Dámy a pánové,
dovolte mi, abych Vás
přivítal na pietním aktu, jímž si každoročně, v polovině června,
připomínáme lidské oběti, které byly v průběhu tzv. heydrichiády
zavražděny mezi 31.5. a 3.7. na této bývalé vojenské střelnici. Bylo jich 73, byli
mezi nimi nejen zralí muži a ženy, ale i lidé mladí, dvě z žen byly dokonce
těhotné. Byli mezi nimi velmi, velmi
mladí lidé, i celé rodiny, jež staly obětí msty, nacistické zvůle následující
po atentátu na nechvalně proslulého Reinharda Heydricha, SS Gruppenführera a
generála policie, který coby zastupující říšský protektor v Čechách a na
Moravě během svého krátkého působení téměř zdecimoval český protinacistický
odboj.
A právě atentát na tuto
nacistickou kreaturu a jeho tzv. „schvalování“, jak nás poučují mladí klatovští
badatelé Jan Jirák a Lukáš Kopecký, byly důvodem poprav zde ve Spáleném lese.
Badatelé správně uvádějí to, co do svých spisů zanesli ti, kteří se podíleli na
zdejších vraždách. Byl však atentát a jeho „schvalování“ tím skutečným důvodem
? Jevově jistě ano, logicky nikoliv : důvod je vždy v nějaké vazbě
s příčinou … v jaké vazbě byla smrt lidí popravených zde
v Lubském lese se smrtí Heydrichovou ? Jen v časové, v žádné
logické, odpovídám, proto všichni ti, co zde byli zavražděni, byli lidé
nevinní, byli to mučedníci, jejichž osudy a jména bychom neměli zapomenout,
jakkoliv jejich lidské osudy byly různé.
Lidé z „lubského lesa“,
dovolíte-li mně toto oslovení, nebyli ve své většině z Klatov. Mnoho
z nich bylo z Bernartic, jihočeské obce, jež se dostala „do spárů“
klatovského gestapa, mnozí byli z Písku, Strakonic, Sušice, Věšína, ale i
obcí z okolí Klatov, Plánice … mohl
bych přečíst celý seznam obětí, na nikoho bych nechtěl zapomenout. Dnes mi dovolte připomenout jen některá jména
: rodina Viktorova z Věšína, společně s otcem a matkou museli 1.7.
zemřít i šestnáctiletý Jiří a devatenáctiletá Marie. Rodina Krzákova
z Bernartic, s otcem a matkou byly popraveny i dcery : osmnáctiletá
Zdeňka a jednadvacetiletá Jiřina. Rodina Doubkova … slzy se nám derou do očí a ptáme se proč ?
Hořkost jejich
posledních chvil musela být bezmezná a
nevím, kde hledali útěchu, lze-li ji vůbec v takové situaci a na této zemi
najít. Maně mi tanou na mysli biblická slova : „Bože můj, bože můj, proč jsi mě
opustil ?“
Nemohu nevzpomenout
slavný monolog, jež v samém závěru filmu Vyšší princip pronáší zdrcený
profesor Málek, zosobněný skvělým Františkem Smolíkem : „ Vaši spolužáci…..byli
včera zastřeleni…..pro schvalování atentátu. Z hlediska vyššího principu
mravního…..vražda na tyranu není zločinem! Já protestuji tak, jako každý čestný
člověk musí protestovat. Protestuji proti vraždě vašich kamarádů. Jejich
nevinná…..čistá krev…..ať padne na hlavu jejich vrahů.“
Prof. Málek svá slova,
jak film vypráví, pronesl ve dnech, kdy zde v Klatovech gestapo
pokračovalo ve své neblahé pomstychtivé činnosti. A já chci věřit, že filmová
fikce, má odraz i v realitě tehdejší doby – že byli nejen lidé, kteří
našli odvahu a sílu říci cosi obdobného, ale i lidé, kteří to byli schopni
vyslechnout a udržet v sobě, nevyzradit slova, která by byla
v tehdejší chvíli, pokud by byla vyzrazena, pomyslným polibkem smrti. Že i tehdy, uprostřed zoufalství,
úzkosti, ba přímo strachu, byla mezi lidmi jiskra naděje, dotek lásky a pevná
víra v to, že navzdory ukrutnému bezpráví, nespravedlnosti, zášti a všemu
zlu, jež tehdy prostoupily prostor a čas, ve kterém lidé museli žít, že navzdory
tomu všemu je mimo onen prostor a čas živá láska.
Že nakonec tak, jak
nás svědci, jejichž slova prostupují časem, učí ( a říkáme jim někdy proroci), dojde
každý své spravedlnosti a lásky, jež není svázána omezeností tohoto světa.
Protože pokud by tomu tak nebylo, nelze zde najít smysl našich životů.
A proto mi dovolte
závěrem, aniž bych komukoliv chtěl cokoliv vnucovat, vybídnout Vás k tiché
vzpomínce na ty, kteří zde na tomto místě zaplatili vlastní nevinnou krví … pro
mě osobně ta chvilka ticha, ke které Vás vyzývám, začíná slovy : „ Otče náš, jenž
jsi na nebesích …“
