Vážené dámy, vážení pánové,
nad ránem 27. června 1950 byla
v pankrácké věznici zavražděna paní doktorka Milada Horáková. Záhy tomu bude 65 let. Nebylo jí ani 49 let,
zanechala po sobě 16ti letou dceru Janu, manžela, který byl na útěku a o kterém
ona, v momentu, kdy nedobrovolně odcházela z tohoto světa, ani
netušila, zda žije, či nikoliv. Zhroutil
se její svět.
Demokrat celým svým srdcem,
vlastenec osudem, bojovnice za emancipaci žen, věrna Masarykovu odkazu a první
republice. Hluboce věřící žena oddaná hodnotám, které bychom i my dnes a vždy
v budoucnu měli hájit. Svobodě, pravdě, demokracii, spravedlnosti a
rovnému postavení žen a mužů. Citlivá k sociálním otázkám. Přesto byla
v politickém procesu odsouzena k trestu smrti a jako jediná žena v Československu navzdory
protestům Alberta Einsteina, Winstona Churchilla či Eleanore Rooseveltové
popravena.
Stala se obětí zvůle, můžeme dnes
říci. Ale stačí to ? Nikoliv. Záměrem těch, kteří ji vybrali jako „exemplární
příklad“, bylo zastrašit ty druhé, tzv. obyčejné lidi, aby všichni jasně
věděli, jaké poměry budou nadále panovat. V tomto ohledu se jim záměr
podařil. Doktorku Miladu Horákovou umlčeli a s ní i tisíce dalších. Lidí,
kteří měli jen jiný politický názor, či pohled na svět. Nebo třeba i jen
nechtěli tzv. „jít s dobou“, protože milovali jinou dobu a jiné poměry.
Umlčeli však i ty, kteří nechtěli
být za hrdiny a chtěli jen obyčejně, lidsky žít. Naučili je ( a nás )
rozlišovat, co se smí říkat doma a co veřejně, naučili – většinu z nás
- mlčet.
A právě proto bychom se měli dnes
a znovu vracet k doktorce Miladě Horákové. Ačkoliv měla, vystavena
brutálnímu nátlaku vyšetřovatelů , mlčet,
či říkat, co jí předepsali, říkala i to,
co opravdu chtěla. Tím se stala symbolem, zosobněním tisíců a tisíců dalších
lidí, pro svět anonymních, kteří pro své politické či náboženské přesvědčení
trpěli v době, která hlásala, že chce vybudovat nový svět.
Chceme-li dnes napravit to, co se
stalo, musíme nejprve pravdivě nahlížet nedávnou historii. Musíme objektivně, věcně a v celé úplnosti popisovat a popsat
jaká byla. To je první požadavek, podmínka nezbytná, nikoliv dostačující. Díky
Bohu a mnoha lidem se tak v Klatovech děje. Rád bych v této chvíli
znovu připomněl konferenci o třetím odboji na Klatovsku a Domažlicku a sborník
textů z této konference, který publikovalo město Klatovy.
Podmínkou druhou je reflexe toho,
co se stalo. Jste-li věřící, víte, o čem mluvím. Tím druhým krokem je lítost a
její vyznání. To, že jsme jako národ dovolili, aby byli persekvováni lidé za
své politické názory, víru a přesvědčení, znamená, že jsme jako lidé, jako
národ zhřešili. Ano i takto , řekněme
starobyle, se toto selhání dá nazvat. Odčinit nelze pouhými slovy, přestože
slova lítosti, vyznání viny musí být počátkem tohoto odčinění.
Krokem třetím a nejdůležitějším
je pokorná prosba – začíná slovy promiňte, prosím … a protože se paní doktorka
Milada Horáková stala symbolem, zosobněním tisíců lidí persekvovaných
v průběhu desítek let, dovolte mi, abych dnes v předvečer 65. výročí
jejího umučení oslovil ji – a v její osobě Vás všechny, kteří jste sdíleli
její osud ( a dodávám – díky bohu ne
všichni jste sdíleli hořký konec života – což ovšem nic nemění na hořkosti, již
mám na mysli) :
S ohledem na její hlubokou
víru, dovolte mi oslovit ji přes propast času slovy :
Paní Milado,
vyznáváme se všemohoucímu Bohu,
že jsme zhřešili a nedokázali jsme uchránit proti zvůli, zlobě a krutosti Vás a
tisíce dalších. Je to naše veliká vina, proto prosíme za odpuštění.
Víme, že i v budoucnu nás
čekají těžké zkoušky a že nedokážeme-li se vyrovnat nyní se svou minulostí, neuspějeme
v nich. Tak jako kdysi i dnes a v budoucnu potřebujeme lidi, kteří
milují pravdu, ctí ji a je-li to nutné, pro ni i život položí. Potřebujeme Vás.
Závěrem, dámy a pánové, dovolte
mi několik citátů z dopisů, které napsala paní doktorka Milada Horáková
v cele smrti 24.6. a 27.6. 1950 :
Moji milovaní,
četla jsem kdesi nedávno, že dopis je jako světlo a paprsek hvězdy. Přichází k lidem a ozařuje je často, když už jeho zdroj dávno vyhasl a neexistuje. A přece je lidem z něho jasno a svítí jim. Tak to bude i s tímto mým listem. Budu Vás hladit a líbat svými slovy i tehdy, když už ruka, která ho píše fyzicky, bude od Vás vzdálená. „Neplačte pro mne příliš,“ říká Kožík v jedné své básničce, kterou jsme čítali v nemocniční cele v Malé pevnosti terezínské. Prosím Vás, přečtěte si tu básničku spolu s tímto dopisem a jednejte podle slov, která jsou tam obsažená. Opravdu neplačte a svoje srdce nemučte smutkem. Je to mé vroucí přání, prosím Vás, splňte je! Vím, že je to někdy těžké obejít se bez slz, když Bůh na nás seslal zkoušku a neštěstí. Ale vždyť já také nepláču a bylo by mi v této chvíli mnohem lehčeji, kdybych měla jistotu, že Vaše duševní síly budou takové, že dokážete překonat ten nesmírný zármutek, který Vás dnes zaplavuje.
Nelitujte mne. Žila jsem život
plný, opravdový, který nestál, nezahníval, ale prudce tekl a vířil. Někdy mne
otloukal a poznala jsem jeho tvrdost a těžkosti, jindy zas hladil a smál se
sluncem. Byl to prostě skutečný život, a já jsem zaň Bohu neskonale vděčná. A
že to skončí? Všechno musí jednou skončit. Co muselo odejít lidí cennějších a
mladších než já, a třeba neměli v životě ani setinu těch hodnot, jimiž jsem
byla tak štědře já obdařena. Měla jsem Vaši lásku, co jen to samo je za úžasný
dar. Měla jsem teplo krásné, upřímné lidské pohody, kterou jste vytvářeli kolem
mne: nejprve moji dobří drazí rodičové, pak Ty, sestřičko Věro, a pak můj
předrahý, milovaný, krásný muž, mé dítě, má dceruška Jana, předobrý Pepíček a
Vy všichni ostatní domácí i přátelé. Poznala jsem život z jeho stínů i světel.
Pohladila mne často ruka i slova těch, jimž jsem to ani nemohla nebo neuměla
oplatit.
Jsem pokorná a odevzdaná do vůle Boží - tuto zkoušku mi určil a já jí procházím s jediným přáním: abych splnila zákony Boží a zachovala své čestné lidské jméno. Neplačte - neteskněte moc - je mi to takhle lepší než pozvolna umírat. Dlouhou nesvobodu už by mé srdce nevydrželo. Takto se rozletím zase do polí a luk, strání a k rybníkům, na hory i v nížiny. Budu zase nespoutaná, a ten klid a mír. Dejte mi ho - bylo toho tolik, co bylo nutno překonávat - chci už jít. Nebraňte mi svým nářkem. Musíte teď žít také za mne. Líbám Vás, líbám. S Bohem - vrátím se.
Milada
