Joseph Ratzinger - Benedict XVI v České republice

V září roku 2009 navštívil papež Benedikt XVI Českou republiku. Mimo jiné tu řekl :

"Když Evropa naslouchá dějinám křesťanství, naslouchá svým vlastním dějinám. Její představy spravedlnosti, svobody a sociální zodpovědnosti, stejně jako její kulturní a právní instituce ustanovené, aby uchovávaly tyto pojmy a předávaly je budoucím generacím, jsou formovány křesťanským dědictvím. Vskutku, její pamět minulosti živí její úsilí o budoucnost.“

Nedalo mně to a shrnul jsem tehdy část svých dojmů v krátkém textu :

http://bartolomeo2008.eu/Dokumenty/20091031.html

Čas oponou trhnul a změněn svět, napsal, tuším, kdysi Jan Neruda, Nehce se mně ani věřit, nakolik je toto konstatování - právě dnes - pravdivé. A nakolik se změnil svět !
"Evropa v krizi kultur"-  text, který přednesl kardinál Ratzinger v Subiacu dne 1.dubna 2005, tedy v čase, kdy jeho velký přítel a souputník papež Jan Pavel II v Římě umíral ( + 2.4.2005) začíná slovy : 

"Žijeme v době velkých nebezpečí i velkých příležitostí pro člověka, ale také v době velké odpovědnosti nás všech." 

Slova zdánlivě obyčejná se ukazují být vpravdě prorockými.

Kardinál Ratzinger byl v konklávě 19. dubna 2005 zvolen papežem a přijal jméno Benedikt XVI. Ve svém pontifikátu byl nedoceněn "médii." Zřejmě jim připadal strohý, neinspirativní, starý a příliš intelektuálský. S nadšením nyní aplaudují jeho nástupci Františkovi, který "ví, jak na ně."

Dnes Benedikt XVI žije v ústraní ve Vatikánu. Je prvním papežem, který abdikoval a stáhl se dobrovolně do ticha modlitby a meditace.

Věřím, že jednoho dne se k jeho slovům, poučeným, hlubokým, vrátíme. Že se k nim budeme moci vrátit. 

Florencie - nová sakristie kostela San Lorenzo a tajemství hrobky rodu Medici

Nejvýznamnější florentskou rodinou, jak ví (asi) každý maturant, jsou Medičejové. Po staletí vládli tomuto městu a širokému okolí. Nejprve "neformálně" jako první občané republiky -  asi tak lze popsat  vliv, jež měli na dění Florencie své doby Cosimo Starší, jeho syn Petr ("Dnový" - od dny, zákeřné nemoci oné doby) či Lorenzo Il Magnifico ( česky snad Vavřinec Nádherný). Poté pak vládli jako vévodové a nakonec i jako velkovévodové Toskánští (etrusští), jejichž moc, sláva a význam byly srovnatelné s králi a císaři své doby. Vždyť jejich dcery, abych zmínil jen Kateřinu a Marii, byly dokonce francouzskými královnami  - a ne ledajakými.

A právě ona "majetková vznešenost", ale i "vznešenost ducha", je od doby ( nejméně) Cosima Staršího charakterizovala. Podporovali malíře, sochaře, literáty, vzdělance ... jakoby finanční úspěch chtěli "vykoupit" mecenášstvím - doslova a do písmene - všeho druhu. A tak díky nim jsou dodnes ve Florencii uchovány vzácné manuskripty, starověké sochy, díky nim tu rozkvetla renesance do své neuvěřitelné, florentské krásy. Ale ani Medičejům nebylo nic lidského cizí ... jistě jim lze připsat i hrdost smísenou s pýchou, jíž se určitě ( formálně i reálně) jako smrtlenému hříchu snažili bránit.

Giuliano de Medici, vévoda z Nemours a jeho náhrobek

Dva velcí medičejští papeži, bratranci, Giovanni ( nebo-li papež Lev X : 1513 - 1521) a Giulio (nebo-li papež Kliment VII : 1523 - 1534 ) stáli u zrodu myšlenky vybudovat u kostela San Lorenzo (tj. Svatého Vavřince ) ve Florencii, který byl farním kostelem jejich rodiny, tzv. novou sakristii coby mauzoleum významných členů svého rodu. Pohřební svatyně měla být členěna čtyřmi náhrobky : Lorenza Il Magnifica ( který byl otcem Lva X.), Giuliana de Medici ( který byl otcem Klementa VII a bratrem Lorenza Il Magnifica), Lorenza Medici, vládce Florencie a vévody z Urbina ( + 1519), který byl vnukem Lorenza Il Magnifica a otcem Kateřiny Medičejské, francouzské královny a Giuliana de Medici, vévody z Nemours, syna Lorenza Il Magnifica, tj. i bratra papeže Lva X. Pokud se laskavému čtenáři začínají Medičejové "plést" ( stejně jako uvozovky, kterých možná nadužívám) nevadí ... důležité je, že jakýmsi pomyslným úhelným kamenem či pojítkem jejich osudů je Lorenzo Il Magnifico, největší z Medičejů. 

Lorenzo de Medici, vévoda z Urbina a jeho náhrobek

Kardinál Giulio de Medici byl zřejmě zadavatelem stavby a výzdoby, realizátorem byl geniální Michelangelo Buonarotti. Ten se ujal své práce - jako architekt i jako sochař. Bohužel (?) začal s náhrobky dvou, řekněme, méně významných Medičejů - vévody z Urbina a vévody z Nemours. Trochu zvláštní volba, zdá se, srovnáme-li význam zmíněných mužů - význam, jak jej nahlížíme my dnes, byť možná pohledem kardinála Giulia mohlo být vše jinak. Jakoby Michelangelo "malinko zapomněl" na Lorenza a Giuliana ...což je poněkud "podezřelé", protože Lorenza Il Magnifica / a asi i Giuliana / měl Michelangelo rád a ctil je. Naopak na Medičeje po roce 1520 nahlížel poněkud s despektem, ovšem zřejmě skrývaným. 

Komu tedy skutečně patří náhrobky, které dnes v medičejské kapli obdivujeme, je možná tajemstvím. Na internetu lze nalézt články ( a koupit lze i knihy) od Petera Barenboima. Ten tvrdí, že "všechno je jinak", jak praví stará židovská anekdota. Že figury na náhrobcích skutečně zobrazují Lorenza a Giuliana, ale ne ty "mladé, nevýznamné", nýbrž ty "staré, skvělé" - Lorenza Il Magnifica a jeho bratra Giuliana. Podívejme se na ně :

Giuliano

Lorenzo

Při pohledu na oba muže se zdá, že Barenboimova teorie má cosi do sebe.

Giuliano se poněkud smutně dívá do budocnosti ( kterou mu vzalo spiknutí Pazzi, při němž byl zavražděn, aniž by cokoliv stihl dosáhnout ..), naopak Lorenzo sedí zamyšlený jako skutečný vládce, bojovník, možná i myslitel. To vše by symbolicky oba "popisovalo." Nezdá se Vám ? 

Když však do kaple vstoupíte představí Vám každý průvodce oba "pány" tak, jak jsem napsal výše - jako vévodu z Nemours a jako vévodu z Urbina ... a řekne Vám, že Lorenzo Il Magnifico a Giuliano de Medici tu jsou pohřbeni také, prostě, bez náhrobku ... 

Mons. František Radkovský - rozhovor pro časopis Veřejná správa

Blog je tu od toho, aby jeho autor ( a vlastně i "majitel") prezentoval své myšlenky - dobré, špatné, chytré, hloupé ... je to jakýsi dar Boží, mohu-li to takto říci. Neboť jen "blog" a Bůh dali člověku svobodu tak "absolutní" ( a jsem si vědom double či triple významu uvozovek i slova samého ), že může cokoliv, co chce : včetně toho, že může v mezích své svobody popřít i to, že Bůh ( vůbec) existuje.

Přesto bych dnes "svůj blog" ( uvozovky indikují, že jsem si vědom toho, že píšu do prostoru, který mně "nepatří") věnoval někomu jinému :

Františku Radkovskému, biskupu plzeňskému, který dal rozhovor časopis, jenž většina lidí nezná a drtivá většina ani netuší, že nějaký takový časopis vůbec existuje !

Neboť jak řekl Arnošt z Pardubic, arcibiskup pražský,  ( alespoň podle toho, co se v Noci na Karlštejně praví) : " Naše úmysly jsou čisté." ( a hádanka pro případné čtenáře mého blogu : kdo to je Arnošt z Pardubic?) a proto můžu bez ostychu "svůj prostor" věnovat "jinému". Abych nemusel odpovědi pana biskupa přepisovat, vložím je do příspěvku jako obrázky : ... a Vy všichni, kteří budete stát o to, co říká, si je otevřete, zvětšíte a přečtete !

... a budete o nich i přenýšlet.

Adventní zamyšlení - psáno pro Klatovský zpravodaj, adresováno nejen Klatovanům

Milí Klatované,

v průběhu roku se Vás na stránkách Zpravodaje snažím informovat především o hospodaření města, aktuální finanční situaci, o investicích. Dovolte mi dnes učinit výjimku.

V posledních měsících a týdnech do Evropy přicházejí statisíce uprchlíků a „oficiální Evropa“ zoufale selhává v odpovědi na jejich příchod. Média hovoří o „uprchlické krizi“. Možná by měla hovořit spíše o krizi „evropských elit“, které v čele s lidmi, kterým jsme věřili, nedokážou hájit ani své teritorium, ani své hodnoty, přestože se jimi zaklínají. Důsledkem špatné a neprozřetelné politiky, jejímž zosobněním se v očích příštích generací možná stane německá kancléřka Angela Merkelová, nedokážeme pomoci těm, kteří by si naší pomoci skutečně zasloužili, a naopak dáváme příležitost těm, které bychom měli velmi pečlivě prověřit, zda si naší pomoci vůbec zaslouží.

Umět rozlišovat je klíčem k řešení. Říci, že se musíme smířit s tím, že se Evropa ( tj. naše domovy) vlivem imigrační vlny změní a že se nedá nic dělat s tím, že v proudu běženců jdou i ti ( či mohou být i ti) , kteří chtějí náš svět,  styl života, kulturu, tradice … zničit, je nepřijatelné. Co zbývá nám ?

Stále mnohé. Prvně bychom si měli uvědomit, kdo skutečně jsme. Jaké hodnoty stvořily naši civilizaci. Co nás, jako Evropany, spojuje, naopak v čem jsme odlišní. Evropské heslo „United in Diversity“ ( Sjednoceni v rozmanitosti) není žádnou lacinou frází. Dopracovali jsme se k němu. Trnitou cestou … o níž hovoří historie národů a států Evropy.

Zaplatili jsme vysokou cenu za to, abychom došli pochopení, že jsme si všichni rovni, a to navzdory všem nerovnostem, že jsem zrozeni ke svobodě ( a každému, kdo nám ji upírá, se musíme postavit), že jsme solidární s těmi, jimž osud a okolnosti dal do vínku nějaký „handicap.“ Proto, navzdory všem našich pochybením a slabostem, cítíme jako samozřejmé, že muži i ženy jsou si rovni, že lidský život je nedotknutelný, že každý má zákonem garantované četné svobody a po zkušenostech relativně nedávných : že žádná ideologie ani náboženství nesmí diktovat společnosti, co se smí a nesmí z hlediska „jejich pohledu na svět.“

Křesťanství, jako náboženství, jež zrodilo moderní Evropu, dávno pochopilo, že víra je skutečností osobní a že církevní představitelé tu nejsou pro to, aby vládli společnosti a světu.  Ostatně ne nadarmo je jedním z nejstarších titulů  římských biskupů, tj. papežů, titul „servus servorum dei“ ( sluha služebníků božích). Vliv křesťanství na duchovní klima Evropy je nezpochybnitelný, z jeho kladů i chyb čerpáme dnes a denně. I proto je ostudné, že evropští poslanci ( relativně nedávno)  planě diskutovali, zda se v základních evropských dokumentech máme a smíme odkazovat na křesťanství jako základ naší identity. V očích lidí jiných kontinentů a kultur je taková diskuse důkazem ( příznakem?) slabosti. Možná i sebestřednosti, protože nechceme-li jasně říci, kdo jsme, odkud přicházíme a tudíž i kam jdeme – kdo opravdu jsme ? Cesta k pochopení sebe sama není až tak těžká. Navzdory všem pochybám, pevně věřím, že víme, kdo jsme a že nalezneme řešení své krize, ať už ji nazveme jakkoliv.

A proto bych vám rád popřál krásný a klidný Advent, období očekávání, zklidnění, období čtyř nedělí před příchodem Spasitele. Ten, jak křesťané věří, přichází ke všem lidem, aby je vykoupil, řekněme (poněkud ateisticky) z „omezení daných hmotným světem“. S tímto časem jsou spojeny krásné tradice – zdobíme svá obydlí adventními věnci, připravujeme sebe i své domy na Vánoce, snažíme se být vstřícnými, přátelskými. Na svátek sv. Barbory řežeme „ barborky“ ( větvičky stromů, které do Vánoc rozkvetou?), na svátek sv. Mikuláše přichází k našim dětem laskavý Mikuláš a s ním i zlobiví čertíci, dveře našich domů opatřujeme jmelím, které má přinést štěstí a požehnání a bránit tomu, aby k nám pronikly „zlé síly“. Věřte nebo nevěřte, již od 12.st. v Čechách pečeme v průběhu adventu i vánoční cukroví, které pak o Vánocích s chutí spořádáme. Po vzoru sv. Františka z Assisi stavíme betlémy a zpíváme – nejprve roráty a posléze i krásné koledy. Komu z Vás se srdce nezachvěje, když slyší o půlnoční Narodil se Kristus Pán ? 

Prožijeme-li svůj Advent a Vánoce v duchu ( troufám si říci) evropské tradice, uděláme tím cosi prospěšného sami pro sebe a pro všechny. Věřím, že si o svátcích – uprostřed všech těch drobných dobrých zvyků a věcí  - uvědomíme, co jsou ony tak často vzývané evropské hodnoty – že k nim patří bezpochyby i styl života, přátelský, vstřícný, do určité míry opatrný. Styl života, který žijeme. Že k nim patří i osobní víra, vlastní lidem „víru praktikujícím i nepraktikujícím“, že tím nejdůležitějším v životě člověka jsou láska, naděje a víra. Vše ostatní z nich vychází.

Přeji Vám krásné a požehnané Vánoce a vše dobré v roce 2016.

Václav Chroust

Vzkaz panu Zahradilovi a panu Weissovi - přes facebook to "nešlo."

Díky pilnému Lukáši Kopeckému na mě na facebooku "vyskočil" následující "post" - tedy příspěvek:

Chtěl jsem na něj reagovat a napsat panu Zahradilovi na "jeho facebook" komentář, ovšem nešlo to nebo to neumím. Pan Zahradil dovoluje, abychom jeho příspěvky jen "like"ovali nebo "share"ovali. Volím tedy formu - stručného komentáře na svém blogu - jako odpověď. Třeba se k panu Zahradilo dostane ,( anebo ne ?), zde jest:

… no nevím , milý pane Zahradile, zda máte pravdu.  Z textu Vaší poznámky sice není zcela jasné, zda souhlasíte s panem Weissem nebo panem Kubalem … anebo jsem možná zpozdilý ... a nechápu to. Nicméně dle dalších Vašich poznámek předpokládám, že souhlasíte s panem Weissem ...   

Nejsem ani profesionální politik, ani (možná skvěle)  placený komentátor ECHO24  (které se mi v podstatě dost líbí). Jistě nemám ty "informační zdroje, co Vy, pánové" a proto jsem vděčný za každý seriozní počin. Tím rozhovor připravený panem Kubalem byl. Oceňuji, že nám pan Kubal dal možnost slyšet naživo syrského prezidenta a jeho názor. ¨

Skvělé by bylo, kdybychom nyní mohli slyšet "pro změnu" např. i paní Merkelovou ... také s Českou televizí ... jistě by bylo na co se ptát.  Klidně zase s panem Kubalem, protože panu Assadovi nedával vůbec špatné otázky. Kdo poslouchal, něco se dozvěděl.  

Pokud Váš facebook, pane Zahradile,  sleduje i pan Weiss, využil bych Vaší „poštovní schránky“ a řekl mu : „.. mimochodem, pane Weissi, z pana Kubala na mě ( i přes obrazovku ) čisel zájem o věc, určitá nestrannost, fair treatment, 

Vy jste svůj komentář napsal jako propagandista : bratr Josef by z Vás měl nesporně radost. Vy totiž vnucujete svůj ( ??? - opravdu svůj) "názor". 

Pan Kubal nám (nebo raději říkám mně) dal možnost poslechnout si "diktátora" a uvažovat. A dokonce mě ani nenutil, jak Vy naznačujete, vidět jej v "příznivém světle." ( čímž Vám prozrazuji, že nejsem Assadův fanoušek). A už vůbec si nemyslím, že by své otázky konzultoval s nějakými zpravodajskými službami ( což sice neříkáte, ale lidé si Vaše slova tak „přeloží“) .  Vy mě, pane Weissi,  nutíte přijmout za správné to, co Vy říkáte, pan Kubal mně dává možnost … . Hádejte koho z Vás dvou si vyberu příště. 

Počkám na Vaši analýzu rozhovoru, třeba bude zajímavější. Zatím jste jen "poštovní schránkou, bůhví koho."  

Pane Zahradile, netrápí Vás, jak v souvislosti s tzv. uprchlickou krizí politici, kteří se cítí oprávnění porušovat pravidla, kdy se jim zachce, peskují Českou republiku a vyčleňují ji „mimo?“ A proč k tomu něco neřeknete ? 

Anebo jste řekl, ale já to nevím ... ?

Vy zřejmě nebudete souhlasit, ale podle mě pan Kubal odvedl skvělou práci.

Český pas

Zřejmě se v brzké době budeme víc a více bavit o tom, co jsou evropské hodnoty, co nám dal vývoj posledních 20 let a proč dochází k určitému napětí mezi evropským Západem a evropskými "východními zeměmi", do nichž ( a to je ironie) země na východ od nás, Rakousko, řadí nás a ne sebe. 

Tento "ekonograf", který si vypůjčuji z aktuálního vydání EKONOMu, ( a popravdě ani netuším, jako blogger začátečník, zda smím)  je pro mě velmi významný - je mi 52 let a český pas mi umožňuje, chci-li , vycestovat bez víz do 162 zemí světa. Když mně bylo 25 let, mohli jsme relativně volně do NDR, Polska a Maďarska - ani do tehdejšího Sovětského svazu ( s nímž jsme byli "nerozbornými přáteli") jsme nesměli jet volně jako dnes např. jezdíme do Německa. 

To je výrazná a podstatná změna ! Navíc tu dnes máme tzv. "schengen" - na hranicích nás nikdo nekontroluje. Schengen je nyní podle předních evropských politiků v ohrožení. Paradoxně tak hovoří zejména ti, kteři se "zasadili" svojí politikou o to, aby tomu tak bylo. Ale mně se nechce měnit, byl bych rád, kdybychom mohli svobodně a volně žít jako doposud. 

Paní Merkel, pan Holland a spol. by měli chápat, že jejich úkolem není spasit svět, nýbrž hájit zájmy svých občanů a Evropy jako celku. Hájit skutečné evropské hodnoty - to jim vůbec nebrání, aby byli altruisty, aby byli empatičtí, ale rozhodně je ony hodnoty nenutí být naivními a hloupými.

Tajemný Tomáš Garrigue Masaryk

V nakladatelství Euromedia vyšla nedávno kniha Davida Glocknera ( s autorským přispěním Dušana Spáčila)  Císařův prezident. Podtitul knihy zní : " Tajemství rodiny Tomáše Garrrigua Masaryka."  Lépe však téma knihy vystihuje otázka, jež je zvýrazněna na zadní stránce jejího přebalu : " Byl, nebo nebyl císař František Josef I. otcem Tomáše Masaryka?"

Autor knihy na ni odpovídá brzy a jednoznačně ano. To je možná i největší slabina celého díla. Z několika indicií dovozuje David Glockner svoji "jistotu" a tu pak opakovaně formou tvrzení v textu knihy předkládá čtenáři. Opakovaně, aby si čtenář informaci "zafixoval", rafinovaně, aby neměl pocit, že jde o "blbinu" nehodnou přemýšlení. O "blbinu" však rozhodně nejde, kniha stojí za přečtení. Je totiž psána svižným jazykem, čtenáři přibližuje nejen osudy Tomáše Masaryka a jeho údajného císařského otce. Umně jsou v textu zakomponovány "medailonky" různých osobností, událostí, míst,  občas i jen situací. Obsahuje i zajímavá ( a ověřitelná) fakta. Prostě text má hlavu a patu a přestože se snaží čtenáře o čemsi přesvědčit, ponechává mu i dostatek prostoru pro vlastní úvahu a fantazii.

Přesto se domnívám, že historici nad knihou zlomí hůl a nebudou se o ní chtít víceméně vůbec bavit. Možná je to škoda. Možná by mohl téma zpracovat někdo z nich, vyzbrojen erudicí a metodou a třeba i odmítnout téma a základní otázku jako čirou spekulaci.

Ale k věci a otázce samé. Byl císař František Josef I otcem Tomáše Garrigua Masaryka ?

Těžko říci. David Glockner postupně vrší "nepřímé důkazy" :

1) V kopiáři nebo-li svém soukromém deníku si prý koncem roku 1849 mladičký císař poznamenal : " Kropaczek erl." - což znamená "Kropaczek erledigt" nebo-li "Kropáček/Kropáčková vyřízeno." Teresie Kropáčková byla matkou Tomáše Masaryka. A tím začíná záhada. Kdo se skrývá za slovem"Kropaczek" v císařově deníku? Byla to skutečně matka TGM ? David Glockner nepochybuje, že ano. Pokračuje proto v příběhu :

2) Teresie Kropáčková si v srpnu 1849 vzala za manžela Josefa Masarika ( Masárika ? Masaříka?) z Kopčan. V den svatby byla nevěsta již asi dva měsíce těhotná a David Glockner začíná rozvíjet teorii : " S kým ?"

Zajímavé je, že nejde rovnou k věci. Barvitě popisuje, co vše se v tomto roce stalo, přidá medailonek císaře Ferdinanda včetně toho, že si ( ovšem mnohem později) na Pražském hradě nechal zahrát Kde domov můj ... (pikantní, že ?), aby v další kapitole "probral opět kdeco" ( zajímavé věci) a tím se připravil na třaskavé prohlášení, jímž kapitolu končí : " Zkrátka a dobře, Francimu tuhle ženu ( míněno Terezii Kropáčkovou) v podstatě naordinovali." ( Snad jako "hygienickou metresu", jak také David Glockner píše ... ovšem právě zde je háček. Popis vyznívá jakoby krásná a inteligentní Terezie byla milenkou mladého císaře, asi jako jí později byly jiné ženy, ale okolnosti spíše napovídají, že pokud vůbec byla císařovou milenkou, pak byla  jen jakýmsi "náhodným setkáním" ... proč tedy ta slova o "naordinování" a všechna " ta vata" kolem ? Mimoděk tím ovšem David Glockner prozrazuje svoji vědeckou metodu - zabalme pochybný soud do nepochybné a zajímavé "omáčky" a pak soud zopakujme, Kdo nám neuvěří, je ... ?

Skutečně zajímavý je sled zvláštních událostí a náhod, jimiž je život Tomáše Masaryka protkán :

3) V létech 1866 - 1873 Tomáš ( synek z chudých poměrů a mimochodem student, který 4.7.1872 maturuje za jedna z náboženství, řečtiny a němčiny, za dva z latiny a přírodopisu, za tři z dějepisu a filosofie a za čtyři z matematiky a fyziky ) působí jako soukromý učitel v rodině Antona Le Monniera, nejprve policejního ředitele Brna, posléze Vídně.

4) V létech 1873 - 1877 je pak soukromým učitelem (vlastně hofmistrem) Alfreda Schlesingera, jehož otec je je generálním ředitelem Anglo-rakouské banky. Zejména zde se Tomáši Masarykovi vedlo materiálně skvělě - kromě plné penze ( byt, strava) dostával měsíční odměnu ve  výši 100 zlatých, tj. 1.200 zlatých ročně. Pro příklad : plukovník císařské armády dostával roční gáži ve výši 1.500 až 2.000 zlatých, major 730-1.400 zlatých, rozdovádění podporučíci museli vyjít s 300 zlatými. Zajímavé, že ?

Masarykovy luxusní finanční podmínky i to, že jeho ochránci byli mocní tehdejšího světa (jak jinak nazvat policejního prezidenta či ředitele banky), vedou konspirátory k úvaze, že peníze a ošetření, jež mladý Tomáš Masaryk dostával, byly jen "zprostředkováním". Že Le Monnier i Schlesinger byli jen nastrčení, loajální prostředníci, s jejichž pomocí podporoval Masaryka sám císař - jeho otec. Neuvěřitelné ! Ale jak to chcete dokázat ?

Pravdou totiž je, že těch neuvěřitelností je v životě Tomáše Masaryka mnohem více. Ostatně i v knize Davida Glocknera je jich uvedeno požehnaně. Jedna neuvěřitelnost je však vlastní pouze knize samé - autor totiž říká, že vyvrátit či potvrdit tezi o "habsburském původu" Tomáše Masaryka by narazilo na velký odpor zejména současných Habsburgů, kteří by nechtěli dát geneticky zkoumat ostatky svých předků ... nestačilo by tedy, jako krok jedna, zkusit ověřit, zda :

a) byl Masaryk pokrevním příbuzným Masáriků z Kopčan ... možná by se tam ještě nějací příbuzní našli, případně :

b) byl pokrevním příbuzným Redlichů z Hodonína ... neboť i taková teorie o původu Tomáše Masaryka koluje internetem.

Bylo by jistě zajímavé vědět, kdo je skutečným otcem prvního českého prezidenta ( čímž de facto přiznávám, že o Josefu Masárikovi pochybuji i já sám, a trochu se při tom červenám), ... ale vlastně proč ?

Velikost a genialitu Tomáše Gariggue Masaryka neumenší a ani nezvětší ten, kdo byl či nebyl jeho otcem. Masaryk byl totiž velikán par excellence sám za sebe, a to navzdory špatným gymnaziálním vysvědčením a možná i povrchní filosofické nátuře. Mám za to, že žil-li by v Americe, stal by se americkým prezidentem, žil -li by někdy na úsvitu germánských dějin, stal by se zřejmě vévodou či králem, žil -li by někde v dálce na východě, přikvačil by do Evropy jako vůdce mongolských hord - asi na malém, klidném, ale bystrém koni. Byl totiž vůdcem, samozřejmě v dobrém slova smyslu, člověkem politiky, člověkem ideálu. 

Popravdě se mi zdá, že ani nic lidskéhu mu nebylo cizí, ale jen sloužilo-li to jemu a jeho politice. Byl tedy obdivuhodným prezidentem, s nímž jsou dodnes poměřování jeho nástupci. Stal se ikonou československé 1. republiky.

Ovšem jeho synem bych být nechtěl. Natož manželkou ( což naštěstí nemůžu být nejen kvůli propasti času). Ale to už jen příběh jiný.

Pokud vás zaujaly mé poznámky, přečtěte si knihu Davida Glocknera a vůbec se netrapte tím, že ji seriozní historici považují za bulvár. Obsahuje totiž ještě mnohé a další, co jsem s ohledem na autory a jejich právo překvapit své čtenáře, raději ani nezmínil.