Svatý Jan Nepomucký v Chlistově

 

Nejslavnějším a „světově nejpopulárnějším“ (slavný a populární není totéž!)  českým svatým je bezesporu sv. Jan Nepomucký. Jeho sochy, obrazy, oltáře, kostely najdete nejen na území bývalé „rakouské“ (název se proměňoval, proto ty uvozovky) říše, samozřejmě nejvíce v Čechách a na Moravě, ale doslova po celém světa. Ani Chlistov není výjimkou. Díky Václavu Engelmannovi, který tu kdysi byl farářem, se Chlistov dodnes chlubí, v dobrém smyslu toho slova, sochou sv. Jana Nepomuckého. Ta stojí mezi kostelem a farou. Jak se tam objevila? A kdo byl Václav Engelmann a kde se tu vzal? Odpověď hledám v chlistovské farní kronice.

 

Ta říká, že dne 1.7.1891 odešel z Chlistova farář P. Josef Lepič. Odešel do Žirovnice (nemocen…  dlouho na svém novém působišti nepobyl, zemřel totiž ještě před koncem téhož roku). Chlistov dostal na starost mlázovský farář P. Václav Engelmann (farářem v Mlázovech byl 8 let). V Chlistově působil nejprve jako administrátor „excurrendo,“ posléze byl vybrán (ze šesti uchazečů) za faráře. Ačkoliv již 12.10.1891 složil v Českých Budějovicích požadovanou přísahu, přistěhoval se do Chlistova až 5.11.1891. Důvodem „zpoždění“ byly nutné opravy fary. Do farnosti byl oficiálně uveden 15.11.1891 „veledůstojným Petrem Götzem, vikářem ze Strážova“. Ještě do poloviny června 1892 se však musel coby administrátor starat i o svou bývalou faru v Mlázovech. Zdá se, že chlistovská fara byla tehdy „zajímavější“ než ta mlázovská.

Václav Engelmann byl zřejmě energický muž. A možná i trochu vznětlivý a svárlivý, jak naznačují zápisy z farní i školní kroniky. Pro svoji farnost však žil.  Asi mu nebylo lhostejné, kde žije a v čem žije. I proto si nechal opravit budovu fary.  Jeho předchůdci bydleli na severní straně farní budovy, kde měli svůj pokojík a kuchyň. „Já však, jsa milovník slunce, vyvolil jsem si obydlí na straně jižní,“ píše Engelmann ve farní kronice. A tak v bývalém obývacím pokoji nechal nově vylámat okna na jih, hostinský pokoj pak proměnil ve svoji kuchyni. Nutno však bylo vybourat do ní nový vchod z chodby. Z bývalé kuchyně pan farář udělal hostinský pokoj a ještě tu a tam vytvořil nové dveře, přesunul schody atd. Vyměnil kamna. Opravil taras ke kostelu, dřevník, maštal, dlažbu a vchod k faře – prostě se v Chlistově zabydlel po svém. Později  nechal vykopat i novou studnu. „Peníze založil jsem do toho sám a čekám jich vrácení z fondu. Těmito opravami fara velmi pěkně zřízena, že nemá rovné v okolí,“ píše pan farář Engelmann v kronice. 

 

V roce 1893 pak pan farář Engelmann učinil rozhodnutí, jímž je dodnes zapsán do životů nás všech. Pořídil sochu sv. Jana Nepomuckého.

Ponoříme-li se do chlistovská farní kroniky, dočteme se (volné citace):

 

 O slavnosti sv. Kříže dne 17.9.1893 „byla od mne, potestata delegata socha sv. Jana Nepomuckého, kterou jsem pořídil s dobrovolných příspěvků v ceně 100 zlatých, posvěcena.“ Nejvíce na sochu sv. Jana Nepomuckého přispěl pan učitel ve výslužbě Václav Mašek s rodinou (26 zlatých), pan farář Engelmann přispěl 5 zlatými, pan učitel Maydl s rodinou 3 zlaté, paní statkářka Stocká(?) 3 zlaté. Přívoz sochy v ceně 3 zlatých zřejmě zajistil rolník ze Sluhova František Dražka. Obec Střeziměř dala 5 zlatých. Mnoho dalších přispělo menšími částkami. Celkem bylo vybráno na sochu 69 zlatých a 77 krejcarů! Socha byla zakoupena v Rožmitále v továrně Jeho Eminence pana arcibiskupa a hraběte Schönborna za 60 zlatých („ceněná však byla na 100 zlatých!“ – sleva byla dána „díky milosti pana kardinála.“ Socha je 1,84 m vysoká, váží 480 kg. Podstavec pod ní zhotovil chlistovský kameník Šimon Šafránek za 25 zlatých. Přívoz podstavce obstaral rolník Janeček, který bydlel vedle kostela. Při svěcení byli přítomni kněží: bratr místního faráře Pater Karel Engelmann, farář chudenický, kaplan Vodička, mlázovský farář P. Krejsa a kolinecký farář P. Hugo de Pauli. Přišlo nesčetné množství lid. Deo Gratias!“

 

Rodina Šímova - moje prababička a její rodiče

Jakkoliv to vypadá "divně", "hledání ztraceného času" ( ...s vděčností vzpomínám na pana Karla Čáslavského, který se tomuto inspirativnímu filmovému projektu věnoval), mě těší, uklidňuje, dává mi radost. Možná časem přeci jen napíšu cosi jako vzpomínky, ani ne tak své, ale vzpomínky na lidi, které jsem potkal, kteří ke mně dodnes promlouvají,  některé jsem, přiznám bez ostychu, miloval. 

Dnes jsem si vzpomněl na svoji prababičku. Ani nevím proč mně na mysl přišla zrovna ona  a právě dnes. 

Narodila se v roce 1894 v Číhani jako Josefa Šímová. Napadlo mě zkusit ji najít v matrikách na webu portafontium. Vím, že před časem matriky prošla Evička a použila je pro doplnění rodokmenu - i k tomu se brzy vrátím. Ale zpět k mému "nápadu" : prababička Josefa.

Mám na ni krásné vzpomínky. Vařila mi domácí "čekuládu do pracnových forem." Hlídala mě jako malého. I u slova hlídala jsem asi měl napsat uvozovky, protože to se mnou neměla lehké - byl jsem sice dítě hodné, moudré, klidné, ale zároveň velmi svobodné a byl jsem zvyklý "dělat si (skoro), co jsem chtěl." Hlídejte pak takového pravnoučka, že?

Prababička byla dlouhá léta vdovou, na stáro si užila své s družkou a posléze manželkou svého syna Pepíka, ale to je jiný příběh. Přesto ji nechyběla určitá laskavost a tak, jak já pamatuji, i určitá "povnesenost" nad denními trably. Mám ji spojenou s krásnou písničkou a dodnes slyším její hlas : "Koulelo se koulelo míšenský jablíčko, komu ty se dostaneš, má zlatá Pepičko .. komu bych se dostala, než Vašíku Tobě, Ty jsi hezkej já taky, šikneme se k sobě!" Také ji znáte? 

O prababičce určitě (slibuji) napíšu esej ...  dnes tedy jen stručně : na portafontium jsem našel:

a) záznam o svatbě jejích rodičů: snad je čitelný. Tatínek se jmenoval Josef Šíma, narozený 24.7.1858, maminka Marie Bejvančická, narozená 21.8.1875. V době svatby - 23.2.1892 - bylo tedy ženichovy téměř 34 let, zatímco nevěstě jen 16,5 roku, byla nezletilá a její tatínek František Bejvančický musel dát souhlas se svatbou. Ženich Šíma byl z Číhaně č.25, nevěsta ze Stobořic (dnes Zdebořic) č.12. Šímovi byli sedláci, otec nevěsty František Bejvančický byl jen "polodvorník." Ženichovy rodiče byli František Šíma, sedlák v Číhani č.25 a Marie Šímová, rozená Žižková z Číhaně čp. 9. Nevěstiny rodiče byli (již zmíněný) František Bejvančický ze Stobořic č.12 a Marie Bejvančická, rozená Martínková z Velkých Hoštic č. 13. Svědky svatby byli Josef Žižka z Číhaně č. 9 ( tedy někdo z rodu ženichovy maminky) a Vojtěch Bejvančický, sedlák se Stobořic č.17 (tedy někdo z rodu nevěstina tatínka). Byli to sourozenci rodičů svatebního páru? Či jejich rodiče? Zatím nevím. 

b) záznam o prababiččině narození:

Prababička se narodila 26. října 1894, pokřtěna byla stobořickým farářem Janem Mirtlem dne 28. října 1894. Záznam samozřejmě zmiňuje oba rodiče, které už známe z předchozího záznamu o svatbě a opět i jejich rodiče. Nově však zmiňuje kmotry mé prababičky - prvním byl Josef Bejvančický, syn polodvorníka ze Stobořic č.12 ( předpokládám tedy, že to by bratr prababiččiny maminky), druhým kmotrem či spíše kmotrou byla Josefa Jančová, manželka polodovorníka ze Stobořic č.40. Kdo byla tato žena zatím nevím.

 Záznam o narození prababičky nese i jednu zajímavou pozdější poznámku - totiž že se vdala 2.6.1919 ve stobořickém kostele za Josefa Rubáše z Tržku č.3 - " a jsme doma, že?"

V naší kuchyni v Tržku visí fotografie mladé ženy v šátku. Od dětství znám její příběh, i proto tu s námi je už dlouhých 29 let (a jak dlouho tu byla s prababičkou nevím). Je to fotografie Marie Bejvančické, prababiččiny maminky. Ta se prý jako mladičká zamilovala do mladého stobořického učitele (pomocníka?). To se nelíbilo rodičům a tak prý ji rychle provdali za starého sedláka z Číhaně. Nyní vidím "skutečná data." Starý sedlák byl starý pouhých 34 let ... Marie byla skutečně mladičká .. podle toho, co jsem slyšel, měla umřít ve 42 letech, zřejmě na zápal plic ( "schvátila se na poli"). "Zbylo" po ní šest dětí, které nejstarší z nich, moje prababička, všechny nejprve vychovala, než se sama vdala. Měl jsem za to, že tím rokem, kdy Marie Bejvančická zemřela byl rok 1910 a že v té chvíli bylo mé prababičce necelých 16 let. Ale je to možné ? Pokud by Marie Bejvančická umřela v roce 1910, bylo by jí pouhých 35 let ... nezbývá, než se pustit do dalšího hledání.

Zatím, moji milovaní, na shledanou. 

Rok 2011 - La Verna a Caprese Michelangelo

Dnes je 15.října 2020 a naše země je uprostřed obrovského průšvihu, který by se dal popsat jediným slovem : COVID. Doplnit bychom mohli : pandemie, strach.

Pan profesor Šípek nás minulý týden vyzval, abychom si, navzdory děsu a běsu, uchovali dobrou mysl. Výzvu přijímám. Ode dneška budu, pokusím se, každý den, či alespoň často, psát krátké blogy=příspěvky z "dobrých časů." Trochu se bojím, zda to zvládnu a vydržím, ale proč to nezkusit! Ta výzva je skvělá!

Takže - příspěvek první. Jsme v roce 2011, v Itálii. Tu milujeme, byli jsme zde mnohokrát a na mnoha místech. Vůně této země je nezaměnitelná. Víno úžasné. Lidé skvělí, přátelští. Možná jsme tu kdysi byli ... nemyslíte?

Zvu Vás na La Vernu (La Verna) a do vesničky Caprese Michelangelo (Caprese Michelangelo). La Verna je místem, kde svatý František z Assisi (František z Assisi) přijal stigmata (Stigmata). Prý to bylo 17.9.1224. V Caprese se narodil Michelangelo Buonarroti (Michelangelo) - génius. My jsme obě místa navštívili 25.6.2011 - byl to krásný den!

Fotogalerie:

COVID 19 - poznámka ke kapacitám českého zdravotnictví : 14.10.2020

Před necelým týdnem jsem napsal na svůj blog příspěvek na téma "kapacity českého zdravotnictví" ve vztahu ke Covid(u). Vycházel jsem zejména z dat, která jsem našel v jednom zajímavém článku, o než jsem se s Vámi (se sebou v budoucnu?) chtěl podělit. A pak mě napadla "čertovská myšlenka" - nezveřejnit připravený příspěvek ihned, počkat chvíli a ověřit si, nakolik "zestárne". Počkal jsem, byť jsem si říkal, že konec článku odkazuje na krásný rozhovor s doktorem Balíkem, který rozhodně stojí za přečtení a na který jste asi (moji čtenáři😃) nenarazili v denním mediálním šumu. Situace na "covidové frontě" (někteří publicisté hovoří o tom, že jsme ve válce s covidem) se u nás během těch několika dnů dramaticky změnila. Už nemáme 5.000 "pozitivních" denně, měli jsme dokonce již dvakrát více než 8.000 "pozitivních=nakažených" (ano, už i já to tak beru) denně. O to více potřebujeme dobré zprávy.

Dobré zprávy jsou i ty obyčejné, věcné. Proto jsem hledal informace o kapacitách českého zdravotnictví, které lze aktivovat "proti covidu." Jak vidím, nehledal jsem sám a proto bych rád svůj předchozí příspěvek doplnil o několik odkazů:

1) Velmi zajímavý je článek (opět) z "dílny SEZNAMu" :  Kapacity českého zdravotnictví. Pozor - pod grafem "kapacita standardních lůžek s kyslíkem" si povšimněte možnosti zobrazit si další grafy (jsou celkem 4, článek ve svém textu nabízí jen ten první, k ostatním se musíte proklikat).

2) Oproti "kapacitám" stojí informace "jak nákaza prostupuje Českou republikou". I tento článek je ze SEZNAMu, je starší, ale data jsou v něm aktualizována (já nyní vidím aktualizaci k datu 13.10.): Jak postupuje COVID skrze ČR?

3) Nicméně tím nejzajímavějším ( z hlediska objemu a struktury informací o kapacitách českého zdravotnictví) je příspěvek na webu Hlídač státu : Kapacity nemocnic - Hlídač státu.

A to již k tématu asi stačí.

Posledně jsem končil hezkým rozhovorem s panem doktorem Balíkem. Nyní skončím tím, že Vás upozorním na rozhovor jiný - s psychologem panem profesorem Šípkem (Jiří Šípek) - myslím, že jeho tón je střízlivě uklidňující :  Psycholog je koronakrizi.

COVID - 19, aktuální stav 8.10.2020, poznámka "kapacitní."

Od pondělka máme opět tzv. nouzový stav. Zatím jej jako příliš nouzový nepociťujeme, alespoň ve srovnání se situaci, kterou známe z počátku března tohoto roku. Tehdy po 12.3. byla "země vypnuta" a čekali jsme na nejhorší. Tehdejší čísla (pozitivních, nemocných a vážně nemocných v nemocnicích, zemřelých) se nám dnes jeví jako "procházka zahradou růží, které voní." Po té procházce nám však zůstaly obrovské společenské a hospodářské škody, o škodách na našich duších a charakterech ani nemluvě.

Velkou vinu, jak se nyní říká a píše, nese za současnou nepřehlednou situaci vláda. Andrej Babiš coby její premiér tak intenzivně a trapně peskoval svého ministra zdravotnictví a ten to tak dlouho trpně snášel, až jsme "prošvihli léto, abychom se připravili na 2.vlnu pandemie..." Nevím, zda-li tomu tak skutečně bylo. Ministr byl určitě peskován, ale to ostatní ... co jsme prošvihli? Všichni jsme tak trochu chtěli "nevidět a neslyšet, možná i zapomenout" a možná to byla (paradoxně) cesta správná. Nicméně z dnešního pohledu platí to, co nyní "všichni" píšou : nebylo to správně.

Dodnes nám ale nikdo nevysvětlil, zda "pozitivně testovaný" člověk je automaticky i "nemocný a nakažlivý a nebezpečný." Pouze předpokládáme, že to tak je. Ti, kdo by měli vědět, se dohadují, jak to vlastně je. Nyní, díky "strašidelným číslům" ( více než 5.000 pozitivně testovaných denně), vedou ti, kdo tvrdí, že "testovaný je nemocný, nakažlivý a nebezpečný." Uvidíme časem.

V každé krizi je třeba chytat se záchranných bodů. Zkusme to! Tím prvním je uvědomit si, jaké jsou naše možnosti, jaké máme "zbraně v boji s pandemií." (Nyní pominu vakcíny, léky atd. a soustředím se na "kapacity.")

Netuším, proč česká vláda více neinformuje o tom, jak jsme/nejsme na pandemii covidu připraveni/nepřipraveni. Zatím to vypadá, že jsme na tom totiž docela dobře. Na "seznamu" (web seznam.cz)  jsem našel zajímavý článek, jehož obsahu chci věřit: Kapacity českých nemocnic

Stručně z něj vybírám:

V České republice je k dispozici (asi cca):

a) 4.500 lůžek "JIP" ( jednotka intenzivní péče), z toho:

b) 1.000 lůžek je vybaveno tzv. ÚPV ( umělou plicní ventilací), a

c) 70 lůžek je vybaveno tzv. ECMO ( tj. mimotělních dýcháním)

V úterý 6.10.2020 bylo v českých nemocnicích 326 pacientů ve vážném stavu, 150 z nich bylo napojeno na umělou plicní ventilaci, případy "ECMO" se "počítají v jednotkách ( kolik jich tedy bylo, netuším).

Článek obsahuje i "jeden hezký obrázek," který říká, jaké jsou "JIP" kapacity jednotlivých krajů a jak jsou nyní využity:

Vůbec nechci zpochybňovat nebezpečí COVID(u), ani bolest a utrpení lidí, kteří se kvůli této nemoci dostali do vážného stavu či na ni zemřeli. Chci jen říci, že my ostatní ( a ostatně i ti, co jsou či byli nemocní) potřebujeme vědět a znát, abychom netápali ve tmě a mohli sami za sebe zvážit rizika, která podstupujeme. 

Věřím, že předchozí čísla, jsou krůčkem k tomu, abychom se orientovali. Nyní zbývá věřit, že kapacity dané technikou budeme umět využít díky práci lékařů, sester a ostatního personálu pro dobro nemocných ( "abychom neřešili jen to, že nám "nesmí dojít" lůžka a "nedošli nám" lékaři a sestry..) a že budeme mít k dispozici i léky a různé preparáty ...

A pak je tu druhá otázka : zamyslet se nad tím, kdy, při nepříznivém vývoji pandemie, budou "tyto kapacity" vyčerpány. O tom, že budou či mohou být, se píše a mluví a "straší nás tím." Možná zbytečně, určitě nezodpovědně. Ani nezodpovědné (epidemiologicky) chování lidí nezakládá "právo nezodpovědně je strašit" - z jednoho prostého důvodu : nejvíce vystrašeni jsou vždy ti, co jsou (epidemiologicky) zodpovědní.

Uklidňující je i Rozhovor s Martinem Balíkem (vedoucím lékařem z Kliniky anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny Všeobecné fakultní nemocnice v Praze a intenzivní medicíny 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy. Tu v minulosti také vystudoval). 

Žijme, nebojme se, ale buďme opatrní!

 

Volební matematika - krajské volby 2020

 

Počátkem října proběhnou krajské volby. Před čtyřmi lety jsem napsal na svůj blog příspěvek, v němž jsem popsal „volební matematiku“. Stal jsem se, pro mě nečekaně, alespoň pro některé z vás, „expertem na to, jak se vlastně z výsledku voleb zrodí mandáty a zastupitelé“ v krajských volbách. Volební expert jistě nejsem, ale dovolím si stručně a snad i věcně na otázky odpovědět. Nebudu odkazovat na paragrafy a odstavce zákona či zákonů, vše podstatné, chcete-li, najdete v aktuálním znění zákona č. 130/2000 Sb., o volbách do zastupitelstev krajů. Protože budu ke své odpovědi „potřebovat čísla“, dovolím si použít ta, která jsem již použil v roce 2016 – jde o reálná čísla volebních výsledků do zastupitelstev krajů v roce 2012.

 

1)    Jak strany získávají mandáty?

Předpokládejme, že volby již skončily, jsou spočítány hlasy pro všechny strany a „vše je v pořádku“, nikdo nic „nereklamuje“- což samo o sobě je úspěch.  

Můžeme se tedy věnovat výpočtu mandátů. Mandáty pro strany se přidělují v tzv. skrutiniu, do něhož postupují všechny strany (politická hnutí, koalice), které získaly alespoň 5 % z celkového počtu platných hlasů v kraji.

Výsledky voleb (platné hlasy) v roce 2012 byly takové, že do tzv. „skrutinia“ postoupily pouze Občanská demokratická strana (44.160 hlasů), Česká strana sociálně demokratická (41.519 hlasů), Komunistická strana Čech a Moravy (34.919 hlasů) a TOP 09 a Starostové pro Plzeňský kraj (9.175 hlasů) . Jen tyto čtyři subjekty totiž překonaly 5% hranici (8.337,9 hlasů), jak vyžaduje zákon.

U těchto stran byly vypočítány tzv. podíly. Jak se podíly počítají? Postupně se dělí počet platných hlasů, které strana získala, čísly 1,42 poté 2, poté 3, poté 4 atd. až se „vyčerpá počet kandidátů na hlasovacím lístku“. Vznikne tak, za každou stranu, číselná řada – viz tabulka:

Podíly jsou seřazeny dle jednotlivých stran, jsou uskupeny sestupně dle velikosti/výše. Nyní zbývájediné: vybrat z takto vzniklé matice 45 největších podílů. Proč 45? Protože zastupitelstvo Plzeňského kraje má 45 členů. Prvních 45 nejvyšších (nebo chcete-li největších) podílů jsem pro názornost podbarvil modře. Každá „modře podbarvená pozice“ znamená jeden mandát pro konkrétní stranu.  

 Tento způsob výpočtu podílů = mandátů dává odpověď na otázku, proč 44 tis. hlasů pro ODS znamenalo 15 mandátů stejně jako 41 tis. hlasů pro sociální demokracii, ale i odpověď na otázku, jak se % volebních zisků mění v % mandátů.

 Přehledně „situaci“ popisuje následující tabulka:

 

Strany, které postoupily do skrutinia, získaly ve volbách celkem 77,80 % platných hlasů. Ve skrutiniu si však rozdělily, v souladu se zákonem,  100% mandátů. Nejlépe, ve smyslu „zhodnocení výsledku voleb dopadla“ sociální demokracie, která svých 24,89 % hlasů z voleb přeměnila v 33,33 % mandátů – tj. v 15 „postů“ v zastupitelstvu Plzeňského kraje.

 

 

2) Preferenční hlasy a jejich vliv na získání mandátů

 

Když jsme si vysvětlili, jak získávají mandáty=zastupitelské posty strany, je třeba podívat se na to, jak ony mandáty=posty získávají konkrétní kandidáti.  Popišme si to na příkladu Občanské demokratické strany. Postupem popsaným v přechozím bodu jsme zjistili, že ODS získala v krajských volbách 15 mandátů.  Zbývá tedy odpovědět na otázku, kdo (který konkrétní kandidát) mandát získá. 

 

Zákon říká, že mandáty připadnou kandidátům tak, jak jsou uvedeni na hlasovacím lístku – tj. v pořadí uvedeném na hlasovacím lístku. 

 

Jestliže však některý z kandidátů získal takový počet přednostních (preferenčních) hlasů, který činí nejméně 5 % z celkového počtu hlasů odevzdaných pro tuto politickou stranu (v rámci kraje), připadne mandát přednostně tomuto kandidátu. Pokud je takových kandidátů více, pak jsou seřazeni (sestupně) podle počtu získaných preferenčních hlasů a ti z nich, kteří se „vejdou“ do počtu mandátů získaných stranou, získají i mandáty.

 

Tedy konkrétně na příkladu ODS v roce 2012:

 

ODS získala 44.160 hlasů, z toho 5 % činí 2.208 hlasů. Všichni kandidáti, kteří získali více než 2.208 hlasů, jsou tedy v pozici „přednostní“ a jsou jim přednostně přiděleny mandáty, tehdy to byli:

 -        Jiří Pospíšil                             18.501 hlas,

-         Martin Baxa                             5.183 hlasy,

-         Rudolf Salvetr                          3.262 hlasy,

-        Vladislav Vilímec                     3.131 hlas,

-        Jiří Šnebergr                             3.006 hlasů,

-        Marcela Krejsová                     2.373 hlasy,

tedy celkem 6 kandidátů. Ti získali své mandáty „díky počtu svých preferenčních hlasů“. 

 ODS jako celek však získala celkem 15 mandátů - proto tuto „preferenční“ šestici doplnilo v krajském zastupitelstvu dalších 9 kandidátů, ti však jsou již seřazeni podle toho, jak byli „nasazeni“ na hlasovacím lístku (kandidátní listině). U těchto kandidátů se počet preferenčních hlasů pro stanovení jejich pořadí již nezohledňuje.

Závěr?

To první, oč stranám jde, je získat maximální počet hlasů, a tudíž i mandátů. To je logické, byť propočet mandátů ve vztahu k počtu získaných hlasů až tak „úplně logický“, jak je vidno, není. Ale je v souladu se zákonem, všechny strany i všichni kandidáti jdou do voleb s vědomím toho, že tomu tak je a je to fér.

Preferenční hlasy? Zde je to složitější: platí závěr, že „všichni ví, do čeho jdou“, tím myslím kandidáty. Ví to však všichni voliči? S malým pousmáním říkám, že ti, kdo si přečtou tento příspěvek, to už vědět budou…

U větších stran podle mého názoru preferenční hlasy "nefungují". Přes onu pětiprocentní hranici (v rámci strany) se dostanou jen mediálně dobře známí kandidáti.  Ty však strana zpravidla ale stejně nasazuje do čela kandidátek.

Přesto to neznamená, že dávat preferenční hlasy nemá smysl – přinejmenším tím dáváme signál tvůrcům příštích kandidátek, koho bychom si příště přáli. Je-li kandidát nasazený například jako 33 a v „cílové pásce měřené preferenčními hlasy“ je nakonec např. 11, pak to není neúspěch, byť se do zastupitelstva neprobojoval. 

U menších stran, paradoxně, může být snazší onu pětiprocentní hranici překročit, a tudíž v rámci kandidátky přeskočit dopředu (a tím trochu pozlobit ty, kteří ve straně rozhodovali o tom, kdo a jak bude „nasazen na kandidátku“). Menší strany ovšem bojují s jiným problémem – oním pětiprocentním limitem - aby se vůbec do skrutinia dostaly.

Přesto všechno: stojí za to jít k volbám, volit a pak se zájmem sledovat, „jak to všechno dopadlo“. Nebo ne? U voleb na shledanou.

Přeji Vám hezký den.

 

 Václav Chroust

Hřbitovy, kde leží naši předci - I

Hřbitove, hřbitove, zahrado zelená

do tebe padají nejdražší semena.

Padají, padají, ale nescházejí,

snad je ti hrobaři hluboko sázejí.

Zajímá-li nás rodinný rodokmen a osudy těch, kteří nás předcházejí, měli bychom si pamatovat, kde spočinuli poté, co se jejich životní pouť uzavřela. Část našich předků je pohřbena na hřbitově v Chlistově.

Je to relativně „nový“ hřbitov. Založen byl roku 1860, situován je jižně od obce ve svahu pod lesem směrem na Žďárovnu a Tržek. Jeho půdorys tvoří obdélník, delší strana je orientována ve směru východ-západ. Hlavní vstup do hřbitova je ze strany západní, nové kamenné schodiště vede k bráně s tympanonem. Dominantou dlážděné hlavní hřbitovní cesty je pozlacený kříž. Plocha hřbitova má rozlohu 2.020m2, hřbitov je po celém obvodu obehnán zdí. V roce 2008 získala hřbitov obec Chlistov (od plzeňského biskupství) a záhy zajistila jeho rozsáhlou opravu ( na zdi hřbitova je neumělá báseň chválící tehdejšího starostu Václava Boučka).

V blízkosti márnice je hrob Rubášů (Popelů) z Tržku čp.3.

V něm leží můj pradědeček Josef (* 1882, +1951), prababička Josefa (* 1894, +1976) a můj kmotr, jejich syn Josef (Pepík, *1923, +1990). Je to nový hrob, který byl vykopán v roce 1951, kdy zemřel pradědeček. Hrob je vyzděný, měl být vlastně hrobkou, ale při pohřbu pradědova sestra z Kolince trvala na tom, že „tělo patří do hrobu“ a tak rodina nechala hrobku zasypat zemí a tak to už zůstalo i při dalších pohřbech.

Původní rodinný hrob měli Rubášové nedaleko, „přes uličku.“ Dnes je místo prázdné, zelené.

V něm byla jako poslední pohřbena Marie Rubášová, rozená Huspeková (*1850,+1925), která „symbolicky“ zemřela na svátek Sv. Kříže (14.9.) v roce 1925. Před ní byl v hrobě uložen její manžel Petr (správně Petr Pavel) v roce 1911, který se narodil, nemýlím-li se, v roce 1845.

Další hrob, který nás zajímá, patří rodině Jakuba a Magdaleny Valdhauserových (nebo Waldhauserových).

Nyní, když píšu tyto řádky, netuším, zda jsou v něm pohřbeni jako první … protože jejich rodiče jsou zřejmě pohřbeni jinde. Budu se muset dotázat maminky, zda to ví ona. Jakub se narodil 14.8.1874 ve Stříteži a zemřel 5.7.1955 v Tržku čp.15. Magdaléna rozená Javorská se narodila v Tržku čp. 2 27.5.1879 a zemřela v Tržku čp.15 dne 1.7.1958 těsně po půlnoci ( v 0.30). Jakub a Magdaléna do Tržku přišli na pozvání Jakubovy sestry Marie Kloudové v roce 1911. Před tím bydleli v Soběticích a v Klatovech, kde se v roce 1910 narodil můj dědeček Karel Valdhauser. Marie Kloudová neměla se svým mužem Štěpánem  děti, Štěpán navíc pracoval jako správce na statku v Podolí, kde zřejmě i s Marií bydleli, proto nabídli Jakubovi svoje hospodářství s tím, že si vymínili výminek.

Marie Kloudová, rozená Waldhauserová, leží spolu s manželem Štěpánem v tomto hrobě, napravo od hrobu rodin Mazancovy a 

Pajerovy:

Marie se narodila 25.5.1868 ve Stříteži, zemřela 10.1.1956 ve 14:00 v Tržku.

Poslední hrob, který dnes zmíním, patří rodině Hasnedlově ze Sluhova. Leží v něm tátův strýc Václav, tátův dědeček a babička, tj. moji praprarodiče. Více budeme muset zjistit.

A to je stručný „rodinný“ závěr. Mohli bychom se společně pokusit doplnit kusé informace, které tu uvádím. Bylo by to prima … protože s „nimi“ máme možná společného více, než si myslíme. 

Dokud „jde život“, máme pocit, že vše, co se nás týká, je důležité. Ale pak? Možná bylo leccos důležité, co „s nimi, z minuty na minutu odešlo.“ Možná i dnes by nám chtěli cosi říci. Nemohou. 

Přes hranice prostoru a času se občas „prodereme“ modlitbou, meditací, vzpomínkou … přes hranici prostoru a času se k nám oni dostanou „stejným způsobem…“   „Trajdejme“ tedy, dokud můžeme!