Úsvit naděje a Sen o modré růži

V letošním roce jsem dostal dva krásné dárky.

Dvě sbírky básní, které vytvořili dva výjimeční lidé. Yveta Bzenecká a Jaroslav Kříž.

Básně jsou jejich cestou, jak překonávat a překonat těžkosti a úzkosti života. Setkávají se v klubu Křišťál, jehož smysluplnou činnost podporuje i město Klatovy. (Pokud se chcete dozvědět o Křišťálu více, klikněte na následující odkaz : Křišťál Klatovy).

Iveta Bzenecká má ve své sbírce  báseń nazvanou Strážný anděl :

Strážný anděl.

Prosila jsem anděla strážce,
aby nade mnou v noci bděl.
Kývl a řekl, že by rád přiletěl.
Tázal se, noc je dlouhá,
můžu si vzít koláč do dlaní?
Potřebuji se posilnit, vždyť daleko je svítání.
Myslela jsem, že nebeské bytosti koláče
nejedí, ale on se usmál a řekl,¨
že toho ještě mnoho lidí
spoustu o andělích nevědí ...

Jaroslav Kříž ve své sbírce píše:

V neznámých horách daleko,
ve stínu skal vysoko,
u pramene jsem se zastavil -
- kouzelnou modrou růži tam objevil.

Přeji Vám, Yveto i Jaroslave, veršujte dál!

Klatovy jsou ve velmi dobré finanční kondici.

V posledním Zpravodaji jsem publikoval fiktivní rozhovor (nejen) o finanční situaci města těsně před komunálními volbami. Protože vidím Váš zájem, dotazy se opakují, což mě těší, dovolím si jej dát i na svůj blog.     V.

Klatovský zpravodaj 2018 - 09

Vážené dámy, vážení pánové, Klatované,

blíží se konec volebního období a různí lidé se mě opakovaně ptají, jak si město Klatovy „stojí“ v roce 2018, co vše se podařilo či nepodařilo a kam by měly Klatovy směřovat dál.  Dovolte mi tedy formou fiktivního rozhovoru odpovědět na otázky, které byly položeny nejčastěji.

V jaké finanční pozici je město Klatovy v roce 2018 ?

Město Klatovy je ve velmi dobré finanční kondici.  Sečteme-li zůstatky všech našich účtů, hotovosti a krátkodobých finančních investic, disponujeme finančními zdroji na úrovni 300 mil. Kč, a to již delší dobu. Jinak (a stručně) řečeno „na hotovosti“ máme 300 mil. Kč.  Na druhé straně snižujeme postupně zadluženost města, zejména objem investičních úvěrů. Za posledních osm let jsme splatili úvěry za více než 130 mil. Kč. V roce 2010 dosáhla výše úvěrů 203 mil. Kč, koncem letošního roku bude již jen 67 mil. Podotýkám, že za posledních osm let jsme nepřijali žádný nový úvěr a že úvěry minulé byly, z mého hlediska, našimi předchůdci vzaty na rozumné věci – na akci „čisté město“, kdy byla realizována významná obnova vodovodu a kanalizace, ulic a chodníků zejména v centru města a na pořízení bytových domů. Nikomu nic nedlužíme, pečlivě se staráme o majetek města, máme zdroje na financování budoucích projektů. Neznamená to však, že bychom si mohli dovolit penězi plýtvat. Ba naopak! Zásobník projektů, a to nejen investičních, převyšuje možnosti našeho rozpočtu, musíme tedy i do budoucna uvážlivě rozhodovat o tom, kam bude město Klatovy investovat.

Co Vás v minulém období nejvíce potěšilo a naopak co nejvíce zklamalo ?

Těch věcí, které mě potěšily, bylo násobně více než těch, které mě zklamaly. Asi to souvisí s tím, že žiji a pracuji v Klatovech a Klatovům se podle mě daří.  Jsem přesvědčen, že město se zdárně rozvíjí, ačkoliv samozřejmě vidím i to, co se nepovedlo. Podstatné je, že se aktivita města propojuje s aktivitou jeho občanů, že je u nás hodně lidí, kteří Klatovy milují a také pro ně něco dělají – ve sportu, v kultuře, ve spolkovém životě, a je toho opravdu hodně. Udělal jsem si malý osobní „průzkum“ tím, že jsem si prošel reportáže místní televize Filmpro, které i Vy snadno naleznete na youtube.com. A víte, co mě mile překvapilo? Pozitivní duch, profesionální reportáže o životě města a jeho občanů, spolků, institucí, o proměnách města a okolí. Občas je skutečně vhodné vzpomenout si, jak věci byly na počátku, a nehodnotit je jen ze znalostí výsledku. Zklamání jsou dílčí – například, když vím, kolik investic a úsilí jsme dali do oblasti odpadů a pak narazím na kontejnery na bioodpad plné neskutečné směsi skla, plastů, doslova všeho možného. Když vidím poškozené keře, stromy, dopravní značky …

Co považujete za tři nejdůležitější věci, které město Klatovy udělalo pro své občany ?

Já doufám, že těch věcí bylo více, nicméně mám-li odpovědět stručně, pak :

1)      Město Klatovy rozumně investovalo – do obnovy zeleně a parků ( těší nás, že jsme dokázali revitalizovat Mercandinovy a Vrchlického sady. V minulosti mnozí a mnohdy o nutnosti „něco udělat s parky“ hovořili, ale až v roce 2012 jsme skutečně začali parky obnovovat), do komunikací (ročně jen na údržbu dáváme 25 mil. Kč a máme za to, že to je již vidět. Silnice a chodníky opravujeme ve spolupráci se správci sítí - voda, kanalizace, elektřina, plyn, optické sítě – a hodláme v tom pokračovat ), do svého majetku ( regenerace sídliště Pod Hůrkou, rekonstrukce zimního stadionu, postupná obnova letních lází atd.). Není možné zde vyjmenovat všechny investiční projekty a akce, snad si je připomenete vy sami. Je třeba, aby i v budoucnu město a ti, kteří jej budou řídit, měli vůli, schopnosti a chuť pracovat na tom, aby město vzkvétalo. Máme jasný a snadný příklad – města a městečka v Bavorsku.

2)      Město Klatovy nezapomnělo na nutnost vypracovat a schválit dokumenty, které přesahují rámec „běžných“ povinností -  dokázali jsme přijmout nový územní plán. Nyní pracujeme na územních studiích, které řeší zejména otázky veřejného prostoru. V Klatovech je tedy možné stavět, investovat, rozvíjet se. Přijali jsme i strategii rozvoje města. Je to dokument širšího rozměru, zdůrazňuje, mimo jiné, že za velmi důležitý považujeme obchvat města. A samozřejmě i zkvalitnění, chcete-li „zkapacitnění“, silnice I/27 ( směr Plzeň, ale i Železná Ruda), aby Klatovy byly napojeny na dálnici, aby odtud nebylo nikam daleko. Oba dokumenty, územní plán i strategie rozvoje spolu s mnoha dalšími dílčími dokazují, že jsme nahlíželi věci nejen pohledem všedním, denním, ale i s ohledem na budoucnost, pohledem strategickým.

3)      Město Klatovy a jeho občané, vědomě i mimoděk, budují to, co starověcí Řekové označovali jako „polis“ …  nejsme sice městský stát, ale jsme patrioti, bojujeme za své město, přestože se leckdy různíme v názoru na to či ono. Není to skvělé? Není úžasné, že své město, hodnoty našeho života, dokážeme sdílet a nadřadit třeba i osobním sporům? Pokud tomu tak bude i nadále, není se třeba ničeho bát. Město Klatovy je po Plzni druhým městem našeho kraje s kompletní a funkční infrastrukturou, i to je příjemné a je na tom potřeba stavět i do budoucnosti. Abychom byli schopni zajistit bezpečí nám všem, pomoc a zázemí těm, kteří to potřebují, a příjemný, přátelský život města. Pozor ale – nic není zadarmo, vše něco stojí - úsilí, námahu a v neposlední řadě peníze. Jen dobré úmysly nestačí, jakkoliv jsou zásadní, musíme vědět i co a jak.

S „čím“ jdete do voleb ?

Této otázce se zpravidla bráním a „malinko“ se obávám, zda sem patří, ale je častá. Takže stručně – s kvalitním programem, se seriózními lidmi, s výtečným starostou, který se skutečně o město stará, a s nadějí a důvěrou v budoucnost našeho města.

A protože jde o můj poslední příspěvek do Zpravodaje v tomto období, rád bych poděkoval všem kolegyním a kolegům za spolupráci a popřál městu Klatovy a Vám, jeho občanům, vše dobré.

Václav Chroust

P.S.  Na závěr mně dovolte přidat kopii stránky Zpravodaje s rozhovorem a aktuální reportáž televize FILMPRO ( Finance města Klatov před volbami), jež se týká téhož tématu.

Klatovy udělily čestné občanství Jiřímu Suchému

Před časem jsem zde psal o tom, že rada města Klatovy doporučuje zastupitelstvu města udělit čestné občanství panu Jiřímu Suchému, nar. 1.10.1031, bytem Praha. 

To se včera stalo. Zastupitelé jednomyslně, tedy hlasy všech 26 přítomných, souhlasili.

Čestné občanství bude panu Jiřímu Suchému slavnostně předáno dne 9.10.2018 na klatovské radnici. Jak zdůraznil starosta města Rudolf Salvetr, záměrně jsme volili termín "po-volební." Slavnostní ceremonie, na kterou se těšíme, tak nebude "zatížena předvolebními úvahami."  Dovolil jsem si podotknout, že nám bude ctí přivítat pana Jiřího Suchého mezi čestné občany našeho města.


Město Klatovy uděluje čestné občanství velmi uvážlivě a zřídka. V posledních 25 letech tímto titulem ocenilo dva muže : pana Jiřího Bílka a pana Františka Wiendla. Oba byli a jsou významnými osobnostmi města a regionu, o nichž v Klatovech  platí to samé, co o panu Jiřím Suchém : není třeba je představovat. Jejich životní příběh je natolik silný, že se stal součástí širšího povědomí společnosti. To není v dnešním "pře-informovaném světě", kde pomalu každá druhá "zpráva" je falešná a tudíž má jepičí život a obratem vyprchá, málo. Je to důkazem, že i dnes tu žijí skuteční lidé.

Přeji panu Suchému hodně zdraví a úspěchů a těším se na setkání na klatovské radnici a samozřejmě i při jiných příležitostech - pan Suchý i dnes ve svých 87 letech pilně pracuje, rozdává radost a moudrost. Je tedy 87 let mlád.

A dovolím si, s jeho souhlasem, publikovat dopis a krátkou úvahu pana Suchého na téma "co se mi vybaví, když se řekne Klatovy."

Jiří Suchý čestným občanem Klatov

Dnes se na webu našeho města objevila strohá zpráva :  

Rada města doporučila zastupitelstvu města udělit čestné občanství panu Jiřímu Suchému, nar. 1.10.1931, bytem Praha 6.

Jiří Suchý na wikipedii. 

Měl jsem tu čest, po dohodě s panem starostou Salvetrem a kolegy ve vední města, a po jednání s panem Jiřím Suchým radě města předložit návrh se stručným zdůvodněním :

Město Klatovy  bylo opakovaně osloveno občany s návrhem udělit čestné občanství města Klatov panu Jiřímu Suchému. Jiří Suchý je respektovanou osobností československé a české kultury. Je všestranným umělcem (textařem, hudebníkem, zpěvákem, dramatikem, režisérem, spisovatelem,  básníkem …), ale i schopným manažerem (ředitelem a zakladatelem divadel : např. Na Zábradlí, Semafor). Je všeobecně známou osobností, již  není třeba zvláště představovat. 

Jeho vztah ke Klatovům je srdečný a osobní. Ačkoliv se tu nenarodil, záhy se jeho rodina do Klatov přestěhovala a on tu strávil prvních 5 let svého života. Jeho rodiče Jaroslav Suchý a Růžena Beštová pocházeli z Klatov, jeho prarodiče po obou stranách tu žili. Jiří Suchý se do Klatov pravidelně vrací, dle svých slov jsou pevně v jeho srdci, cítí zde své kořeny. Při osobním jednání řekl, že případného čestného občanství našeho města by si velmi vážil a samozřejmě je přijal.  

Je čestným občanem Plzně (kde se narodil), čestným občanem Prahy ("velké" i Prahy 6, kde žije). V roce 2013 mu byl udělen Řád Tomáše Gariggue Masaryka. V letošním roce jej „Hlávkova nadace“ (Nadání Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových) ocenila čestnou cenou Ars longa za mimořádný přínos české kultuře. Je prvním nositelem této ceny.

Rozhodnutí udělit čestné občanství je v kompetenci zastupitelstva města. Je však vhodné, aby v této věci jednala rada města a doporučila zastupitelstvu města čestné občanství Jiřímu Suchému udělit.  Navrhuji:.

Návrh na usnesení

Rada města doporučuje zastupitelstvu města udělit čestné občanství panu Jiřímu Suchému, nar. 1.10.1931, bytem  Praha 6.

Co jsem výslovně nezmínil, ale text to implicitně obsahuje, je skutečnost ( a to slovo je v dnešním relativizujícím světe velmi významné a silné), že Jiří Suchý je i autoritou - společenskou, morální. 

Je nesporně i příjemným, poctivým a pracovitým člověkem, hodným obdivu. A také je mlád (jak říkal Jan Werich) 87 let : neznám nikoho jiného jeho věku, kdo by po náročném představení dokázal usednout za volant a odjet večer z Klatov do Prahy.

Jsem rád, že rada města zastupitelstvo o udělení čestného občanství Jiřímu Suchému požádá. Splní se tak přání mnoha Klatovanů, kteří veřejně i soukromě, s noblesou a skromností o toto žádali. Viděli v jeho osobě symbol, život hodný ocenění, blízkého člověka, vlastně rodáka, který Klatovy ponese v sobě do konce svých dnů i svým krásným, "otevřeným a." Chápu však i diskusi "proč ano a proč ne." Nechceme se "přiživovat" na mediální slávě Jiřího Suchého! Určitě ne, kvůli oné "slávě" přeci pana Suchého nenavrhujeme. A proč právě nyní ? Protože osloveno bylo občany toto zastupitelstvo, nebylo by proto ani vhodné ani fér "posunout rozhodnutí na příště!"

Až budeme 11.9.2018 rozhodovat o udělění občanství Jiřímu Suchému, budu rád a s klidným srdcem hlasovat ano. A budu si přitom pobrukovat ( Pramínek vlasů, Jo to jsem ještě žil, Babeta, Krajina posedlá tmou..) některou z jeho písniček, které nám všem tolik zpříjemňovaly časy dávné, minulé, včerejší, dnešní a budou i budoucí ... Jiří Suchý je již dnes nesmrtelný a já mu přeji do dalších let hodně zdraví, štěstí a pohody a zejména to, aby se mohl ve svých 100 létech konečně odebrat na zasloužený odpočinek a mohl jen tak klidně být a žít ... 

Jiří Suchý bude důstojným čestným občanem města Klatov. Je nám ctí jej mezi sebou opět přivítat.

P.S. Díky Karlu Nováčkovi máme fotografie ze setkání s Jiřím Suchým 25.8.2016 v městské knihovně : Jiří Suchý v Klatovech. Atmosféra podvečera byla tehdy tak krásná, že jsme na web dali všechny fotky, které nám Kája nabídl, aniž bychom je jakkoliv třídili,

Tip na výlet : Klatovy - Svatá Hora ( u Příbrami )

Před časem se mi do ruky dostal Svatohorský zpravodaj a článek o mariánském sloupu respektive sloupech ( nedávno jsem jej našel i na internetu : Mariánské sloupy). Ten první sloup byl v polovině 17.st. vztyčen v Praze na Staroměstkém náměstí ( a pozdeji se stal předmětem politického sváru, který (vlastně) trvá dodnes), ten druhý byl vztyčen přímo na Svaté Hoře. Ano, Svaté Hoře u Příbrami, která se v baroku stala jedním z nejoblíbenějších poutních míst Čech. Co je spojuje ?

Osoba či osoby dárců - tj. lidí, kteří zaplatili jeho vybudování a vztyčení. Byli jimi Jaroslav Jáchym hrabě Koc z Dobrše se svou manželkou Kateřinou Eleonorou rozenou z Klenové. 

Staroměstský sloup vytvořil sochař Jan Jiří Bendl (Kdo byl Jan Jiří Bendl) a na jeho vrchol umístil sochu Panny Marie, jež byla inspirována Pannou Marií svatohorskou. Mariánský sloup byl poděkováním za záchranu Prahy před Švédy. Slavnostního vysvěcení sloupu se zúčastnil i císař Ferdinand III (zajímavá osoba doposud hojně přehlížená českými historiky : (Kdo byl Ferdinand III Habsburský?)), slavnost se uskutečnila 13.7.1652. Sloup padl za obět pražským radikálům, kteří jej 3.11.1918 strhli coby, řekněmě, "symbol habsburského útlaku?" Dodnes se vedou spory o to, zda by neměl být obnoven ..

Svatohorský mariánský sloup byl postaven, jak píše paní dr. Věra Smolová, z odkazu Kocových v roce 1661 ( 31.10.) a zdá se, že po staletí nikomu nevadil a nevadí ... přeci jen Svatá Hora je "kousek od Prahy." 

A tím se vracím ke Kocům. V době, kdy Jaroslav se svou manželkou zaplatil staroměstký sloup, byl pánem například  v Kolinci a v Běšinech, měl úzké kontaky na klatovské jezuity. Osud jeho a jeho rodiny by stál zřejmě za samostatnou studii. Zemřel na počátku roku 1656, byl pohřben v Klatovech u jezuitů ( v "katakombách" pod jezuitským kostelem, kde byla samostatná krypta Koců z Dobrše), a to spolu s dcerou Annou Marií ( zemřela jako 18 měsíční a její ostatky byly přeneseny z Běšin) dne 26.1.1656. Později byly do kocovské krypty uloženy ostatky jeho synů Diviše Oty ( zemřel čtyřletý) i Karla ( zemřel devítiletý) - Kocové pohřbení v katakombách. Historie Jaroslavovy rodiny se uzavřela, nikoliv však rodu Koců z Dobrše, s nimi se setkáváme i následujících staletích a nemýlím-li se, dodnes mezi námi žijí.

A tak až budete plánovat své letní výlety, zkuste Klatovy a Svatou Horu. Obě místa spojuje víra a mariánská úcta, obě místa pomyslně spojují i osudy Jaroslava říšského hraběte Koce z Dobrše a jeho manželky Kateřiny Eleonory rozené z Klenové a jejich dětí. Možná cestou někde narazíte na erby Koců i pánů z Klenové : 

Stane-li se tak, vězte, že jste na správné cestě. Kocovské zlaté kolo se čtyřmi loukotěmi Vám budiž oporou.

Barokní jezuitské Klatovy 2018

Milí přátelé Barokních jezuitských Klatov !

Již po dvanácté jsme se sešli o posledním dubnovém víkendu v Klatovech, abychom si připomněli Barokní jezuitské Klatovy. Abychom se ponořili, alespoň na chvíli, do doby podmanivého baroka, jež je navzdory nezměrnému úsilí mnohých, mnohým stále téměř neznámé. Nic není v tomto světě náhodou, inspiraci je třeba čerpat z obdodí neobyčejných, třeba i tragicky neuchopitelných a krutých, zoufale "ztracených", neboť právě v nich vynikne to, co je podstatné. Že život je cestou, že láska, naděje a víra jsou tím, oč je nám dáno usilovat.  

I proto, že se poctivě se snažíme pochopit "to podstatné," konáme Barokní jezuitské Klatovy.

Velmi si vážíme podpory a patronátu, který nám po léta poskytuje paní Ivana Čornejová. Po diskusi s ní a jejím přičiněním volíme témata historických konferencí a zveme přednášející. Neméně projekt ovlivňují i jeho dlouholetí patroni duchovní a společenští : plzeňský biskup ( dříve Mons. František Radkovský, nyní Mons. Tomáš Holub), klatovský starosta (po celou dobu pan Rudolf Salvetr), provinciál českých jezuitů (dříve P. František Hylmar, nyní P. Josef Stuchlý). Pravidleně přicházejí se svými příspěvky a promluvami, sledují, co se zde děje a věřím, a důkazy jsou nasnadě, že se za projekt "modlí a že mu fandí" (každý dle své nátury a postavení).

Úspěch našeho díla je dán tím, že je "naším" a "společným" pro vícero lidí a organizací. I jim bych rád poděkoval a vzdal (pomyslný) hold : Městské knihovně v Klatovech pod vedením paní Zdeňky Buršíková, Správě nemovitostí Klatovy pod vedením paní Jiřiny Adámkové, Kolegiu pro duchovní hudbu pod vedením pana Víta Aschenbrennera, klatovskému Pavilonu skla "pod vedením" (ne manažerském, ale jistě ideovém a duchovním) paní Jitky Lněničkové ... a jmenovat bych mohl další a další, za všechny připomenu ještě pány Martina Červeného a Karla Vitáka. Do našeho "pomyslného" týmu patří klatovská Římskokatolická farnost ( a chce se mi s přátelským úsměvem napsat) nyní "pod vedením" P. Jaroslava Hůlleho, dříve P. Antonína Bachana.

Přestože platí, že "byť bychom se sešli sami a slavili své dílo v osamění, má ono dílo smysl a je naplněním dávných přání", je skvělé a velmi důležité, že na Barokní jezuitské Klatovy každoročně přicházíte Vy, posluchači, účastníci, svým způsobem přátelé. Díky Vám. Díky, že přicházíte. 

Setkáváme se i v kryptě klatovských katakomb. Mám pocit, že ti, co tam leží a spí po staletí spánek mrtvých, jsou "spokojeni", že tam jsme. Neuvěřitelné? Zdánlivě. Memento mori se tu mění v Carpe diem. Připomínka smrti nás vyzývá, abychom žili tak, že se jednou nebudeme muset stydět za to, jak jsme žili. Žijme, tedy! V radosti, lásce, naději, neboť jednoho dne "strneme v pozici smrti" a nebude mít možnost usmát se, pohnout se, dotknout se, žít.

Je úžasné naslouchat našim přednášejícím, kteří obvykle vyprávějí o skutečném a plném životě našich barokních předků. Vyprávějí jejich příběhy jakoby se staly dnes či včera. 

V tomto duchu nám letos Stanislav Komárek a Jiří Čepelák představili Bohuslava Balbína jako přírodovědce. Společně s Václavem Cílkem připravili totiž komentovaný překlad Balbínovy knihy (prvního dílu) Miscellaneí ( Balbín - Miscellanea, Rozhlas - Rozmanitosti). Jejich vystoupení bylo rozhodně přínosné. Martin Svatoš se zamyslel nad "vlastmi Bohuslava Balbína a jeho krajanů." Svoji hlubokou znalost doby i díla Balbínova projevil i při diskusích s ostatními přednášejícími. Markéta Holubová zvolila poněkud "esoterické" téma, hovořila o sakrálním prostoru, víře a magických prostředcích. Petra Oulíková v příspěvku doplněném výtečnou obrazovou prezentací pojednala o matematickém muzeu v Klementinu, jež bylo nejen kabinetem kuriozit, ale i učenou encyklopedií. Jiřá Havlík nám dal výklad o biblích, které byly používány v 17. a 18. století a bylo vskutku poučné uvědomit si, jak "moc i málo se lišily." ( Hovořili). 

Přehledně jsou letošní Barokní jezuitské Klatovy popsány v reportáži televize FILMPRO : FILMPRO - BJK 2018. Fotogalerie, autorem fotografií je Karel Nováček, jsou k dispozici zde: BJK 2018 - Karel Nováček.

Zapomenout bych nechtěl ani na Jitku Lněničkovou a Vladimíra Horpeniaka, kteří v Pavilonu skla (Pavilon skla) připravili zajímavou doprovodnou výstavu Světci v podmalbě. Na závěr programu pak v kryptě katakomb jezuitský (Jesuit) provinciál Josef Stuchlý sloužil requiem za spásu duší lidí pohřbených v katakombách. 

Barokní jezuitské Klatovy 2018 skončily. Nekonečná je však touha lidí po poznání, nekonečná je naděje, jež nás vede. Potkáme se tedy v brzké budoucnosti ?

Václav Chroust

I v Itálii prší a prší

Osmý den naší italské cesty 2018 prší ... a prší a prší. I přes to jsme zažili a viděli několik zajímavých míst a věcí. Stručně :

Po odjezdu z krásné Massy Marittimy jsme chtěli "malinko prozkoumat" Piombino, dnes město s cca 35 tis. obyvateli, přístavem, významným průmyslem. Piombino zřejmě založili Etruskové, využívali je jako přístav.

Piombino

Piombino

V té době však bylo "malým" vedle větší Populonie, která je dnes jen tzv. frazzione Piombina. V Populonii sídlil biskup, později však bylo biskupství přeneseno do Massa Marittima. Ve středověku byly osudy Piombina po staletí spojeny s Pisou. Z Piombina je vidět Elba a nedaleko je i Montecristo, ostrov, jehož jméno zní ve slavném románu od Alexandra Dumase. My jsme dnes nalezli historické centrum i přístav a ještě před tím, než se zoufale rozpršelo, jsme se tu trochu prošli. Nic víc.

Druhým cílem naší cesty byla PISA. Starobylé antické město, jehož sláva se kdysi dotýkala hvězd. Dnes zde žije cca 100 tis. lidí, v oblasti pak 200 tis. lidí. Historie však městu vévodí. Po drobných zmatcích, které nám "vyrobila" navigace v kombinaci s hustou dopravou, jsme nalezli v blízkosti Campo dei Miracoli parkoviště. Překvapil nás nejen déšť, ale i početné skupiny černochů, které tu "otravují" turisty a snaží se jim prodat "cetky." Pisu jsme viděli naposledy před více než dvaceti léty a dnes se nám "nelíbila", a to navzdory tomu, že katedrála je úžasná, baptisterio zajímavé a šikmá věž "přeslavná." 

Presbyterium - dóm Pisa

Katedrála působí "tak trochu jako galerie" 

doplněná skvostnou kazatelnou od Giovanni Pisana.

Giovanni Pisano - kazatelna dóm v Pise

Ve skutečnosti jsme ale do Pisy jeli z jednoho jediného důvodu. Chtěli jsme se zastavit u hrobu císaře Jindřicha VII., otce českého krále Jana Lucemburského. Jindřich VII. neboli Arrigo, jak jej nazýval božský Dante, se pokusil na počátku XIV.st. nastolit císařskou vládu v Itálii. Jeho pokus fatálně ztroskotal. Posuďte sami : při italské cestě zemřel ( pořadí uvádím, jak "šel čas") jeho bratr Walram, jeho manželka Markéta Brabantská a nakonec i sám Jindřich. Walram díky své "neukázněnosti", když jej při obléhání Brescie zasáhl šíp do krku ( a Walram neměl helmu a byl příliš blízko nepřátelských pozic). Markéta zemřela v Janově ( prosinec 1311) a je tam i pohřbena, nemoc ji však zastihla již při obléhání Brescie. Jindřich želel ztráty obou. Dosáhl sice císařské korunovace (29.6. 1312), ale "italské poměry" tehdejší doby jej natolik zaskočily, že vlastně nedosáhl ničeho. Zemřel na sv. Bartoloměje (24.8.1313) v Buonconventu. Jeho srdce, dle přání, které stačil sdělit, vyjmuli z jeho těla a pohřbili je v sarkofágu jeho manželky Markéty. Tělo císaře, jemuž bylo v době úmrtí 39 let, spočinulo v katedrále v Pise. Tino di Camaino pro ně během šesti měsíců udělal skvělý sarkofág a Jindřich tu leží dodnes v kapli, v níž je i sarkofág sv. Raniera :

Vlevo Jindřich VII, vpravo sv. Ranier.

Co říci závěrem ? ( ... ovšem jen k dnešnímu dni). 

1) Pohleďte do tváře JIndřicha VII. jak ji zachytil Tino di Camaino:

Jindřich VII od Tina di Camaino

2) My dnes nocujeme v San Terenzo, což je část města Lerici. Otvírá se před námi kniha s novým osudem ... nazvána je slovy Percy Bysshe Shelley. Pokud se zítra vyčasí, pokusíme se ji číst.