Klatovy - Milada Horáková a den politických vězňů

Vážené dámy, vážení pánové,

nad ránem 27. června 1950 byla v pankrácké věznici zavražděna paní doktorka Milada Horáková.  Záhy tomu bude 65 let. Nebylo jí ani 49 let, zanechala po sobě 16ti letou dceru Janu, manžela, který byl na útěku a o kterém ona, v momentu, kdy nedobrovolně odcházela z tohoto světa, ani netušila, zda žije, či nikoliv.  Zhroutil se její svět.

Demokrat celým svým srdcem, vlastenec osudem, bojovnice za emancipaci žen, věrna Masarykovu odkazu a první republice. Hluboce věřící žena oddaná hodnotám, které bychom i my dnes a vždy v budoucnu měli hájit. Svobodě, pravdě, demokracii, spravedlnosti a rovnému postavení žen a mužů. Citlivá k sociálním otázkám. Přesto byla v politickém procesu odsouzena k trestu smrti  a jako jediná žena v Československu navzdory protestům Alberta Einsteina, Winstona Churchilla či Eleanore Rooseveltové popravena.

Stala se obětí zvůle, můžeme dnes říci. Ale stačí to ? Nikoliv. Záměrem těch, kteří ji vybrali jako „exemplární příklad“, bylo zastrašit ty druhé, tzv. obyčejné lidi, aby všichni jasně věděli, jaké poměry budou nadále panovat. V tomto ohledu se jim záměr podařil. Doktorku Miladu Horákovou umlčeli a s ní i tisíce dalších. Lidí, kteří měli jen jiný politický názor, či pohled na svět. Nebo třeba i jen nechtěli tzv. „jít s dobou“, protože milovali jinou dobu a jiné poměry.

Umlčeli však i ty, kteří nechtěli být za hrdiny a chtěli jen obyčejně, lidsky žít. Naučili je ( a nás ) rozlišovat, co se smí říkat doma a co veřejně, naučili – většinu z nás -  mlčet.

A právě proto bychom se měli dnes a znovu vracet k doktorce Miladě Horákové. Ačkoliv měla, vystavena brutálnímu nátlaku vyšetřovatelů ,  mlčet,  či říkat, co jí předepsali, říkala i to, co opravdu chtěla. Tím se stala symbolem, zosobněním tisíců a tisíců dalších lidí, pro svět anonymních, kteří pro své politické či náboženské přesvědčení trpěli v době, která hlásala, že chce vybudovat nový svět.

Chceme-li dnes napravit to, co se stalo, musíme nejprve pravdivě nahlížet nedávnou historii. Musíme objektivně, věcně  a v celé úplnosti popisovat a popsat jaká byla. To je první požadavek, podmínka nezbytná, nikoliv dostačující. Díky Bohu a mnoha lidem se tak v Klatovech děje. Rád bych v této chvíli znovu připomněl konferenci o třetím odboji na Klatovsku a Domažlicku a sborník textů z této konference, který publikovalo město Klatovy.

Podmínkou druhou je reflexe toho, co se stalo. Jste-li věřící, víte, o čem mluvím. Tím druhým krokem je lítost a její vyznání. To, že jsme jako národ dovolili, aby byli persekvováni lidé za své politické názory, víru a přesvědčení, znamená, že jsme jako lidé, jako národ  zhřešili. Ano i takto , řekněme starobyle, se toto selhání dá nazvat. Odčinit nelze pouhými slovy, přestože slova lítosti, vyznání viny musí být počátkem tohoto odčinění.

Krokem třetím a nejdůležitějším je pokorná prosba – začíná slovy promiňte, prosím … a protože se paní doktorka Milada Horáková stala symbolem, zosobněním tisíců lidí persekvovaných v průběhu desítek let, dovolte mi, abych dnes v předvečer 65. výročí jejího umučení oslovil ji – a v její osobě Vás všechny, kteří jste sdíleli její osud  ( a dodávám – díky bohu ne všichni jste sdíleli hořký konec života – což ovšem nic nemění na hořkosti, již mám na mysli) :

S ohledem na její hlubokou víru, dovolte mi oslovit ji přes propast času slovy :

Paní Milado,

vyznáváme se všemohoucímu Bohu, že jsme zhřešili a nedokázali jsme uchránit proti zvůli, zlobě a krutosti Vás a tisíce dalších. Je to naše veliká vina, proto prosíme za odpuštění.

Víme, že i v budoucnu nás čekají těžké zkoušky a že nedokážeme-li se vyrovnat  nyní se svou minulostí, neuspějeme v nich. Tak jako kdysi i dnes a v budoucnu potřebujeme lidi, kteří milují pravdu, ctí ji a je-li to nutné, pro ni i život položí. Potřebujeme Vás.

Závěrem, dámy a pánové, dovolte mi několik citátů z dopisů, které napsala paní doktorka Milada Horáková v cele smrti 24.6. a 27.6. 1950 :

Moji milovaní,

četla jsem kdesi nedávno, že dopis je jako světlo a paprsek hvězdy. Přichází k lidem a ozařuje je často, když už jeho zdroj dávno vyhasl a neexistuje. A přece je lidem z něho jasno a svítí jim. Tak to bude i s tímto mým listem. Budu Vás hladit a líbat svými slovy i tehdy, když už ruka, která ho píše fyzicky, bude od Vás vzdálená. „Neplačte pro mne příliš,“ říká Kožík v jedné své básničce, kterou jsme čítali v nemocniční cele v Malé pevnosti terezínské. Prosím Vás, přečtěte si tu básničku spolu s tímto dopisem a jednejte podle slov, která jsou tam obsažená. Opravdu neplačte a svoje srdce nemučte smutkem. Je to mé vroucí přání, prosím Vás, splňte je! Vím, že je to někdy těžké obejít se bez slz, když Bůh na nás seslal zkoušku a neštěstí. Ale vždyť já také nepláču a bylo by mi v této chvíli mnohem lehčeji, kdybych měla jistotu, že Vaše duševní síly budou takové, že dokážete překonat ten nesmírný zármutek, který Vás dnes zaplavuje.

Nelitujte mne. Žila jsem život plný, opravdový, který nestál, nezahníval, ale prudce tekl a vířil. Někdy mne otloukal a poznala jsem jeho tvrdost a těžkosti, jindy zas hladil a smál se sluncem. Byl to prostě skutečný život, a já jsem zaň Bohu neskonale vděčná. A že to skončí? Všechno musí jednou skončit. Co muselo odejít lidí cennějších a mladších než já, a třeba neměli v životě ani setinu těch hodnot, jimiž jsem byla tak štědře já obdařena. Měla jsem Vaši lásku, co jen to samo je za úžasný dar. Měla jsem teplo krásné, upřímné lidské pohody, kterou jste vytvářeli kolem mne: nejprve moji dobří drazí rodičové, pak Ty, sestřičko Věro, a pak můj předrahý, milovaný, krásný muž, mé dítě, má dceruška Jana, předobrý Pepíček a Vy všichni ostatní domácí i přátelé. Poznala jsem život z jeho stínů i světel. Pohladila mne často ruka i slova těch, jimž jsem to ani nemohla nebo neuměla oplatit.

Jsem pokorná a odevzdaná do vůle Boží - tuto zkoušku mi určil a já jí procházím s jediným přáním: abych splnila zákony Boží a zachovala své čestné lidské jméno. Neplačte - neteskněte moc - je mi to takhle lepší než pozvolna umírat. Dlouhou nesvobodu už by mé srdce nevydrželo. Takto se rozletím zase do polí a luk, strání a k rybníkům, na hory i v nížiny. Budu zase nespoutaná, a ten klid a mír. Dejte mi ho - bylo toho tolik, co bylo nutno překonávat - chci už jít. Nebraňte mi svým nářkem. Musíte teď žít také za mne. Líbám Vás, líbám. S Bohem - vrátím se.

Milada

Dámy a pánové, slova, která jsem nyní citoval, řekl velký člověk, nikoliv zločinec.

Děkuji Vám za pozornost.