Smutná paní - Klatovy : Den památky obětí komunistického režimu.

Podruhé jsem měl možnost hovořit u památníku Smutné paní v Klatovech. Sdílím text proslovu :

Vážené dámy, vážení pánové,

nad ránem 27. června 1950 byla v pankrácké věznici zavražděna paní doktorka Milada Horáková.  Dnes na den přesně je tomu 67 let. Paní Miladě tehdy nebylo ani 49 let, zanechala po sobě 16 letou dceru Janu, manžela, který byl na útěku, o kterém ona, v momentu, kdy nedobrovolně odcházela z tohoto světa, možná ani nevěděla, zda žije, či nikoliv.  Zhroutil se její svět. A přesto v této chvíli nejtěžší, v zoufalé a bezvýchodné situaci, napsala krátce před svou smrtí následující řádky:

Moji milovaní,
četla jsem kdesi nedávno, že dopis je jako světlo a paprsek hvězdy. Přichází k lidem a ozařuje je často, když už jeho zdroj dávno vyhasl a neexistuje. A přece je lidem z něho jasno a svítí jim. Tak to bude i s tímto mým listem. Budu Vás hladit a líbat svými slovy i tehdy, když už ruka, která ho píše fyzicky, bude od Vás vzdálená. „Neplačte pro mne příliš,“ říká Kožík v jedné své básničce, kterou jsme čítali v nemocniční cele v Malé pevnosti terezínské. Prosím Vás, přečtěte si tu básničku spolu s tímto dopisem a jednejte podle slov, která jsou tam obsažená. Opravdu neplačte a svoje srdce nemučte smutkem. Je to mé vroucí přání, prosím Vás, splňte je! Vím, že je to někdy těžké obejít se bez slz, když Bůh na nás seslal zkoušku a neštěstí. Ale vždyť já také nepláču a bylo by mi v této chvíli mnohem lehčeji, kdybych měla jistotu, že Vaše duševní síly budou takové, že dokážete překonat ten nesmírný zármutek, který Vás dnes zaplavuje.

Nelitujte mne. Žila jsem život plný, opravdový, který nestál, nezahníval, ale prudce tekl a vířil. Někdy mne otloukal a poznala jsem jeho tvrdost a těžkosti, jindy zas hladil a smál se sluncem. Byl to prostě skutečný život, a já jsem zaň Bohu neskonale vděčná. A že to skončí? Všechno musí jednou skončit. Co muselo odejít lidí cennějších a mladších než já, a třeba neměli v životě ani setinu těch hodnot, jimiž jsem byla tak štědře já obdařena. Měla jsem Vaši lásku, co jen to samo je za úžasný dar. Měla jsem teplo krásné, upřímné lidské pohody, kterou jste vytvářeli kolem mne: nejprve moji dobří drazí rodičové, pak Ty, sestřičko Věro, a pak můj předrahý, milovaný, krásný muž, mé dítě, má dceruška Jana, předobrý Pepíček a Vy všichni ostatní domácí i přátelé. Poznala jsem život z jeho stínů i světel. Pohladila mne často ruka i slova těch, jimž jsem to ani nemohla nebo neuměla oplatit.

To jsou slova velké ženy, nikoliv zločince, za kterého ji její vrazi vydávali. A spolu s ní tisíce a tisíce dalších. Milada Horáková zůstala i v cele smrti tím, kým byla po celý svůj život - demokratem celým svým srdcem, vlastencem osudem, bojovnicí za emancipaci žen, věrna Masarykovu odkazu a první republice. Hluboce věřící žena oddaná hodnotám, které bychom i my dnes a vždycky  měli hájit. Svobodě, pravdě, demokracii, spravedlnosti,  rovnému postavení žen a mužů.  Hodnotám, jež nesmí být lhostejně nahlíženy nebo i přehlíženy .. v tomto ohledu nás trápí, že se tak dnes leckdy děje,  s „jakýmsi odkazem“ na to, že  „lidi zajímají tzv. jiné věci – o tom se  nás pragmaticky snaží přesvědčovat někteří politici,“ aniž by si připustili, že nebude-li svobody, pravdy, demokracie,  nebudeme ani my tím, čím jsme dnes. 

A právě proto bychom se měli dnes a znova a znova vracet k doktorce Miladě Horákové. Ačkoliv měla, vystavena brutálnímu nátlaku vyšetřovatelů ,  mlčet,  či říkat, co jí předepsali, říkala i to, co opravdu chtěla. Tím a nejen tím se stala symbolem, zosobněním tisíců a tisíců dalších lidí, pro svět mnohdy anonymních, kteří pro své politické či náboženské přesvědčení trpěli v době, která hlásala, že chce vybudovat nový svět. Ani jejich osudy nesmí být zapomenuty, jsou psány utrpením, bolestí i krví.

Chceme se dívat do budoucnosti, je proto třeba,  aby došlo k usmíření.

Chceme-li dnes napravit to, co se stalo, napravit jako lidé a národ svá pochybení, musíme nejprve pravdivě nahlížet svoji nedávnou historii, sami sebe. Musíme objektivně, věcně  a v celé úplnosti popsat jaká ta doba byla, jací jsme byli. To je podmínka první, nezbytná, nikoliv však dostačující.

Podmínkou druhou je reflexe toho, co se stalo. Jste-li věřící, víte, o čem mluvím. Tím druhým krokem je lítost, vyznání viny. To, že jsme jako lidé a národ dovolili, aby byli persekvováni lidé za své politické názory, víru a přesvědčení, znamená, že jsme jako lidé, jako národ  zhřešili. Provinili jsme se proti lidem i proti Bohu. I takto , řekněme starobyle, se toto selhání dá nazvat. Odčinit nelze pouhými slovy, přestože slova lítosti, vyznání viny musí být počátkem tohoto odčinění.

Krokem třetím a nejdůležitějším je pokorná prosba – začíná slovy promiňte, prosím … a protože se paní doktorka Milada Horáková stala symbolem, zosobněním tisíců lidí persekvovaných v průběhu desítek let, dovolte mi, abych dnes v den 67. výročí jejího umučení oslovil přes propast času ji – a v její osobě Vás všechny, kteří jste sdíleli její osud  (a dodávám – díkybohu ne všichni jste sdíleli hořký konec života ):

Paní Milado,

vyznáváme všemohoucímu Bohu, že jsme zhřešili a nedokázali jsme uchránit proti zvůli, zlobě a krutosti Vás a tisíce dalších. Je to naše veliká vina, proto prosíme za odpuštění.

I v budoucnu nás čekají těžké zkoušky. Nedokážeme-li se vyrovnat  nyní se svou minulostí, neuspějeme v nich. Tak jako kdysi i dnes a v budoucnu potřebujeme lidi, kteří milují pravdu, ctí ji a je-li to nutné, pro ni i život položí. Potřebujeme Vás.

Závěrem mi dovolte krátkou poznámku – pro paní doktorku Horákovou a tisíce  dalších, dnes už nemůžeme udělat nic – kromě toho, že pravdivě a objektivně zhodnotíme  její a jejich osud a dobu, že nezapomene na jejich oběti, že je budeme mít ve svých vzpomínkách a modlitbách :

Otče náš, jenž jsi na nebesích,

posvěť se jméno tvé.
Přijď království tvé.

Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi.
Chléb náš vezdejší dej nám dnes.

A odpusť nám naše viny,
jako i my odpouštíme našim viníkům.
A neuveď nás v pokušení,
ale zbav nás od zlého.

Amen.