pravidlem“. Údajně prý v Evropě vyzpovídal na 2.000 raněných vojáků a důstojníků v nemocnicích.

Jako biskup prý byl autoritou, neváhal říci rozhodné slovo. Jeho plány vybudovat katedrálu v Superioru ( první dva biskupové využívali běžný kostel coby proto-katedrálu) a sídlo biskupa však narazily na odpor některých kněží. Ti využili určité pochybnosti o loajalitě biskupa Koudelky k USA ( považovali jej trochu za cizince), což dokonce vedlo k tomu, že byl biskup Koudelka vyšetřován US prokuraturou. Kněz Rice jej totiž obvinil z toho, že bránil jeho patriotickým snahám a že je pro-německý. V průběhu šetření jeden z prokurátorů dokonce navrhl, aby byl biskup Koudelka uvězněn, nicméně jakýsi agent Parker ( z US Department of Justice) seznal, že biskup není neloajální, že je velmi inteligentní a že jeho obvinění pramení spíše ze sporů, které má se svými knězi a navrhl zastavit vyšetřování.

Josef Maria Koudelka zemřel ve své rezidenci 24.6.1921, obklopen  kněžími z diecéze, mezi nimiž byl i jeho synovec Charles Koudelka z Clevelandu. Po pohřebních obřadech v Superioru bylo jeho tělo převezeno do Clevelandu. Závěrečná bohoslužba se konala v kostele u sv. Michala, kde byl kdysi dlouhá léta farářem. Jeho tělo pak pohřbili na hřbitově Svaté Marie v Clevelandu – po boku jeho rodičů.

Jindřich Bílek

Dnes jsme se v klatovském krematoriu rozloučili s Jindřichem Bílkem ( * 1950 ), malířem, violoncelistou, učitelem hudby. Mužem mnoha rolí, který působil ( alespoň na mě) mladistvým dojmem. Myslím, že málokdo by mu býval "hádal" 64 let.

Potkávali jsme se při mnoha příležitostech, výstavách, koncertech, v soukromí i náhodně "na městě". Odešel v momentu, kdy připravoval další výstavu, kterou měl otevřít v Praze. Nestihl ji otevřít, den před versináží zemřel. Jako malíř se dopracoval k nevšednímu stylu, v některých ohledech provokativnímu, nicméně osobitému, nezaměnitelnému. Je škoda, že Jindřichovi nebylo přáno osudem tvořit déle. 

Nevím, jak dlouho budou v provozu jeho www stránky : 

http://www.jindrichbilek.cz/

Snad tedy mohu vložit několik obrázků, které Jindřich na svých stránkách prezentoval :

Závěrem pak odkaz na reportáž televize FILMPRO z výstavy v BayerischEisenstein :

https://www.youtube.com/watch?v=664KQp-wy2Q

Requiescat in pace.