čtvrtek 16. června 2016

Klatovy - Lubský les - proslov na pietním aktu na památku obětí Heydrichiády

Dámy a pánové,

dovolte mi, abych Vás přivítal na pietním aktu, jímž si každoročně, v polovině června, připomínáme lidské oběti, které byly v průběhu tzv. heydrichiády zavražděny mezi 31.5. a 3.7. na této bývalé vojenské střelnici. Bylo jich 73, byli mezi nimi nejen zralí muži a ženy, ale i lidé mladí, dvě z žen byly dokonce těhotné.  Byli mezi nimi velmi, velmi mladí lidé, i celé rodiny, jež staly obětí msty, nacistické zvůle následující po atentátu na nechvalně proslulého Reinharda Heydricha, SS Gruppenführera a generála policie, který coby zastupující říšský protektor v Čechách a na Moravě během svého krátkého působení téměř zdecimoval český protinacistický odboj.

A právě atentát na tuto nacistickou kreaturu a jeho tzv. „schvalování“, jak nás poučují mladí klatovští badatelé Jan Jirák a Lukáš Kopecký, byly důvodem poprav zde ve Spáleném lese. Badatelé správně uvádějí to, co do svých spisů zanesli ti, kteří se podíleli na zdejších vraždách. Byl však atentát a jeho „schvalování“ tím skutečným důvodem ? Jevově jistě ano, logicky nikoliv : důvod je vždy v nějaké vazbě s příčinou … v jaké vazbě byla smrt lidí popravených zde v Lubském lese se smrtí Heydrichovou ? Jen v časové, v žádné logické, odpovídám, proto všichni ti, co zde byli zavražděni, byli lidé nevinní, byli to mučedníci, jejichž osudy a jména bychom neměli zapomenout, jakkoliv jejich lidské osudy byly různé.

Lidé z „lubského lesa“, dovolíte-li mně toto oslovení, nebyli ve své většině z Klatov. Mnoho z nich bylo z Bernartic, jihočeské obce, jež se dostala „do spárů“ klatovského gestapa, mnozí byli z Písku, Strakonic, Sušice, Věšína, ale i obcí z okolí Klatov,  Plánice … mohl bych přečíst celý seznam obětí, na nikoho bych nechtěl zapomenout.  Dnes mi dovolte připomenout jen některá jména : rodina Viktorova z Věšína, společně s otcem a matkou museli 1.7. zemřít i šestnáctiletý Jiří a devatenáctiletá Marie. Rodina Krzákova z Bernartic, s otcem a matkou byly popraveny i dcery : osmnáctiletá Zdeňka a jednadvacetiletá Jiřina. Rodina Doubkova …  slzy se nám derou do očí a ptáme se proč ?

Hořkost jejich posledních chvil  musela být bezmezná a nevím, kde hledali útěchu, lze-li ji vůbec v takové situaci a na této zemi najít. Maně mi tanou na mysli biblická slova : „Bože můj, bože můj, proč jsi mě opustil ?“

Nemohu nevzpomenout slavný monolog, jež v samém závěru filmu Vyšší princip pronáší zdrcený profesor Málek, zosobněný skvělým Františkem Smolíkem : „ Vaši spolužáci…..byli včera zastřeleni…..pro schvalování atentátu. Z hlediska vyššího principu mravního…..vražda na tyranu není zločinem! Já protestuji tak, jako každý čestný člověk musí protestovat. Protestuji proti vraždě vašich kamarádů. Jejich nevinná…..čistá krev…..ať padne na hlavu jejich vrahů.“

Prof. Málek svá slova, jak film vypráví, pronesl ve dnech, kdy zde v Klatovech gestapo pokračovalo ve své neblahé pomstychtivé činnosti. A já chci věřit, že filmová fikce, má odraz i v realitě tehdejší doby – že byli nejen lidé, kteří našli odvahu a sílu říci cosi obdobného, ale i lidé, kteří to byli schopni vyslechnout a udržet v sobě, nevyzradit slova, která by byla v tehdejší chvíli, pokud by byla vyzrazena, pomyslným polibkem smrti. Že i tehdy, uprostřed zoufalství, úzkosti, ba přímo strachu, byla mezi lidmi jiskra naděje, dotek lásky a pevná víra v to, že navzdory ukrutnému bezpráví, nespravedlnosti, zášti a všemu zlu, jež tehdy prostoupily prostor a čas, ve kterém lidé museli žít, že navzdory tomu všemu je mimo onen prostor a čas živá láska.

Že nakonec tak, jak nás svědci, jejichž slova prostupují časem, učí ( a říkáme jim někdy proroci), dojde každý své spravedlnosti a lásky, jež není svázána omezeností tohoto světa. Protože pokud by tomu tak nebylo, nelze zde najít smysl našich životů.

A proto mi dovolte závěrem, aniž bych komukoliv chtěl cokoliv vnucovat, vybídnout Vás k tiché vzpomínce na ty, kteří zde na tomto místě zaplatili vlastní nevinnou krví … pro mě osobně ta chvilka ticha, ke které Vás vyzývám, začíná slovy : „ Otče náš, jenž jsi na nebesích …“



úterý 17. května 2016

Svatý Jene z Nepomuku

Jsou dny, které se nezapomínají. Jsou protkány stříbrnými vlákny našich vzpomínek. Proč stříbrnými ? Protože barvy duhy čas přemění ve stříbro starých filmů. 


Takový je  16. květen. Slavíme svatého Jana z Nepomuku, byť umučen byl 19. března. 16. květen mu ale sluší. Je to den, kdy se pro tuto zemi narodil (například) náš syn Petr a my všichni jsme šťastni, že ho máme. Pro "nebe", jak říká "naivní přítel," se narodili jiní : ( například) Giovanni Coppa, kdysi nuncius v České Republice, později kardinál : zemřel 16.5.2016.


Zemřeli však i jiní. Byli solí země, pracovali proto, aby činili dobro.  Milovali a byli milováni. Jakkoliv pochybovali o nesmrtelnosti své duše, žili jakoby neměli nikdy zemřít, jakoby věčnost byla s nimi sama. 


Avšak anděl smrti navštěvuje ty, které on sám vyvolil, nečekaně, očekáván, dle své volby. A my pak přecházíme ze světa do světů s verši, které nám jako slza skanou ze rtů : 


Ne, nenatrháš z nebe hvězd ... abychom končili slovy : Svatý Jene z Nepomuku ...


Anebo se mýlím ?


neděle 3. dubna 2016

Barokní jezuitské Klatovy 2016 - program

Dámy a pánové,

dovolte mi, abych Vás už podesáté pozval na Barokní jezuitské Klatovy. Uskuteční se ve dnech 22. až 24.dubna v jezuitském „komplexu“ ( tj. dnes v ve společenském sále Městské knihovny, v jezuitském kostele, v katakombách) v Klatovech.
Co nás čeká ?

1   Tradičně historická konference. Ta začne v pátek 22.4. v 16:00 přednáškou Miroslava Herolda o vztazích mezi jezuity a dominikány v barokních Klatovech. Historická konference bude pokračovat v sobotu ( od 9:00), kdy se bude věnovat baroknímu kazatelství. Svá vystoupení přednesou např. prof.Jiří Mikulec, dr. Martin Svatoš, doc. Marie Janečková či dr. Petra Oulíková. Podrobný program je přílohou tohoto textu. Všechna vystoupení pečlivě vybrala patronka historické konference Doc. Ivana Čornejová, ta je na závěr i zhodnotí.

2)      Krásná barokní hudba. Ta doprovodí dvě mše :
n  requiem, jež bude  sobotu 23.4. od 17:00 v jezuitském kostele celebrovat jezuitský provinciál Josef Stuchlý,
n  mši svatou, kterou v neděli 24.4. od 10:00 bude celebrovat biskup František Radkovský.
Kolegium pro duchovní hudbu pod vedením Víta Aschenbrennera připravilo dvě zajímavé skladby – requiem od klatovského regenschoriho Václava Flašky a mši od Jana Dismase Zelenky. Těžko říci, na co se ( z hudebního hlediska) těšit více.
3)      Disputace či rozprava : pod titulem „Potkali se jezuita a dominikán ..“ přímo v klatovských katakombách v neděli 24.4. od 17:00 budou diskutovat jezuita Miroslav Herold a dominikán Benedikt Tomáš Mohelník. Jejich rozpravu bude moderovat další dominikán Jindřich Poláček.

4)      Výstava a přednášky v PASKu ( Pavilonu skla), kde  návštěvníky v průběhu soboty a neděle ( 23. a 24.4.) kurátorka této výjimečné expozice Jitka Lněničková přesvědčí, že šumavské barokní sklo skutečně dobylo svět.

Stručně jsem Vám popsal ( možná příliš stručně) program, na který se můžete těšit. O předposledním dubnovém víkendu se v Klatovech sejdou lidé, kterým baroko není prázdným pojmem. Lidé, kteří Vás, věřím, zaujmou. Postupně Vám je představíme na našich www stránkách a na „facebook(u)“ klatovských katakomb.
Ke své práci přistupují se zřetelem na slavné jezuitské heslo : OMNIA AD MAIOREM DEI GLORIAM.

Dovolte mi proto, abych Vás ještě jednou srdečně pozval na Barokní jezuitské Klatovy 2016.


Přeji Vám vše dobré, hezký den.


Václav Chroust

pátek 1. dubna 2016

Naděje uprostřed falešného světa

Kdo čte české noviny a jejich internetové klony a kdo sleduje českou "politiku a veřejný život", musí , bohužel a nakonec, dojít k neradostnému závěru : " Tomuto světu vládne faleš, klam, sebestřednost". Vše , co je liché, se marketingově a (propagandisticky) tlačí do světel reflektorů a to ostatní hyne. 

A tak se můžeme dočíst úvahy naprostých "lúzrů"( anglicky : looser) , kteří parazitují na jménu svých slavnějších otců, či matek nebo se můžeme dočíst o tom, co si myslí "sráči" ( a omlouvám se za toto vyjádření), kteří si mohou dovolit ( na náklady státu) pořídit si tiskové mluvčí a nutit nám své "ego", abychom "věděli" ... asi že existují.

Uprostřed tohoto světa však, bohudíky, existuje naděje. Tu potkáváme ( a někdy snad i  a bohužel ) míjíme  dnes a denně. A protože mediální svět může tvořit kdekdo, a to díky facebook(u) a nejrůznějším blogům, můžeme tak (asi opět díkybohu)  činit i my. I při své maličkosti a zanedbatelnosti můžeme proti tomu falešnému a povrchnímu obrazu světa bojovat. 

A proto si nyní dovolím říci, že mojí nadějí uprostřed falešného veřejného mediálního světa  byly v poslední době dvě zajímavé přednášky :

1) Tu první : přednesl v klatovských katakombách  Tomáš Petráček. Pan docent hovořil (zdánlivě) o Bílé Hoře ( myslí se tím bitva z roku 1620) či spíše o mýtu "Bílé Hory". Předvedl brilantní výkon. Pominu-li nyní podstatu věci, zdůrazním jediné - při svých 40ti (?) létech prokázal schopnost nahlížet historické události z širší perspektivy, schopnost zhodnotit je a schopnost zasadit je do určitého kontextu. Prokázal, na rozdíl od mnoha jiných, kteří se tlačí do "veřejného prostoru", schopnost, rozhled.

2) Tu druhou : přednesl v městské knihovně v Klatovech Jan Wiendl. Hovořil o F.X. Šaldovi, o jeho úvahách na téma demokracie a revoluce. Pan docent prokázal důkladné znalosti, schopnost všimnout si zajímavých souvislostí. V podstatě však hovořil k dnešku. Navzdory našemu "okouzlení se" sebou samými, žijeme, v psychologické a sociologické rovině, velmi podobný život jako naši prvorepublikoví předci.  I on prokázal, na rozdíl od mnoha jiných, kteří se tlačí do "veřejného prostoru", schopnost, rozhled.

Přiznám se, že bych si - v pátek večer, když listuji časopisy, které jsem si v týdnu odložil, protože jsem neměl čas je číst  - rád přečetl například o těchto mužích a jejich názorech, protože, zdá se mi, mají co říci. Namísto toho se na mě "valí", bohužel i ze stránek "renomovaných", pochybná mediální veteš a brak. Pochybnější o to, že sama tvrdí " já jsem norma, já jsem normální, já jsem obraz dnešního světa." 

Tak jako synové nemohou změnit činy svých otců, nemůže ani člověk sám - po určitou dobu - změnit běh tohoto světa. Věci a události se prostě dějí a i když tušíme ( a někteří snad i vidí) jejich konce, není síly změnit proud řeky, která plyne. Můžeme jediné - zanechávat zprávy na cestě : a to se nyní snažím. Třeba je někdo bude číst ...








úterý 15. března 2016

Joseph Ratzinger - Benedict XVI v České republice



V září roku 2009 navštívil papež Benedikt XVI Českou republiku. Mimo jiné tu řekl :


"Když Evropa naslouchá dějinám křesťanství, naslouchá svým vlastním dějinám. Její představy spravedlnosti, svobody a sociální zodpovědnosti, stejně jako její kulturní a právní instituce ustanovené, aby uchovávaly tyto pojmy a předávaly je budoucím generacím, jsou formovány křesťanským dědictvím. Vskutku, její pamět minulosti živí její úsilí o budoucnost.“


Nedalo mně to a shrnul jsem tehdy část svých dojmů v krátkém textu :



Čas oponou trhnul a změněn svět, napsal, tuším, kdysi Jan Neruda, Nehce se mně ani věřit, nakolik je toto konstatování - právě dnes - pravdivé. A nakolik se změnil svět !
"Evropa v krizi kultur"-  text, který přednesl kardinál Ratzinger v Subiacu dne 1.dubna 2005, tedy v čase, kdy jeho velký přítel a souputník papež Jan Pavel II v Římě umíral ( + 2.4.2005) začíná slovy : 


"Žijeme v době velkých nebezpečí i velkých příležitostí pro člověka, ale také v době velké odpovědnosti nás všech." 


Slova zdánlivě obyčejná se ukazují být vpravdě prorockými.

Kardinál Ratzinger byl v konklávě 19. dubna 2005 zvolen papežem a přijal jméno Benedikt XVI. Ve svém pontifikátu byl nedoceněn "médii." Zřejmě jim připadal strohý, neinspirativní, starý a příliš intelektuálský. S nadšením nyní aplaudují jeho nástupci Františkovi, který "ví, jak na ně."

Dnes Benedikt XVI žije v ústraní ve Vatikánu. Je prvním papežem, který abdikoval a stáhl se dobrovolně do ticha modlitby a meditace.

Věřím, že jednoho dne se k jeho slovům, poučeným, hlubokým, vrátíme. Že se k nim budeme moci vrátit. 


čtvrtek 25. února 2016

Florencie - nová sakristie kostela San Lorenzo a tajemství hrobky rodu Medici

Nejvýznamnější florentskou rodinou, jak ví (asi) každý maturant, jsou Medičejové. Po staletí vládli tomuto městu a širokému okolí. Nejprve "neformálně" jako první občané republiky -  asi tak lze popsat  vliv, jež měli na dění Florencie své doby Cosimo Starší, jeho syn Petr ("Dnový" - od dny, zákeřné nemoci oné doby) či Lorenzo Il Magnifico ( česky snad Vavřinec Nádherný). Poté pak vládli jako vévodové a nakonec i jako velkovévodové Toskánští (etrusští), jejichž moc, sláva a význam byly srovnatelné s králi a císaři své doby. Vždyť jejich dcery, abych zmínil jen Kateřinu a Marii, byly dokonce francouzskými královnami  - a ne ledajakými.

A právě ona "majetková vznešenost", ale i "vznešenost ducha", je od doby ( nejméně) Cosima Staršího charakterizovala. Podporovali malíře, sochaře, literáty, vzdělance ... jakoby finanční úspěch chtěli "vykoupit" mecenášstvím - doslova a do písmene - všeho druhu. A tak díky nim jsou dodnes ve Florencii uchovány vzácné manuskripty, starověké sochy, díky nim tu rozkvetla renesance do své neuvěřitelné, florentské krásy. Ale ani Medičejům nebylo nic lidského cizí ... jistě jim lze připsat i hrdost smísenou s pýchou, jíž se určitě ( formálně i reálně) jako smrtlenému hříchu snažili bránit.

Giuliano de Medici, vévoda z Nemours a jeho náhrobek
Dva velcí medičejští papeži, bratranci, Giovanni ( nebo-li papež Lev X : 1513 - 1521) a Giulio (nebo-li papež Kliment VII : 1523 - 1534 ) stáli u zrodu myšlenky vybudovat u kostela San Lorenzo (tj. Svatého Vavřince ) ve Florencii, který byl farním kostelem jejich rodiny, tzv. novou sakristii coby mauzoleum významných členů svého rodu. Pohřební svatyně měla být členěna čtyřmi náhrobky : Lorenza Il Magnifica ( který byl otcem Lva X.), Giuliana de Medici ( který byl otcem Klementa VII a bratrem Lorenza Il Magnifica), Lorenza Medici, vládce Florencie a vévody z Urbina ( + 1519), který byl vnukem Lorenza Il Magnifica a otcem Kateřiny Medičejské, francouzské královny a Giuliana de Medici, vévody z Nemours, syna Lorenza Il Magnifica, tj. i bratra papeže Lva X. Pokud se laskavému čtenáři začínají Medičejové "plést" ( stejně jako uvozovky, kterých možná nadužívám) nevadí ... důležité je, že jakýmsi pomyslným úhelným kamenem či pojítkem jejich osudů je Lorenzo Il Magnifico, největší z Medičejů. 

Lorenzo de Medici, vévoda z Urbina a jeho náhrobek
Kardinál Giulio de Medici byl zřejmě zadavatelem stavby a výzdoby, realizátorem byl geniální Michelangelo Buonarotti. Ten se ujal své práce - jako architekt i jako sochař. Bohužel (?) začal s náhrobky dvou, řekněme, méně významných Medičejů - vévody z Urbina a vévody z Nemours. Trochu zvláštní volba, zdá se, srovnáme-li význam zmíněných mužů - význam, jak jej nahlížíme my dnes, byť možná pohledem kardinála Giulia mohlo být vše jinak. Jakoby Michelangelo "malinko zapomněl" na Lorenza a Giuliana ...což je poněkud "podezřelé", protože Lorenza Il Magnifica / a asi i Giuliana / měl Michelangelo rád a ctil je. Naopak na Medičeje po roce 1520 nahlížel poněkud s despektem, ovšem zřejmě skrývaným. 


Komu tedy skutečně patří náhrobky, které dnes v medičejské kapli obdivujeme, je možná tajemstvím. Na internetu lze nalézt články ( a koupit lze i knihy) od Petera Barenboima. Ten tvrdí, že "všechno je jinak", jak praví stará židovská anekdota. Že figury na náhrobcích skutečně zobrazují Lorenza a Giuliana, ale ne ty "mladé, nevýznamné", nýbrž ty "staré, skvělé" - Lorenza Il Magnifica a jeho bratra Giuliana. Podívejme se na ně :

Giuliano
Lorenzo




















Při pohledu na oba muže se zdá, že Barenboimova teorie má cosi do sebe.

Giuliano se poněkud smutně dívá do budocnosti ( kterou mu vzalo spiknutí Pazzi, při němž byl zavražděn, aniž by cokoliv stihl dosáhnout ..), naopak Lorenzo sedí zamyšlený jako skutečný vládce, bojovník, možná i myslitel. To vše by symbolicky oba "popisovalo." Nezdá se Vám ? 

Když však do kaple vstoupíte představí Vám každý průvodce oba "pány" tak, jak jsem napsal výše - jako vévodu z Nemours a jako vévodu z Urbina ... a řekne Vám, že Lorenzo Il Magnifico a Giuliano de Medici tu jsou pohřbeni také, prostě, bez náhrobku ... 







pátek 8. ledna 2016

Mons. František Radkovský - rozhovor pro časopis Veřejná správa

Blog je tu od toho, aby jeho autor ( a vlastně i "majitel") prezentoval své myšlenky - dobré, špatné, chytré, hloupé ... je to jakýsi dar Boží, mohu-li to takto říci. Neboť jen "blog" a Bůh dali člověku svobodu tak "absolutní" ( a jsem si vědom double či triple významu uvozovek i slova samého ), že může cokoliv, co chce : včetně toho, že může v mezích své svobody popřít i to, že Bůh ( vůbec) existuje.

Přesto bych dnes "svůj blog" ( uvozovky indikují, že jsem si vědom toho, že píšu do prostoru, který mně "nepatří") věnoval někomu jinému :

Františku Radkovskému, biskupu plzeňskému, který dal rozhovor časopis, jenž většina lidí nezná a drtivá většina ani netuší, že nějaký takový časopis vůbec existuje !

Neboť jak řekl Arnošt z Pardubic, arcibiskup pražský,  ( alespoň podle toho, co se v Noci na Karlštejně praví) : " Naše úmysly jsou čisté." ( a hádanka pro případné čtenáře mého blogu : kdo to je Arnošt z Pardubic?) a proto můžu bez ostychu "svůj prostor" věnovat "jinému". Abych nemusel odpovědi pana biskupa přepisovat, vložím je do příspěvku jako obrázky : ... a Vy všichni, kteří budete stát o to, co říká, si je otevřete, zvětšíte a přečtete !

... a budete o nich i přenýšlet.