Adventní zamyšlení - psáno pro Klatovský zpravodaj, adresováno nejen Klatovanům

Milí Klatované,

v průběhu roku se Vás na stránkách Zpravodaje snažím informovat především o hospodaření města, aktuální finanční situaci, o investicích. Dovolte mi dnes učinit výjimku.

V posledních měsících a týdnech do Evropy přicházejí statisíce uprchlíků a „oficiální Evropa“ zoufale selhává v odpovědi na jejich příchod. Média hovoří o „uprchlické krizi“. Možná by měla hovořit spíše o krizi „evropských elit“, které v čele s lidmi, kterým jsme věřili, nedokážou hájit ani své teritorium, ani své hodnoty, přestože se jimi zaklínají. Důsledkem špatné a neprozřetelné politiky, jejímž zosobněním se v očích příštích generací možná stane německá kancléřka Angela Merkelová, nedokážeme pomoci těm, kteří by si naší pomoci skutečně zasloužili, a naopak dáváme příležitost těm, které bychom měli velmi pečlivě prověřit, zda si naší pomoci vůbec zaslouží.

Umět rozlišovat je klíčem k řešení. Říci, že se musíme smířit s tím, že se Evropa ( tj. naše domovy) vlivem imigrační vlny změní a že se nedá nic dělat s tím, že v proudu běženců jdou i ti ( či mohou být i ti) , kteří chtějí náš svět,  styl života, kulturu, tradice … zničit, je nepřijatelné. Co zbývá nám ?

Stále mnohé. Prvně bychom si měli uvědomit, kdo skutečně jsme. Jaké hodnoty stvořily naši civilizaci. Co nás, jako Evropany, spojuje, naopak v čem jsme odlišní. Evropské heslo „United in Diversity“ ( Sjednoceni v rozmanitosti) není žádnou lacinou frází. Dopracovali jsme se k němu. Trnitou cestou … o níž hovoří historie národů a států Evropy.

Zaplatili jsme vysokou cenu za to, abychom došli pochopení, že jsme si všichni rovni, a to navzdory všem nerovnostem, že jsem zrozeni ke svobodě ( a každému, kdo nám ji upírá, se musíme postavit), že jsme solidární s těmi, jimž osud a okolnosti dal do vínku nějaký „handicap.“ Proto, navzdory všem našich pochybením a slabostem, cítíme jako samozřejmé, že muži i ženy jsou si rovni, že lidský život je nedotknutelný, že každý má zákonem garantované četné svobody a po zkušenostech relativně nedávných : že žádná ideologie ani náboženství nesmí diktovat společnosti, co se smí a nesmí z hlediska „jejich pohledu na svět.“

Křesťanství, jako náboženství, jež zrodilo moderní Evropu, dávno pochopilo, že víra je skutečností osobní a že církevní představitelé tu nejsou pro to, aby vládli společnosti a světu.  Ostatně ne nadarmo je jedním z nejstarších titulů  římských biskupů, tj. papežů, titul „servus servorum dei“ ( sluha služebníků božích). Vliv křesťanství na duchovní klima Evropy je nezpochybnitelný, z jeho kladů i chyb čerpáme dnes a denně. I proto je ostudné, že evropští poslanci ( relativně nedávno)  planě diskutovali, zda se v základních evropských dokumentech máme a smíme odkazovat na křesťanství jako základ naší identity. V očích lidí jiných kontinentů a kultur je taková diskuse důkazem ( příznakem?) slabosti. Možná i sebestřednosti, protože nechceme-li jasně říci, kdo jsme, odkud přicházíme a tudíž i kam jdeme – kdo opravdu jsme ? Cesta k pochopení sebe sama není až tak těžká. Navzdory všem pochybám, pevně věřím, že víme, kdo jsme a že nalezneme řešení své krize, ať už ji nazveme jakkoliv.

A proto bych vám rád popřál krásný a klidný Advent, období očekávání, zklidnění, období čtyř nedělí před příchodem Spasitele. Ten, jak křesťané věří, přichází ke všem lidem, aby je vykoupil, řekněme (poněkud ateisticky) z „omezení daných hmotným světem“. S tímto časem jsou spojeny krásné tradice – zdobíme svá obydlí adventními věnci, připravujeme sebe i své domy na Vánoce, snažíme se být vstřícnými, přátelskými. Na svátek sv. Barbory řežeme „ barborky“ ( větvičky stromů, které do Vánoc rozkvetou?), na svátek sv. Mikuláše přichází k našim dětem laskavý Mikuláš a s ním i zlobiví čertíci, dveře našich domů opatřujeme jmelím, které má přinést štěstí a požehnání a bránit tomu, aby k nám pronikly „zlé síly“. Věřte nebo nevěřte, již od 12.st. v Čechách pečeme v průběhu adventu i vánoční cukroví, které pak o Vánocích s chutí spořádáme. Po vzoru sv. Františka z Assisi stavíme betlémy a zpíváme – nejprve roráty a posléze i krásné koledy. Komu z Vás se srdce nezachvěje, když slyší o půlnoční Narodil se Kristus Pán ? 

Prožijeme-li svůj Advent a Vánoce v duchu ( troufám si říci) evropské tradice, uděláme tím cosi prospěšného sami pro sebe a pro všechny. Věřím, že si o svátcích – uprostřed všech těch drobných dobrých zvyků a věcí  - uvědomíme, co jsou ony tak často vzývané evropské hodnoty – že k nim patří bezpochyby i styl života, přátelský, vstřícný, do určité míry opatrný. Styl života, který žijeme. Že k nim patří i osobní víra, vlastní lidem „víru praktikujícím i nepraktikujícím“, že tím nejdůležitějším v životě člověka jsou láska, naděje a víra. Vše ostatní z nich vychází.

Přeji Vám krásné a požehnané Vánoce a vše dobré v roce 2016.

Václav Chroust

Vzkaz panu Zahradilovi a panu Weissovi - přes facebook to "nešlo."

Díky pilnému Lukáši Kopeckému na mě na facebooku "vyskočil" následující "post" - tedy příspěvek:

Chtěl jsem na něj reagovat a napsat panu Zahradilovi na "jeho facebook" komentář, ovšem nešlo to nebo to neumím. Pan Zahradil dovoluje, abychom jeho příspěvky jen "like"ovali nebo "share"ovali. Volím tedy formu - stručného komentáře na svém blogu - jako odpověď. Třeba se k panu Zahradilo dostane ,( anebo ne ?), zde jest:

… no nevím , milý pane Zahradile, zda máte pravdu.  Z textu Vaší poznámky sice není zcela jasné, zda souhlasíte s panem Weissem nebo panem Kubalem … anebo jsem možná zpozdilý ... a nechápu to. Nicméně dle dalších Vašich poznámek předpokládám, že souhlasíte s panem Weissem ...   

Nejsem ani profesionální politik, ani (možná skvěle)  placený komentátor ECHO24  (které se mi v podstatě dost líbí). Jistě nemám ty "informační zdroje, co Vy, pánové" a proto jsem vděčný za každý seriozní počin. Tím rozhovor připravený panem Kubalem byl. Oceňuji, že nám pan Kubal dal možnost slyšet naživo syrského prezidenta a jeho názor. ¨

Skvělé by bylo, kdybychom nyní mohli slyšet "pro změnu" např. i paní Merkelovou ... také s Českou televizí ... jistě by bylo na co se ptát.  Klidně zase s panem Kubalem, protože panu Assadovi nedával vůbec špatné otázky. Kdo poslouchal, něco se dozvěděl.  

Pokud Váš facebook, pane Zahradile,  sleduje i pan Weiss, využil bych Vaší „poštovní schránky“ a řekl mu : „.. mimochodem, pane Weissi, z pana Kubala na mě ( i přes obrazovku ) čisel zájem o věc, určitá nestrannost, fair treatment, 

Vy jste svůj komentář napsal jako propagandista : bratr Josef by z Vás měl nesporně radost. Vy totiž vnucujete svůj ( ??? - opravdu svůj) "názor". 

Pan Kubal nám (nebo raději říkám mně) dal možnost poslechnout si "diktátora" a uvažovat. A dokonce mě ani nenutil, jak Vy naznačujete, vidět jej v "příznivém světle." ( čímž Vám prozrazuji, že nejsem Assadův fanoušek). A už vůbec si nemyslím, že by své otázky konzultoval s nějakými zpravodajskými službami ( což sice neříkáte, ale lidé si Vaše slova tak „přeloží“) .  Vy mě, pane Weissi,  nutíte přijmout za správné to, co Vy říkáte, pan Kubal mně dává možnost … . Hádejte koho z Vás dvou si vyberu příště. 

Počkám na Vaši analýzu rozhovoru, třeba bude zajímavější. Zatím jste jen "poštovní schránkou, bůhví koho."  

Pane Zahradile, netrápí Vás, jak v souvislosti s tzv. uprchlickou krizí politici, kteří se cítí oprávnění porušovat pravidla, kdy se jim zachce, peskují Českou republiku a vyčleňují ji „mimo?“ A proč k tomu něco neřeknete ? 

Anebo jste řekl, ale já to nevím ... ?

Vy zřejmě nebudete souhlasit, ale podle mě pan Kubal odvedl skvělou práci.

Český pas

Zřejmě se v brzké době budeme víc a více bavit o tom, co jsou evropské hodnoty, co nám dal vývoj posledních 20 let a proč dochází k určitému napětí mezi evropským Západem a evropskými "východními zeměmi", do nichž ( a to je ironie) země na východ od nás, Rakousko, řadí nás a ne sebe. 

Tento "ekonograf", který si vypůjčuji z aktuálního vydání EKONOMu, ( a popravdě ani netuším, jako blogger začátečník, zda smím)  je pro mě velmi významný - je mi 52 let a český pas mi umožňuje, chci-li , vycestovat bez víz do 162 zemí světa. Když mně bylo 25 let, mohli jsme relativně volně do NDR, Polska a Maďarska - ani do tehdejšího Sovětského svazu ( s nímž jsme byli "nerozbornými přáteli") jsme nesměli jet volně jako dnes např. jezdíme do Německa. 

To je výrazná a podstatná změna ! Navíc tu dnes máme tzv. "schengen" - na hranicích nás nikdo nekontroluje. Schengen je nyní podle předních evropských politiků v ohrožení. Paradoxně tak hovoří zejména ti, kteři se "zasadili" svojí politikou o to, aby tomu tak bylo. Ale mně se nechce měnit, byl bych rád, kdybychom mohli svobodně a volně žít jako doposud. 

Paní Merkel, pan Holland a spol. by měli chápat, že jejich úkolem není spasit svět, nýbrž hájit zájmy svých občanů a Evropy jako celku. Hájit skutečné evropské hodnoty - to jim vůbec nebrání, aby byli altruisty, aby byli empatičtí, ale rozhodně je ony hodnoty nenutí být naivními a hloupými.

Tajemný Tomáš Garrigue Masaryk

V nakladatelství Euromedia vyšla nedávno kniha Davida Glocknera ( s autorským přispěním Dušana Spáčila)  Císařův prezident. Podtitul knihy zní : " Tajemství rodiny Tomáše Garrrigua Masaryka."  Lépe však téma knihy vystihuje otázka, jež je zvýrazněna na zadní stránce jejího přebalu : " Byl, nebo nebyl císař František Josef I. otcem Tomáše Masaryka?"

Autor knihy na ni odpovídá brzy a jednoznačně ano. To je možná i největší slabina celého díla. Z několika indicií dovozuje David Glockner svoji "jistotu" a tu pak opakovaně formou tvrzení v textu knihy předkládá čtenáři. Opakovaně, aby si čtenář informaci "zafixoval", rafinovaně, aby neměl pocit, že jde o "blbinu" nehodnou přemýšlení. O "blbinu" však rozhodně nejde, kniha stojí za přečtení. Je totiž psána svižným jazykem, čtenáři přibližuje nejen osudy Tomáše Masaryka a jeho údajného císařského otce. Umně jsou v textu zakomponovány "medailonky" různých osobností, událostí, míst,  občas i jen situací. Obsahuje i zajímavá ( a ověřitelná) fakta. Prostě text má hlavu a patu a přestože se snaží čtenáře o čemsi přesvědčit, ponechává mu i dostatek prostoru pro vlastní úvahu a fantazii.

Přesto se domnívám, že historici nad knihou zlomí hůl a nebudou se o ní chtít víceméně vůbec bavit. Možná je to škoda. Možná by mohl téma zpracovat někdo z nich, vyzbrojen erudicí a metodou a třeba i odmítnout téma a základní otázku jako čirou spekulaci.

Ale k věci a otázce samé. Byl císař František Josef I otcem Tomáše Garrigua Masaryka ?

Těžko říci. David Glockner postupně vrší "nepřímé důkazy" :

1) V kopiáři nebo-li svém soukromém deníku si prý koncem roku 1849 mladičký císař poznamenal : " Kropaczek erl." - což znamená "Kropaczek erledigt" nebo-li "Kropáček/Kropáčková vyřízeno." Teresie Kropáčková byla matkou Tomáše Masaryka. A tím začíná záhada. Kdo se skrývá za slovem"Kropaczek" v císařově deníku? Byla to skutečně matka TGM ? David Glockner nepochybuje, že ano. Pokračuje proto v příběhu :

2) Teresie Kropáčková si v srpnu 1849 vzala za manžela Josefa Masarika ( Masárika ? Masaříka?) z Kopčan. V den svatby byla nevěsta již asi dva měsíce těhotná a David Glockner začíná rozvíjet teorii : " S kým ?"

Zajímavé je, že nejde rovnou k věci. Barvitě popisuje, co vše se v tomto roce stalo, přidá medailonek císaře Ferdinanda včetně toho, že si ( ovšem mnohem později) na Pražském hradě nechal zahrát Kde domov můj ... (pikantní, že ?), aby v další kapitole "probral opět kdeco" ( zajímavé věci) a tím se připravil na třaskavé prohlášení, jímž kapitolu končí : " Zkrátka a dobře, Francimu tuhle ženu ( míněno Terezii Kropáčkovou) v podstatě naordinovali." ( Snad jako "hygienickou metresu", jak také David Glockner píše ... ovšem právě zde je háček. Popis vyznívá jakoby krásná a inteligentní Terezie byla milenkou mladého císaře, asi jako jí později byly jiné ženy, ale okolnosti spíše napovídají, že pokud vůbec byla císařovou milenkou, pak byla  jen jakýmsi "náhodným setkáním" ... proč tedy ta slova o "naordinování" a všechna " ta vata" kolem ? Mimoděk tím ovšem David Glockner prozrazuje svoji vědeckou metodu - zabalme pochybný soud do nepochybné a zajímavé "omáčky" a pak soud zopakujme, Kdo nám neuvěří, je ... ?

Skutečně zajímavý je sled zvláštních událostí a náhod, jimiž je život Tomáše Masaryka protkán :

3) V létech 1866 - 1873 Tomáš ( synek z chudých poměrů a mimochodem student, který 4.7.1872 maturuje za jedna z náboženství, řečtiny a němčiny, za dva z latiny a přírodopisu, za tři z dějepisu a filosofie a za čtyři z matematiky a fyziky ) působí jako soukromý učitel v rodině Antona Le Monniera, nejprve policejního ředitele Brna, posléze Vídně.

4) V létech 1873 - 1877 je pak soukromým učitelem (vlastně hofmistrem) Alfreda Schlesingera, jehož otec je je generálním ředitelem Anglo-rakouské banky. Zejména zde se Tomáši Masarykovi vedlo materiálně skvělě - kromě plné penze ( byt, strava) dostával měsíční odměnu ve  výši 100 zlatých, tj. 1.200 zlatých ročně. Pro příklad : plukovník císařské armády dostával roční gáži ve výši 1.500 až 2.000 zlatých, major 730-1.400 zlatých, rozdovádění podporučíci museli vyjít s 300 zlatými. Zajímavé, že ?

Masarykovy luxusní finanční podmínky i to, že jeho ochránci byli mocní tehdejšího světa (jak jinak nazvat policejního prezidenta či ředitele banky), vedou konspirátory k úvaze, že peníze a ošetření, jež mladý Tomáš Masaryk dostával, byly jen "zprostředkováním". Že Le Monnier i Schlesinger byli jen nastrčení, loajální prostředníci, s jejichž pomocí podporoval Masaryka sám císař - jeho otec. Neuvěřitelné ! Ale jak to chcete dokázat ?

Pravdou totiž je, že těch neuvěřitelností je v životě Tomáše Masaryka mnohem více. Ostatně i v knize Davida Glocknera je jich uvedeno požehnaně. Jedna neuvěřitelnost je však vlastní pouze knize samé - autor totiž říká, že vyvrátit či potvrdit tezi o "habsburském původu" Tomáše Masaryka by narazilo na velký odpor zejména současných Habsburgů, kteří by nechtěli dát geneticky zkoumat ostatky svých předků ... nestačilo by tedy, jako krok jedna, zkusit ověřit, zda :

a) byl Masaryk pokrevním příbuzným Masáriků z Kopčan ... možná by se tam ještě nějací příbuzní našli, případně :

b) byl pokrevním příbuzným Redlichů z Hodonína ... neboť i taková teorie o původu Tomáše Masaryka koluje internetem.

Bylo by jistě zajímavé vědět, kdo je skutečným otcem prvního českého prezidenta ( čímž de facto přiznávám, že o Josefu Masárikovi pochybuji i já sám, a trochu se při tom červenám), ... ale vlastně proč ?

Velikost a genialitu Tomáše Gariggue Masaryka neumenší a ani nezvětší ten, kdo byl či nebyl jeho otcem. Masaryk byl totiž velikán par excellence sám za sebe, a to navzdory špatným gymnaziálním vysvědčením a možná i povrchní filosofické nátuře. Mám za to, že žil-li by v Americe, stal by se americkým prezidentem, žil -li by někdy na úsvitu germánských dějin, stal by se zřejmě vévodou či králem, žil -li by někde v dálce na východě, přikvačil by do Evropy jako vůdce mongolských hord - asi na malém, klidném, ale bystrém koni. Byl totiž vůdcem, samozřejmě v dobrém slova smyslu, člověkem politiky, člověkem ideálu. 

Popravdě se mi zdá, že ani nic lidskéhu mu nebylo cizí, ale jen sloužilo-li to jemu a jeho politice. Byl tedy obdivuhodným prezidentem, s nímž jsou dodnes poměřování jeho nástupci. Stal se ikonou československé 1. republiky.

Ovšem jeho synem bych být nechtěl. Natož manželkou ( což naštěstí nemůžu být nejen kvůli propasti času). Ale to už jen příběh jiný.

Pokud vás zaujaly mé poznámky, přečtěte si knihu Davida Glocknera a vůbec se netrapte tím, že ji seriozní historici považují za bulvár. Obsahuje totiž ještě mnohé a další, co jsem s ohledem na autory a jejich právo překvapit své čtenáře, raději ani nezmínil.

Verona - kde se ztratila Julie ?

Na Veronu jsme si vymezili celý den. Přestože jsme tu viděli mnohé, zdá se, že jeden den na Veronu nestačí.

Řekne-li se Verona, zazní mnoha lidem Romeo , Julie a William Shakespeare. Je to však ozvěna mylná. Verona je více!  Město sice z shakespearovské tragédie znamenitě těží, neboť tisíce a tisíce lidí by sem jistojistě nepřišly, pokud by tu nehledaly stopy po snad nejslavnější milenecké dvojici historie, ale Romeo a Julie, či Montekové a Kapuleti zdaleka nejsou ( jedinou ) Veronou.

Navzdory tomu tisíce dívek osahává prsa (asi) bronzové Julie na dvorku domu, kde údajně žila :

Zřejmě ty samé dívky a ženy píšou na stěnu průjezdu "tajné" vzkazy, raději se snad ani neptat, jaké.

Co je naprosto neuvěřitelné, ale pozor - pochopitelné - že se do této juliánské mánie zapojují i muži (ovšem bedlivě střeženi svými ženami. Co si ten chlap myslí, mě opravdu nenapadá ...)  a muž na obrázku nebyl jediný:

Verona je historie sama ! Přestože jsem si na letošním italském výletě zapověděl  "historické výklady" a nechávám na laskavém čtenáři mého blogu, aby si historická data doplnil sám, nelze se v případě Verony trocha historie vyhnout :

1) Základy Verony byly položeny již za starověkých Římanů, Velký Augustus tu nechal vybudovat velkolepou arénu, byla prý třetí nějvětší po římském Coloseu a aréně v městě Capua.  Monumentalita té místní veronské je dodnes zřejmá - povšimněte si těch dvou ošklivých kamionů v popředí a pochopíte, jak velká byla :

2) Teodoric ( také Veliký ), ostrogótský král, si Veronu zvolil za jedno ze svých sídelních míst - spolu s Ravennou a Pavií. Ravennu i Pavii jsme v nedávné minulosti také navštívili a v podstatě se nedivíme, že tak Teodoric učinil. Měl přinejmenším vkus. V raném středověku město bohatlo zejména díky obchodu s hedvábím. V roce 1117 je postihlo velké zemětřesení.  Veroňané vzali přírodní katastrofu jako výzvu ( jak se dnes často říká) - jako podnět k tomu, aby se tu znovu a znovu budovalo. Právě tehdy byly položeny (obnovené) základy několika nádherných kostelů, o nichž ještě bude řeč.

3) Město bylo dějištěm četných svárů mezu ghibeliny a guelfy. Vnitřní rozbroje ( ale podněcované zvenčí) je vyčerpávaly. V roce 1263, tedy v době, kdy byly založeny Klatovy jako královské město, se vlády ve Veroně zmocnili Scaligerové ( nebo též rod dela Scala). Ti, prý navzdory svým tvrdým praktikám, město stabilizovali a zajistili mu prosperitu. Mauzoleum Scaligerů je jednou z významných památek centra města. Jednomu z nich Dante Allighieri dokonce věnoval poslední díl své Božské komedie - tj. Ráj. Dante, jenž po nuceném odchodu z Florencie žil ( a zemřel) převážně v Ravenně měl k Veroně intimní vztah - žili tu jeho dva synové i dcera, Dante tu opakovaně pobýval. 

Jinak se mi ovšem zdá, že Dante, jehož socha stojí na náměstí u radnice ( Piazza Signori ), spíše "zírá", jak se davy amerických a asijských turistů ubírají směrem ke Casa di Giullieta a možná (?) si v duchu říká : " Kde se stala chyba ? Hlavní literární atrakcí města a širokého "okolí"  mám být přeci já!

Já bych s ním souhlasil ...

3) Kostely - ty určitě přispěly k tomu, že od roku 2000 je Verona a její historické centrum na seznamu UNESCO. Je jich tu mnoho, ty skvělé a vyjímečné / pozor je to moje volba , může být subjektivní/ jsou :

-- Santa Anastazia,

-- Duomo ( Santa Maria Matricolare),

-- San Fermo.

-- San Zeno.

Do kostelů je třeba vstupenka, což není v Itálii vždy obvyklé. Není se co divit ! Naštěstí však Veroňané nabízejí výhodnou společnou vstupenku za 6 EUR pro osobu a ještě nadto velmi tolerantně poskytují různé úlevy.

Santa Anastazia byla vybudován koncem 13.st. Co o ní říci ? Je úžasná.

Klečící rytíř mně připomíná neslavně proslulého Reinharda Heydricha - nedávno jsem viděl jeho fotku na obalu jedné knihy. 

Tato malba je od Pisanela

Je to Sixtus V ?

Duomo, nebo-li katedrála , je další úžasnou stavbou, jíž se Verona právem pyšní. A protože nepíšu turistického průvodce, připojím jen tři "drobnosti", které mě tu zaujaly :

Fontána baptisteria.

Kupole.

Moderní anděl před katedrálou.

Pokud bych psal průvodce, musel bych si všimnout vícero věcí nejen v interiéru, ale například i samotného portálu krásné katedrály.

San Fermo je dalším z veronských skvostů: Je "rozdělen na dolní a horní kostel", v tom dolním je aktuálně i výstava obrazů od il Guercina.

Giovanni Francesco Barbieri , zvaný Il Guercino ( tj. šilhavý) byl výtečný barokní malíř, velmi pracovitý a plodný. 

il Guercino : Kristus a Samaritánka

il Guercino : Večeře v Emauzích

Posledním z kostelů ( památníků), který bych chtěl zmínit je San Zeno. Je nejen pohřebním místem místního biskupa a patrona svatého Zena ( původem z Afriky), ale i místem skutečné duchovní hloubky. Asi neslavnějším umeleckým dílem, které tu lze nalézt, je oltářní triptych (desky) od Andrea de Mantegny.

Mně se však líbil i anděl s mladým hochem ( zřejmě archanděl Rafael s Tobiášem):

Slavný Mantegnův triptych ( predelu ukradla napoleonská vojska, její originál je dnes v Louvre)

Zajímavý je i sv. Jiří s drakem.

Nebo i tato ilustrace přenesení ostatků sv. Zena. Směli tak učinit jen dva mniši.

Překvapivé množství votivních maleb - s Pannou Marií.

Skvělé bronzové dveře - doporučuji prostudovat wikipedii, neboť tam najdete vše o tom, co se na nich zobrazuje.

Přilehlý klášter.

Šatstné děti - ani si neuvědomují, kde si to vlastně hrají.

Slavná roseta - ve formě kola štěstí. 

Basreliéfy vypadají starobyle, ale jsou prý z 18.st.

Návštěva San Zena byla poslední zastávkou naší procházky po Veroně. Brzy na shledanou.

Zmínil jsem převážně památky, které nás zaujaly, Verona však vždy byla čilým, rušným městem. Pocházeli odtud zajímaví lidé, jiní, neméně zajímaví a slavní je opakovaně navštívili, či zde po nějakou dobu žili. 

Ze všech těch slavných nemohu nezmínit básníka, který se zde narodil- Proslavily jej verše :

Odi et amo. Quare id faciam fortasse requiris.

Nescio. Sed fieri sentio et excrucior.

„Nenávidím a miluji. Možná se ptáš, proč tak činím?

Nevím. Ale cítím, že tomu tak je, a mučím se.“

Hádanka nakonec pro trpělivého čtenáře .. kdo jím byl ?

A kde se ztratila ta Julie ? Asi někde ve skutečné Veroně, možná v blízkosti San Zeno, v jehož kryptě se měla tajně provdat za Romea ... ale to už je jiná historie. Stejně jako jedna událost z roku 983 - tehdejší San Zeno, nově opravený po maďarských nájezdech, byl znovuvysvěcen pražským biskupem Vojtěchem, dnes svatým Vojtěchem, českým patronem.

Salo - poklidné město na břehu Gardského jezera

Řekne-li se Salo, vybaví se některým lidem provokativní, kontroverzní film italského režiséra Pasoliniho. Jiným možná „cosi jako symbol fašistické Itálie“, mnohým pak vůbec nic. Všechny tyto příklady "vybavování si pojmu Salo“  jsou špatné. 

Pomíjejí totiž to podstatné -  že Salo je po staletí půvabným místem na břehu Gardského jezera, že si žije svým rytmem, okouzluje promenádou na jezerním břehu a jistě i  zajímavou historii, v níž je příběh „Italské sociální  republiky“ jen kratičkou epizodou, byť pro mnohé možná zajímavou. 

Možná tu byli první Etruskové, možná až Římané. Po desetiletí se osudy města a okolního kraje propojovaly s osudy Brescie a Verony, aby - po roce 1426 - byly na staletí spojeny s Benátkami. Ano, s Benátkami, byť jsou natolik vzdálené. Možná i proto dali Benátčané  místním obyvatelům až neuvěřitelnou míru nezávislosti.

Netušili jsme, že se zde narodil muž, který vytvořil první housle. Ani to, že patronem města je svatý Karel Boromejský, jehož socha – poněkud netypická – tu stojí v čtvrti San Carlo již od roku 1619.

A už vůbec jsme netušili, že je Salo až tak krásné a podmanivé. Byli jsme tu poprvé, protože až doposud  nás "na Gardě" lákala místa jako Sirminone, Garda, Bardolino ..  a že i ta jsou krásná a mají to čemu se anglicky říká flair a česky snad "šmrnc", nepletu-li se. Přijeli jsme přes Rivu a Limone sul Garda. V Limone jsme si užili dobrého oběda i náhlé průtrže mračen, která hrozila trvat snad až navěky, aby se během chvilky změnila v poklidné teplé odpoledne.

Mimochodem - nahlídnete-li Limone z břehu jezera, máte dojem, že nejste uprostřed pevniny, nýbrž že jste v nějakém malém, přímořském, ostrovním městečku, které se jen jen třese, aby je vlna ( nedej bože tsunami)  nepřimáčkla na skály, které je obklopují :

 Salo, dlužno říci,  se rozprostírá podél „zálivu“ ( snad je to správné slovo, použitelné i pro jezero ..), je proto možné z města dohlédnout na protější břeh, kde jsou na stráni rozesety četné vily. Těch je tu v okolí ostatně více, nedivím se.

 Za zhlédnutí stojí i místní Duomo ( katedrála). Bohatě zdobenému presbyteriu symbolicky dominuje Kristus na kříži, podle italské tradice visící v „bráně nebes“, jak kdysi hezky nazval triumfální oblouk Jan Wirth.  Trpící Kristus tak shlíží na své „stádce“ již stovky let. Napadlo mě, co by asi řekl Benito Mussolinimu, pokud se kdy vůbec do katedrály v Salo „dostavil“ ? Možná cosi o pomíjivosti, o pokoře … možná by se Ježíš nakonec i usmál. Vládcové a diktátoři přicházejí a odcházejí, víra v Krista Spasitele zůstává.

A zůstává i Salo samé. Naše zkušenost s Italy je veskrze příznivá, usměvaví, přátelští lidé. Občas trochu hektičtí a ukřičení, pravda, ale možná jsme jen my více rezervovaní a organizovaní ..?

A pak ? Italové jsou nedostižní v mnoha věcech ... a mohli bychom mluvit o kuchyni, o víně, o architektuře, malířství a sochařství a v mnoha ohledech by náš ( tím myslím naši rodinu) obdiv třeba i urazil jiné neméně talentované a inspirované národy ... jedno však umí Italové ( všech regionů, které jsme doposud navštívili) fenomenálně : milují květiny !

Meran (Merano) - Lana - Bozen (Bolzano)

Dnešní den jsme věnovali třem místům uvedeným v názvu příspěvku -  dvěma městům slavné historie, jedné vesnici, která je dnes spíše předměstím Merana. Stačí se v Laně jen porozhlédnout, aby byla změna zřejmá. Tohle opravdu není vesnice :

Ačkoliv mě láká pustit se do popisu historie obou měst, odolám  a budu se držet včerejšího záměru či předsevzetí - budu komentovat jen několik drobností - snad Vás mé komentáře a místa sama "zlákají" k tomu, abyste si udělali vlastní historické a geografické ( aj.) rešerše. Stojí za to !

1) Když jsme se blížili k Meranu údolím od Bolzana, snažil jsem se očima "zkoumat" krajinu a zejména hory.  Krajina se proměňuje, hory se nemění. Na ty samé vrcholky hor se díval Karel IV, Otec vlasti, když tu kdysi opakovaně pobýval.  Ještě lépe je měl prohlédnuté jeho mladší bratr Jan Jidřich, chlapecký manžel Markéty Maultasch, dcery kdysi českého krále Jindřicha Koruntanského. Jan Jindřich v Tirolsku ( z Merana a hradu Tirol)  nějaký čas "vládl" ( a uvozovky jsou zřejmě oprávněné). Přestože je důvěrně poznal, nepřirostl mu tento kraj k srdci. Jak tu asi mladistvému princi bylo , když jej zde jeho otec , český král, Jan Lucemburský "vysadil", aby kraj získal do pomyslného lucemburského dominia ?

2) Ačkoliv jsou v dnešním Meranu tu a tam budovy, které by Karla a Jana Jindřicha pamatovat mohly, netvoří podstatu současného Merana. Ten, zdá se, jakoby byl ozvěnou koncem Rakousko - Uherska. Krásná lázeňská budova vybudovaná v roce 1912, v předvečer Velké války, je toho důkazem i svědkem.

Nedaleko od ní je i Café Sisi, které náš první "rakouský" dojem jen umocnilo. Měli zde skvělé capuchino a briošky ( doma tomu říkám po francouzsku croissanty):

Jinak je ale jednou z dominant města řeka Passer a Passer Promenade je příjemná, stylová městská "tepna"táhnoucí se podél řeky.

3) Ještě jednou věcí Merano středoevropana překvapí. Svým klimatem. Najdete tu stromy, které by jinde v této nadmořksé výšce a zěmepisné šířce asi být nemohly. Podobně jako na jezeru Garda, je zde spíše středomořské podnebí - příjemné. Asi i proto se místní lázně specializují na choroby dýchacích cest ( v minulosti např. na tuberkulozu). 

4) Bolzano je hlavním střediskem Jižního Tyrolska ( Süd Tirol ). Dnes tu žije asi 105 tisíc obyvatel, 75% z nich mluví italsky a téměř 25% německy. Před sto lety tomu bylo naopak - z 29 tisíc obyvatel jich pouze 1,3 tisíce mluvilo italsky. Ovšem ne všichni jsou Italové nebo "německy mluvící Italové". Je zde i početná ne-evropská komunita, jejíž příslušníci sem přišli po roce 2000 z arabských zemí. Nutno dodat, že jsou na ulicích vidět, což je tak trochu pikantní v dnešní "imigrantské krizi", kdy ze Sýrie, Afganistánu ( a možná i z mnoha jiných muslimských míst) do Evorpy přicházejí tisíce a desetitisíce "uprchlíků". 

"Tyroláci" se v žádné "krizi" neztratí, což dokazuje i následující fotografie ( mimochodem dnes tu byl cosi jako den kol, auta nesměla do středu města a kdekdo se tu proháněl na kole) :

5) I při této cestě jsme viděli již mnoho kostelů ( všimli jste si, že kostely jsou nejen duchovním, ale i uměleckým svatostánkem?), velmi se nám líbil františkánský v samém centru města :

Okouzleni jsme byli i staronovým kostelem dominikánským. Vedle presbyteria je kaple, v níž jsou vzácné nástěnné malby od Giottových žáků. Bohužel jsme něměli 50 centů, abychom si rozsvítili iluminaci, ale i tak, malby jsou opravdu zajímavé :

Tato například barvitě popisuje utrpení ( a mučednictví) svatého Bartoloměje, který, jak jistě každý ví, byl stažen z kůže. ( Mně se tento obrázek nezdá, Bartoloměj má otevřené oči a vypadá to jakoby snad se svými "mučiteli spolupracoval".)

Aby děsu nebylo dosti, přidám ještě smrtku jedoucí na svém koni a rozsévající mor ( docela horor, že?)

A tak jsme si koncem dne oddechli, když jsme ostře stoupající cestou ( s četnými serpentinami) dojeli do našeho dočasného alpského útočiště. Cestou jsme se i vyfotili :