Rodina Šímova - moje prababička a její rodiče

Jakkoliv to vypadá "divně", "hledání ztraceného času" ( ...s vděčností vzpomínám na pana Karla Čáslavského, který se tomuto inspirativnímu filmovému projektu věnoval), mě těší, uklidňuje, dává mi radost. Možná časem přeci jen napíšu cosi jako vzpomínky, ani ne tak své, ale vzpomínky na lidi, které jsem potkal, kteří ke mně dodnes promlouvají,  některé jsem, přiznám bez ostychu, miloval. 

Dnes jsem si vzpomněl na svoji prababičku. Ani nevím proč mně na mysl přišla zrovna ona  a právě dnes. 

Narodila se v roce 1894 v Číhani jako Josefa Šímová. Napadlo mě zkusit ji najít v matrikách na webu portafontium. Vím, že před časem matriky prošla Evička a použila je pro doplnění rodokmenu - i k tomu se brzy vrátím. Ale zpět k mému "nápadu" : prababička Josefa.

Mám na ni krásné vzpomínky. Vařila mi domácí "čekuládu do pracnových forem." Hlídala mě jako malého. I u slova hlídala jsem asi měl napsat uvozovky, protože to se mnou neměla lehké - byl jsem sice dítě hodné, moudré, klidné, ale zároveň velmi svobodné a byl jsem zvyklý "dělat si (skoro), co jsem chtěl." Hlídejte pak takového pravnoučka, že?

Prababička byla dlouhá léta vdovou, na stáro si užila své s družkou a posléze manželkou svého syna Pepíka, ale to je jiný příběh. Přesto ji nechyběla určitá laskavost a tak, jak já pamatuji, i určitá "povnesenost" nad denními trably. Mám ji spojenou s krásnou písničkou a dodnes slyším její hlas : "Koulelo se koulelo míšenský jablíčko, komu ty se dostaneš, má zlatá Pepičko .. komu bych se dostala, než Vašíku Tobě, Ty jsi hezkej já taky, šikneme se k sobě!" Také ji znáte? 

O prababičce určitě (slibuji) napíšu esej ...  dnes tedy jen stručně : na portafontium jsem našel:

a) záznam o svatbě jejích rodičů: snad je čitelný. Tatínek se jmenoval Josef Šíma, narozený 24.7.1858, maminka Marie Bejvančická, narozená 21.8.1875. V době svatby - 23.2.1892 - bylo tedy ženichovy téměř 34 let, zatímco nevěstě jen 16,5 roku, byla nezletilá a její tatínek František Bejvančický musel dát souhlas se svatbou. Ženich Šíma byl z Číhaně č.25, nevěsta ze Stobořic (dnes Zdebořic) č.12. Šímovi byli sedláci, otec nevěsty František Bejvančický byl jen "polodvorník." Ženichovy rodiče byli František Šíma, sedlák v Číhani č.25 a Marie Šímová, rozená Žižková z Číhaně čp. 9. Nevěstiny rodiče byli (již zmíněný) František Bejvančický ze Stobořic č.12 a Marie Bejvančická, rozená Martínková z Velkých Hoštic č. 13. Svědky svatby byli Josef Žižka z Číhaně č. 9 ( tedy někdo z rodu ženichovy maminky) a Vojtěch Bejvančický, sedlák se Stobořic č.17 (tedy někdo z rodu nevěstina tatínka). Byli to sourozenci rodičů svatebního páru? Či jejich rodiče? Zatím nevím. 

b) záznam o prababiččině narození:

Prababička se narodila 26. října 1894, pokřtěna byla stobořickým farářem Janem Mirtlem dne 28. října 1894. Záznam samozřejmě zmiňuje oba rodiče, které už známe z předchozího záznamu o svatbě a opět i jejich rodiče. Nově však zmiňuje kmotry mé prababičky - prvním byl Josef Bejvančický, syn polodvorníka ze Stobořic č.12 ( předpokládám tedy, že to by bratr prababiččiny maminky), druhým kmotrem či spíše kmotrou byla Josefa Jančová, manželka polodovorníka ze Stobořic č.40. Kdo byla tato žena zatím nevím.

 Záznam o narození prababičky nese i jednu zajímavou pozdější poznámku - totiž že se vdala 2.6.1919 ve stobořickém kostele za Josefa Rubáše z Tržku č.3 - " a jsme doma, že?"

V naší kuchyni v Tržku visí fotografie mladé ženy v šátku. Od dětství znám její příběh, i proto tu s námi je už dlouhých 29 let (a jak dlouho tu byla s prababičkou nevím). Je to fotografie Marie Bejvančické, prababiččiny maminky. Ta se prý jako mladičká zamilovala do mladého stobořického učitele (pomocníka?). To se nelíbilo rodičům a tak prý ji rychle provdali za starého sedláka z Číhaně. Nyní vidím "skutečná data." Starý sedlák byl starý pouhých 34 let ... Marie byla skutečně mladičká .. podle toho, co jsem slyšel, měla umřít ve 42 letech, zřejmě na zápal plic ( "schvátila se na poli"). "Zbylo" po ní šest dětí, které nejstarší z nich, moje prababička, všechny nejprve vychovala, než se sama vdala. Měl jsem za to, že tím rokem, kdy Marie Bejvančická zemřela byl rok 1910 a že v té chvíli bylo mé prababičce necelých 16 let. Ale je to možné ? Pokud by Marie Bejvančická umřela v roce 1910, bylo by jí pouhých 35 let ... nezbývá, než se pustit do dalšího hledání.

Zatím, moji milovaní, na shledanou. 

Rok 2011 - La Verna a Caprese Michelangelo

Dnes je 15.října 2020 a naše země je uprostřed obrovského průšvihu, který by se dal popsat jediným slovem : COVID. Doplnit bychom mohli : pandemie, strach.

Pan profesor Šípek nás minulý týden vyzval, abychom si, navzdory děsu a běsu, uchovali dobrou mysl. Výzvu přijímám. Ode dneška budu, pokusím se, každý den, či alespoň často, psát krátké blogy=příspěvky z "dobrých časů." Trochu se bojím, zda to zvládnu a vydržím, ale proč to nezkusit! Ta výzva je skvělá!

Takže - příspěvek první. Jsme v roce 2011, v Itálii. Tu milujeme, byli jsme zde mnohokrát a na mnoha místech. Vůně této země je nezaměnitelná. Víno úžasné. Lidé skvělí, přátelští. Možná jsme tu kdysi byli ... nemyslíte?

Zvu Vás na La Vernu (La Verna) a do vesničky Caprese Michelangelo (Caprese Michelangelo). La Verna je místem, kde svatý František z Assisi (František z Assisi) přijal stigmata (Stigmata). Prý to bylo 17.9.1224. V Caprese se narodil Michelangelo Buonarroti (Michelangelo) - génius. My jsme obě místa navštívili 25.6.2011 - byl to krásný den!

Fotogalerie:

COVID 19 - poznámka ke kapacitám českého zdravotnictví : 14.10.2020

Před necelým týdnem jsem napsal na svůj blog příspěvek na téma "kapacity českého zdravotnictví" ve vztahu ke Covid(u). Vycházel jsem zejména z dat, která jsem našel v jednom zajímavém článku, o než jsem se s Vámi (se sebou v budoucnu?) chtěl podělit. A pak mě napadla "čertovská myšlenka" - nezveřejnit připravený příspěvek ihned, počkat chvíli a ověřit si, nakolik "zestárne". Počkal jsem, byť jsem si říkal, že konec článku odkazuje na krásný rozhovor s doktorem Balíkem, který rozhodně stojí za přečtení a na který jste asi (moji čtenáři😃) nenarazili v denním mediálním šumu. Situace na "covidové frontě" (někteří publicisté hovoří o tom, že jsme ve válce s covidem) se u nás během těch několika dnů dramaticky změnila. Už nemáme 5.000 "pozitivních" denně, měli jsme dokonce již dvakrát více než 8.000 "pozitivních=nakažených" (ano, už i já to tak beru) denně. O to více potřebujeme dobré zprávy.

Dobré zprávy jsou i ty obyčejné, věcné. Proto jsem hledal informace o kapacitách českého zdravotnictví, které lze aktivovat "proti covidu." Jak vidím, nehledal jsem sám a proto bych rád svůj předchozí příspěvek doplnil o několik odkazů:

1) Velmi zajímavý je článek (opět) z "dílny SEZNAMu" :  Kapacity českého zdravotnictví. Pozor - pod grafem "kapacita standardních lůžek s kyslíkem" si povšimněte možnosti zobrazit si další grafy (jsou celkem 4, článek ve svém textu nabízí jen ten první, k ostatním se musíte proklikat).

2) Oproti "kapacitám" stojí informace "jak nákaza prostupuje Českou republikou". I tento článek je ze SEZNAMu, je starší, ale data jsou v něm aktualizována (já nyní vidím aktualizaci k datu 13.10.): Jak postupuje COVID skrze ČR?

3) Nicméně tím nejzajímavějším ( z hlediska objemu a struktury informací o kapacitách českého zdravotnictví) je příspěvek na webu Hlídač státu : Kapacity nemocnic - Hlídač státu.

A to již k tématu asi stačí.

Posledně jsem končil hezkým rozhovorem s panem doktorem Balíkem. Nyní skončím tím, že Vás upozorním na rozhovor jiný - s psychologem panem profesorem Šípkem (Jiří Šípek) - myslím, že jeho tón je střízlivě uklidňující :  Psycholog je koronakrizi.

COVID - 19, aktuální stav 8.10.2020, poznámka "kapacitní."

Od pondělka máme opět tzv. nouzový stav. Zatím jej jako příliš nouzový nepociťujeme, alespoň ve srovnání se situaci, kterou známe z počátku března tohoto roku. Tehdy po 12.3. byla "země vypnuta" a čekali jsme na nejhorší. Tehdejší čísla (pozitivních, nemocných a vážně nemocných v nemocnicích, zemřelých) se nám dnes jeví jako "procházka zahradou růží, které voní." Po té procházce nám však zůstaly obrovské společenské a hospodářské škody, o škodách na našich duších a charakterech ani nemluvě.

Velkou vinu, jak se nyní říká a píše, nese za současnou nepřehlednou situaci vláda. Andrej Babiš coby její premiér tak intenzivně a trapně peskoval svého ministra zdravotnictví a ten to tak dlouho trpně snášel, až jsme "prošvihli léto, abychom se připravili na 2.vlnu pandemie..." Nevím, zda-li tomu tak skutečně bylo. Ministr byl určitě peskován, ale to ostatní ... co jsme prošvihli? Všichni jsme tak trochu chtěli "nevidět a neslyšet, možná i zapomenout" a možná to byla (paradoxně) cesta správná. Nicméně z dnešního pohledu platí to, co nyní "všichni" píšou : nebylo to správně.

Dodnes nám ale nikdo nevysvětlil, zda "pozitivně testovaný" člověk je automaticky i "nemocný a nakažlivý a nebezpečný." Pouze předpokládáme, že to tak je. Ti, kdo by měli vědět, se dohadují, jak to vlastně je. Nyní, díky "strašidelným číslům" ( více než 5.000 pozitivně testovaných denně), vedou ti, kdo tvrdí, že "testovaný je nemocný, nakažlivý a nebezpečný." Uvidíme časem.

V každé krizi je třeba chytat se záchranných bodů. Zkusme to! Tím prvním je uvědomit si, jaké jsou naše možnosti, jaké máme "zbraně v boji s pandemií." (Nyní pominu vakcíny, léky atd. a soustředím se na "kapacity.")

Netuším, proč česká vláda více neinformuje o tom, jak jsme/nejsme na pandemii covidu připraveni/nepřipraveni. Zatím to vypadá, že jsme na tom totiž docela dobře. Na "seznamu" (web seznam.cz)  jsem našel zajímavý článek, jehož obsahu chci věřit: Kapacity českých nemocnic

Stručně z něj vybírám:

V České republice je k dispozici (asi cca):

a) 4.500 lůžek "JIP" ( jednotka intenzivní péče), z toho:

b) 1.000 lůžek je vybaveno tzv. ÚPV ( umělou plicní ventilací), a

c) 70 lůžek je vybaveno tzv. ECMO ( tj. mimotělních dýcháním)

V úterý 6.10.2020 bylo v českých nemocnicích 326 pacientů ve vážném stavu, 150 z nich bylo napojeno na umělou plicní ventilaci, případy "ECMO" se "počítají v jednotkách ( kolik jich tedy bylo, netuším).

Článek obsahuje i "jeden hezký obrázek," který říká, jaké jsou "JIP" kapacity jednotlivých krajů a jak jsou nyní využity:

Vůbec nechci zpochybňovat nebezpečí COVID(u), ani bolest a utrpení lidí, kteří se kvůli této nemoci dostali do vážného stavu či na ni zemřeli. Chci jen říci, že my ostatní ( a ostatně i ti, co jsou či byli nemocní) potřebujeme vědět a znát, abychom netápali ve tmě a mohli sami za sebe zvážit rizika, která podstupujeme. 

Věřím, že předchozí čísla, jsou krůčkem k tomu, abychom se orientovali. Nyní zbývá věřit, že kapacity dané technikou budeme umět využít díky práci lékařů, sester a ostatního personálu pro dobro nemocných ( "abychom neřešili jen to, že nám "nesmí dojít" lůžka a "nedošli nám" lékaři a sestry..) a že budeme mít k dispozici i léky a různé preparáty ...

A pak je tu druhá otázka : zamyslet se nad tím, kdy, při nepříznivém vývoji pandemie, budou "tyto kapacity" vyčerpány. O tom, že budou či mohou být, se píše a mluví a "straší nás tím." Možná zbytečně, určitě nezodpovědně. Ani nezodpovědné (epidemiologicky) chování lidí nezakládá "právo nezodpovědně je strašit" - z jednoho prostého důvodu : nejvíce vystrašeni jsou vždy ti, co jsou (epidemiologicky) zodpovědní.

Uklidňující je i Rozhovor s Martinem Balíkem (vedoucím lékařem z Kliniky anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny Všeobecné fakultní nemocnice v Praze a intenzivní medicíny 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy. Tu v minulosti také vystudoval). 

Žijme, nebojme se, ale buďme opatrní!

 

Volební matematika - krajské volby 2020

 

Počátkem října proběhnou krajské volby. Před čtyřmi lety jsem napsal na svůj blog příspěvek, v němž jsem popsal „volební matematiku“. Stal jsem se, pro mě nečekaně, alespoň pro některé z vás, „expertem na to, jak se vlastně z výsledku voleb zrodí mandáty a zastupitelé“ v krajských volbách. Volební expert jistě nejsem, ale dovolím si stručně a snad i věcně na otázky odpovědět. Nebudu odkazovat na paragrafy a odstavce zákona či zákonů, vše podstatné, chcete-li, najdete v aktuálním znění zákona č. 130/2000 Sb., o volbách do zastupitelstev krajů. Protože budu ke své odpovědi „potřebovat čísla“, dovolím si použít ta, která jsem již použil v roce 2016 – jde o reálná čísla volebních výsledků do zastupitelstev krajů v roce 2012.

 

1)    Jak strany získávají mandáty?

Předpokládejme, že volby již skončily, jsou spočítány hlasy pro všechny strany a „vše je v pořádku“, nikdo nic „nereklamuje“- což samo o sobě je úspěch.  

Můžeme se tedy věnovat výpočtu mandátů. Mandáty pro strany se přidělují v tzv. skrutiniu, do něhož postupují všechny strany (politická hnutí, koalice), které získaly alespoň 5 % z celkového počtu platných hlasů v kraji.

Výsledky voleb (platné hlasy) v roce 2012 byly takové, že do tzv. „skrutinia“ postoupily pouze Občanská demokratická strana (44.160 hlasů), Česká strana sociálně demokratická (41.519 hlasů), Komunistická strana Čech a Moravy (34.919 hlasů) a TOP 09 a Starostové pro Plzeňský kraj (9.175 hlasů) . Jen tyto čtyři subjekty totiž překonaly 5% hranici (8.337,9 hlasů), jak vyžaduje zákon.

U těchto stran byly vypočítány tzv. podíly. Jak se podíly počítají? Postupně se dělí počet platných hlasů, které strana získala, čísly 1,42 poté 2, poté 3, poté 4 atd. až se „vyčerpá počet kandidátů na hlasovacím lístku“. Vznikne tak, za každou stranu, číselná řada – viz tabulka:

Podíly jsou seřazeny dle jednotlivých stran, jsou uskupeny sestupně dle velikosti/výše. Nyní zbývájediné: vybrat z takto vzniklé matice 45 největších podílů. Proč 45? Protože zastupitelstvo Plzeňského kraje má 45 členů. Prvních 45 nejvyšších (nebo chcete-li největších) podílů jsem pro názornost podbarvil modře. Každá „modře podbarvená pozice“ znamená jeden mandát pro konkrétní stranu.  

 Tento způsob výpočtu podílů = mandátů dává odpověď na otázku, proč 44 tis. hlasů pro ODS znamenalo 15 mandátů stejně jako 41 tis. hlasů pro sociální demokracii, ale i odpověď na otázku, jak se % volebních zisků mění v % mandátů.

 Přehledně „situaci“ popisuje následující tabulka:

 

Strany, které postoupily do skrutinia, získaly ve volbách celkem 77,80 % platných hlasů. Ve skrutiniu si však rozdělily, v souladu se zákonem,  100% mandátů. Nejlépe, ve smyslu „zhodnocení výsledku voleb dopadla“ sociální demokracie, která svých 24,89 % hlasů z voleb přeměnila v 33,33 % mandátů – tj. v 15 „postů“ v zastupitelstvu Plzeňského kraje.

 

 

2) Preferenční hlasy a jejich vliv na získání mandátů

 

Když jsme si vysvětlili, jak získávají mandáty=zastupitelské posty strany, je třeba podívat se na to, jak ony mandáty=posty získávají konkrétní kandidáti.  Popišme si to na příkladu Občanské demokratické strany. Postupem popsaným v přechozím bodu jsme zjistili, že ODS získala v krajských volbách 15 mandátů.  Zbývá tedy odpovědět na otázku, kdo (který konkrétní kandidát) mandát získá. 

 

Zákon říká, že mandáty připadnou kandidátům tak, jak jsou uvedeni na hlasovacím lístku – tj. v pořadí uvedeném na hlasovacím lístku. 

 

Jestliže však některý z kandidátů získal takový počet přednostních (preferenčních) hlasů, který činí nejméně 5 % z celkového počtu hlasů odevzdaných pro tuto politickou stranu (v rámci kraje), připadne mandát přednostně tomuto kandidátu. Pokud je takových kandidátů více, pak jsou seřazeni (sestupně) podle počtu získaných preferenčních hlasů a ti z nich, kteří se „vejdou“ do počtu mandátů získaných stranou, získají i mandáty.

 

Tedy konkrétně na příkladu ODS v roce 2012:

 

ODS získala 44.160 hlasů, z toho 5 % činí 2.208 hlasů. Všichni kandidáti, kteří získali více než 2.208 hlasů, jsou tedy v pozici „přednostní“ a jsou jim přednostně přiděleny mandáty, tehdy to byli:

 -        Jiří Pospíšil                             18.501 hlas,

-         Martin Baxa                             5.183 hlasy,

-         Rudolf Salvetr                          3.262 hlasy,

-        Vladislav Vilímec                     3.131 hlas,

-        Jiří Šnebergr                             3.006 hlasů,

-        Marcela Krejsová                     2.373 hlasy,

tedy celkem 6 kandidátů. Ti získali své mandáty „díky počtu svých preferenčních hlasů“. 

 ODS jako celek však získala celkem 15 mandátů - proto tuto „preferenční“ šestici doplnilo v krajském zastupitelstvu dalších 9 kandidátů, ti však jsou již seřazeni podle toho, jak byli „nasazeni“ na hlasovacím lístku (kandidátní listině). U těchto kandidátů se počet preferenčních hlasů pro stanovení jejich pořadí již nezohledňuje.

Závěr?

To první, oč stranám jde, je získat maximální počet hlasů, a tudíž i mandátů. To je logické, byť propočet mandátů ve vztahu k počtu získaných hlasů až tak „úplně logický“, jak je vidno, není. Ale je v souladu se zákonem, všechny strany i všichni kandidáti jdou do voleb s vědomím toho, že tomu tak je a je to fér.

Preferenční hlasy? Zde je to složitější: platí závěr, že „všichni ví, do čeho jdou“, tím myslím kandidáty. Ví to však všichni voliči? S malým pousmáním říkám, že ti, kdo si přečtou tento příspěvek, to už vědět budou…

U větších stran podle mého názoru preferenční hlasy "nefungují". Přes onu pětiprocentní hranici (v rámci strany) se dostanou jen mediálně dobře známí kandidáti.  Ty však strana zpravidla ale stejně nasazuje do čela kandidátek.

Přesto to neznamená, že dávat preferenční hlasy nemá smysl – přinejmenším tím dáváme signál tvůrcům příštích kandidátek, koho bychom si příště přáli. Je-li kandidát nasazený například jako 33 a v „cílové pásce měřené preferenčními hlasy“ je nakonec např. 11, pak to není neúspěch, byť se do zastupitelstva neprobojoval. 

U menších stran, paradoxně, může být snazší onu pětiprocentní hranici překročit, a tudíž v rámci kandidátky přeskočit dopředu (a tím trochu pozlobit ty, kteří ve straně rozhodovali o tom, kdo a jak bude „nasazen na kandidátku“). Menší strany ovšem bojují s jiným problémem – oním pětiprocentním limitem - aby se vůbec do skrutinia dostaly.

Přesto všechno: stojí za to jít k volbám, volit a pak se zájmem sledovat, „jak to všechno dopadlo“. Nebo ne? U voleb na shledanou.

Přeji Vám hezký den.

 

 Václav Chroust

Hřbitovy, kde leží naši předci - I

Hřbitove, hřbitove, zahrado zelená

do tebe padají nejdražší semena.

Padají, padají, ale nescházejí,

snad je ti hrobaři hluboko sázejí.

Zajímá-li nás rodinný rodokmen a osudy těch, kteří nás předcházejí, měli bychom si pamatovat, kde spočinuli poté, co se jejich životní pouť uzavřela. Část našich předků je pohřbena na hřbitově v Chlistově.

Je to relativně „nový“ hřbitov. Založen byl roku 1860, situován je jižně od obce ve svahu pod lesem směrem na Žďárovnu a Tržek. Jeho půdorys tvoří obdélník, delší strana je orientována ve směru východ-západ. Hlavní vstup do hřbitova je ze strany západní, nové kamenné schodiště vede k bráně s tympanonem. Dominantou dlážděné hlavní hřbitovní cesty je pozlacený kříž. Plocha hřbitova má rozlohu 2.020m2, hřbitov je po celém obvodu obehnán zdí. V roce 2008 získala hřbitov obec Chlistov (od plzeňského biskupství) a záhy zajistila jeho rozsáhlou opravu ( na zdi hřbitova je neumělá báseň chválící tehdejšího starostu Václava Boučka).

V blízkosti márnice je hrob Rubášů (Popelů) z Tržku čp.3.

V něm leží můj pradědeček Josef (* 1882, +1951), prababička Josefa (* 1894, +1976) a můj kmotr, jejich syn Josef (Pepík, *1923, +1990). Je to nový hrob, který byl vykopán v roce 1951, kdy zemřel pradědeček. Hrob je vyzděný, měl být vlastně hrobkou, ale při pohřbu pradědova sestra z Kolince trvala na tom, že „tělo patří do hrobu“ a tak rodina nechala hrobku zasypat zemí a tak to už zůstalo i při dalších pohřbech.

Původní rodinný hrob měli Rubášové nedaleko, „přes uličku.“ Dnes je místo prázdné, zelené.

V něm byla jako poslední pohřbena Marie Rubášová, rozená Huspeková (*1850,+1925), která „symbolicky“ zemřela na svátek Sv. Kříže (14.9.) v roce 1925. Před ní byl v hrobě uložen její manžel Petr (správně Petr Pavel) v roce 1911, který se narodil, nemýlím-li se, v roce 1845.

Další hrob, který nás zajímá, patří rodině Jakuba a Magdaleny Valdhauserových (nebo Waldhauserových).

Nyní, když píšu tyto řádky, netuším, zda jsou v něm pohřbeni jako první … protože jejich rodiče jsou zřejmě pohřbeni jinde. Budu se muset dotázat maminky, zda to ví ona. Jakub se narodil 14.8.1874 ve Stříteži a zemřel 5.7.1955 v Tržku čp.15. Magdaléna rozená Javorská se narodila v Tržku čp. 2 27.5.1879 a zemřela v Tržku čp.15 dne 1.7.1958 těsně po půlnoci ( v 0.30). Jakub a Magdaléna do Tržku přišli na pozvání Jakubovy sestry Marie Kloudové v roce 1911. Před tím bydleli v Soběticích a v Klatovech, kde se v roce 1910 narodil můj dědeček Karel Valdhauser. Marie Kloudová neměla se svým mužem Štěpánem  děti, Štěpán navíc pracoval jako správce na statku v Podolí, kde zřejmě i s Marií bydleli, proto nabídli Jakubovi svoje hospodářství s tím, že si vymínili výminek.

Marie Kloudová, rozená Waldhauserová, leží spolu s manželem Štěpánem v tomto hrobě, napravo od hrobu rodin Mazancovy a 

Pajerovy:

Marie se narodila 25.5.1868 ve Stříteži, zemřela 10.1.1956 ve 14:00 v Tržku.

Poslední hrob, který dnes zmíním, patří rodině Hasnedlově ze Sluhova. Leží v něm tátův strýc Václav, tátův dědeček a babička, tj. moji praprarodiče. Více budeme muset zjistit.

A to je stručný „rodinný“ závěr. Mohli bychom se společně pokusit doplnit kusé informace, které tu uvádím. Bylo by to prima … protože s „nimi“ máme možná společného více, než si myslíme. 

Dokud „jde život“, máme pocit, že vše, co se nás týká, je důležité. Ale pak? Možná bylo leccos důležité, co „s nimi, z minuty na minutu odešlo.“ Možná i dnes by nám chtěli cosi říci. Nemohou. 

Přes hranice prostoru a času se občas „prodereme“ modlitbou, meditací, vzpomínkou … přes hranici prostoru a času se k nám oni dostanou „stejným způsobem…“   „Trajdejme“ tedy, dokud můžeme!

Několik poznámek na okraj koronavirové krize.

Tento text vznikl ve dvou dnech, v pátek 20.3. a v neděli 22.3. Původně jsem nezamýšlel dát jej na blog, mezitím se mnohé stalo ... ale říkám si, proč ne? Snažíme se všichni cosi dělat, abychom společně koronavir překonali, podporujeme opatření vlády, ale také cosi chceme - zůstat lidmi, nechceme být jen figurkami, o které se kdosi stará. 

Je to chvilka, co vláda vyhlásila stav nouze a donutila nás, v zájmu nás všech a našeho zdraví, abychom výrazně omezili své svobody, které jsme donedávna považovali za nedotknutelné a svaté. Musíme nosit roušky, abychom se nenakazili a nenakazili jiné, nesmíme nakupovat, kdy chceme, s lékařem máme komunikovat raději přes telefon, nemůžeme ve své vlasti  volně jezdit „jen tak z místa na místo“ a navštěvovat své přátele (rodiny zatím ano), nemůžeme chodit do kina, do divadla, „na pivo“ (což je pro mnoho Čechů zvlášť kruté), nemůžeme jezdit do ciziny … je toho mnohem víc, co vše v zájmu „nás všech vláda omezila a nařídila.“ Premiér, ministři, náměstci ministrů nám opakovaně připomínají, že nezaberou-li jejich „drakonická opatření“ (to slovo donedávna nikdo „neznal“), přijdou opatření ještě tvrdší, drakoničtější ..?

Ale proč? Odpověď, kterou dostáváme zní: kvůli koronaviru. 

Nebezpečný vir, svými příznaky připomínající chřipku, paralyzoval nejen naši zemi, ale doslova celý svět. Nyní, když píšu tyto řádky, je počet nakažených v Česku 995, 6 lidí se již vyléčilo, zatím nikdo nezemřel, šest lidí je však ve velmi vážném stavu – alespoň tak si to mohu dohledat na internetu .. v Itálii je již více než 4 tisíce mrtvých … média nabízejí „simulace a propočty“ statisíců mrtvých, pokud nebudeme „něco dělat.“ Naše vláda dělá – všichni víme co všechno díky médiím -  nemusím to tedy připomínat.

Jakkoliv souhlasím s tím, že cestou či prostředkem zastavení viru může být i celková karanténa obyvatelstva, je mnoho věcí, které se mi nelíbí, které bychom mohli dělat lépe. Zkusím zmínit několik z nich:

1)      Přestože musíme snést výrazná omezení svých svobod, a proč ne, je-li to třeba, nikdo z nás neví, jakých cílů chce vláda svými opatřeními dosáhnout . Zatím nám je neřekli. To je tragické a ošklivé podcenění rozumu  lidí. Budeme-li vědět, co musíme, proč, na jak dlouho, kdy a za jakých podmínek můžeme očekávat, že „opatření“ pominou, protože bylo dosaženo cíle, budeme je snáze snášet. Nebo snad ne? Představa, že o tom, „kdy to skončí, rozhodne pan Babiš či nějaký jiný úředník,“ je pro mě tristní. Měli bychom tedy znát to, čemu se říká strategie a taktika, že?

2)      „Umrtvení země“, strašný výraz(!),  použil jej v jednom z rozhovorů pan profesor Prymula, epidemiolog, náměstek ministra zdravotnictví, šéf krizového štábu … (schválně zmiňuji jeho funkce a tituly), také nese svá rizika, náklady a v konečném důsledku ohrožuje životy lidí. Uvědomuje si to vůbec „vláda?“  Uvědomujeme si to i my? Budeme tedy bez hlesu poslouchat to, co nám pan Prymula naordinuje v rámci "umrtvení země?"? Nejnověji se pan náměstek dal slyšet, že hranice mohou být zavřené klidně dva roky(!). Uvědomujeme si, co to znamená? Uvědomuje si, že jsme otevřená společnost a ekonomika a že se stěží můžeme na dva roky zavřít? Je skutečně na náměstí v Řeznu nebezpečněji než na náměstí v Plzni? A není ono slovo „umrtvení“ oním pověstným freudovským přeřeknutím se? Vše má své náklady, dokonce i „záchrana před koronavirem“. O tom se diskutovat nesmí? Ano, nechceme umřít, ale nechceme být ani „umrtveni,“ že?

3)      Jakkoliv nás „vláda“ vyzývá, abychom nepanikařili a byli rozumní, svými kroky k „panice a nerozumu“ zhusta přispívá. Určitě i tím, že nám nařizuje, co musíme, aniž by s námi hovořila o tom, proč to musíme – o čemž jsem psal v úvodu, ale i tím, že možná nechtíc „lidi rozděluje namísto, aby je spojovala.“ Že nemám pravdu? Příklad za všechny : chvályhodnou snahu občanů, (ke které mimochodem vyzýval sám pan premiér), kterou bychom mohli shrnout slovy „povídejte si se svými seniory, babičkami a dědečky, dojděte jim nakoupit, pomozte jim ve svém okolí“ vládní tým torpéduje opatřením, kterým určuje že (nejprve) mezi 10-12 hodinou smí nakupovat právě jen a jen senioři starší 65 let, záhy pak časový interval opraví na 7-9 hodinu (zřejmě aby senioři nepřišli o slevy v supermarketech!) a ochranka supermarketů aktivně brání ostatním (třeba zdravotním sestrám po noční) do obchodů vstoupit! Co to udělá s mezigenerační „solidaritou“ si netroufám odhadnout. A mimochodem –  nejsou ohroženi i lidé mladší ? Například po operacích, chemoterapii, chronicky nemocní z nejrůznějších důvodů, kteří se poctivě snaží starat se sami o sebe ...

4)      Špatný „management“ krize ze strany vlády prohlubuje „rozdělení lidí a země.“ Nejmenovaný starosta ze šumavské obce, která po mnoho let žije z „Pražáků či Pražáka“ nyní zavírá parkoviště, aby jej a jeho občany nepřijeli „Pražáci nakazit.“ Chápu, je nouzový stav, krize, turisté by neměli jen tak korzovat, řeknete si. Ale pozor – jsou tu i lidé, kteří v daném místě vlastní byty, domy, nemovitosti, mají zde své rodiny, přestože zde „trvale nebydlí“, milují to tu. Respektují nouzová karanténní opatření. Máme je nyní vyhnat?  Vyženou oni nás, až přijedeme časem do Prahy? Starostenský příklad je důkazem nízkých pudů a instinktů, nehodný následování. Omluvit jej nelze ani oním nouzovým stavem. A co k tomu stát? Ministerstvo zdravotnictví (?) „pohrozilo lufťákům, aby zůstali doma.“ 

5)      Češi mají smysl pro humor. Všiml si toho i profesor Halík, když v rozhovoru pro idnes zmínil jeden nový koronavirový vtip – „Češi tak dlouho vyhrožovali Babišovi, že ho zavřou, až zavřel on je- všechny!“ Češi však v dobách těžkých mají nejen smysl pro humorm, ale i pro realitu, jsou stateční, dá se s nimi diskutovat a vydrží. I proto si zaslouží, aby se s nimi nejednalo jako s malými dětmi. Nelze jim říkat „musíš a nesmíš“ bez toho, že by se řeklo „proč, jak, jak dlouho, za jakých podmínek“ ono „musíš a nesmíš“ platí.

A to je důvod, proč tento text píšu. Pojďme se o tom bavit, vyžadujeme, abychom byli informováni, abychom byli součástí „řešení“ a ne jen jeho „předmětem.“ Cesty do pekel jsou obvykle dlážděny těmi nejlepšími úmysly … pokud nás vláda nechce do pekla dovést, a já stále věřím, že ne, nemůže prosbu na zřejmé odpovědi na otázky, které dáváme ( a určitě jsem neuvedl všechny), odmítnout. 

Poznámka závěrem, symptomatická : Děsí mě, že v jakémsi rozhovoru /dnes/ ministr zdravotnictví jen tak klidně řekne, že žáci a studenti se do škol vrátí až v září … to je skoro poplašná zpráva. Možná to tak bude, nicméně „takto se to říkat nemá a nedá.“ A jestli to pan ministr nechápe, nemá tam být …  stejné platí i pro pana Prymulu, který „od boku“ řekne, že hranice budou zavřeny na dva roky.

A aby nedošlo k mýlce - chápu podstatu i rozsah problému. Přesto si myslím, že bychom neměli jen trpně snášet, co si vláda/vlády vymyslí. Snažme se chránit sebe i druhé, ptejme se však, co musíme a co můžeme. Ostatně jsme s "vládou" všichni na jedné lodi. Přejme tedy úspěch nám všem. A nezapomínejme, že také cosi chceme – žít jako slušní, svobodní lidé, kteří mají svoji vlastní budoucnost ve svých rukou, kteří ví, co je to svoboda a jakou má cenu. Součástí té "ceny" je i riziko žití nebo snad ne?

                                                                           ***

Nyní je již středa 25.3. V Česku je již 1.497 lidí nakažených koronavirem, 22.600 lidé bylo na koronavir testováno. 10 lidí se z této nemoci uzdravilo, 5 jich doposud zemřelo. Za tři dny se nám přeci jen dostalo některých informací, po kterých v textu volám. V televizi vystoupil pan premiér, poděkoval všem a připustil a omluvil se za chyby, které se staly … uvidíme, jak to půjde dál. To obecné, co v textu píšu, platí stále ...