I v Itálii prší a prší

Osmý den naší italské cesty 2018 prší ... a prší a prší. I přes to jsme zažili a viděli několik zajímavých míst a věcí. Stručně :

Po odjezdu z krásné Massy Marittimy jsme chtěli "malinko prozkoumat" Piombino, dnes město s cca 35 tis. obyvateli, přístavem, významným průmyslem. Piombino zřejmě založili Etruskové, využívali je jako přístav.

Piombino

Piombino

V té době však bylo "malým" vedle větší Populonie, která je dnes jen tzv. frazzione Piombina. V Populonii sídlil biskup, později však bylo biskupství přeneseno do Massa Marittima. Ve středověku byly osudy Piombina po staletí spojeny s Pisou. Z Piombina je vidět Elba a nedaleko je i Montecristo, ostrov, jehož jméno zní ve slavném románu od Alexandra Dumase. My jsme dnes nalezli historické centrum i přístav a ještě před tím, než se zoufale rozpršelo, jsme se tu trochu prošli. Nic víc.

Druhým cílem naší cesty byla PISA. Starobylé antické město, jehož sláva se kdysi dotýkala hvězd. Dnes zde žije cca 100 tis. lidí, v oblasti pak 200 tis. lidí. Historie však městu vévodí. Po drobných zmatcích, které nám "vyrobila" navigace v kombinaci s hustou dopravou, jsme nalezli v blízkosti Campo dei Miracoli parkoviště. Překvapil nás nejen déšť, ale i početné skupiny černochů, které tu "otravují" turisty a snaží se jim prodat "cetky." Pisu jsme viděli naposledy před více než dvaceti léty a dnes se nám "nelíbila", a to navzdory tomu, že katedrála je úžasná, baptisterio zajímavé a šikmá věž "přeslavná." 

Presbyterium - dóm Pisa

Katedrála působí "tak trochu jako galerie" 

doplněná skvostnou kazatelnou od Giovanni Pisana.

Giovanni Pisano - kazatelna dóm v Pise

Ve skutečnosti jsme ale do Pisy jeli z jednoho jediného důvodu. Chtěli jsme se zastavit u hrobu císaře Jindřicha VII., otce českého krále Jana Lucemburského. Jindřich VII. neboli Arrigo, jak jej nazýval božský Dante, se pokusil na počátku XIV.st. nastolit císařskou vládu v Itálii. Jeho pokus fatálně ztroskotal. Posuďte sami : při italské cestě zemřel ( pořadí uvádím, jak "šel čas") jeho bratr Walram, jeho manželka Markéta Brabantská a nakonec i sám Jindřich. Walram díky své "neukázněnosti", když jej při obléhání Brescie zasáhl šíp do krku ( a Walram neměl helmu a byl příliš blízko nepřátelských pozic). Markéta zemřela v Janově ( prosinec 1311) a je tam i pohřbena, nemoc ji však zastihla již při obléhání Brescie. Jindřich želel ztráty obou. Dosáhl sice císařské korunovace (29.6. 1312), ale "italské poměry" tehdejší doby jej natolik zaskočily, že vlastně nedosáhl ničeho. Zemřel na sv. Bartoloměje (24.8.1313) v Buonconventu. Jeho srdce, dle přání, které stačil sdělit, vyjmuli z jeho těla a pohřbili je v sarkofágu jeho manželky Markéty. Tělo císaře, jemuž bylo v době úmrtí 39 let, spočinulo v katedrále v Pise. Tino di Camaino pro ně během šesti měsíců udělal skvělý sarkofág a Jindřich tu leží dodnes v kapli, v níž je i sarkofág sv. Raniera :

Vlevo Jindřich VII, vpravo sv. Ranier.

Co říci závěrem ? ( ... ovšem jen k dnešnímu dni). 

1) Pohleďte do tváře JIndřicha VII. jak ji zachytil Tino di Camaino:

Jindřich VII od Tina di Camaino

2) My dnes nocujeme v San Terenzo, což je část města Lerici. Otvírá se před námi kniha s novým osudem ... nazvána je slovy Percy Bysshe Shelley. Pokud se zítra vyčasí, pokusíme se ji číst.

Doggerland

Pamatuji si to přesně ... bylo to na podzim roku 1996, kdy jsem četl knihu anglického spisovatele Edwarda Rutherforda SARUM .. abych ji nikdy nedočetl. Tam poprvé jsem narazil na informaci, že kdysi bylo možné, suchou nohou, dojít z území dnešní Evropy do dnešní Anglie. Před tím než nás oddělilo moře.

Nevím proč, ale měl jstem tehdy intenzivní pocit, že o tom cosi vím. Dodnes mně ten pocit zůstal, doplnila jej jen nejistota : jak bych mohl ? Jak by něco takového bylo možné?

Proto mě zaujala (v podstatě banální) zpráva o Doggerland :

Doggerland a obrázek, který tento text doplňuje :

Neprocházeli jsme se tudy tenkrát ?

Přemysl Otakar II v Klatovech

Sympozium Přemysl Otakar II, král na rozhraní věků.

O prvním únorovém víkendu se v Klatovech uskutečnilo sympozium „ Přemysl Otakar II, král na rozhraní věků.“ Sympozium připravilo město Klatovy ve spolupráci s Městskou knihovnou, spolkem Města Otakarova a  Studiem JR. Vystoupili na něm přední čeští historici, kteří hovořili nejen o pátém českém králi, o jeho osudech a osudech země, která mu byla domovem, ale i o snu posledních Přemyslovců vybudovat v  Čechách arcibiskupství a univerzitu. Přeplněný společenský sál městské knihovny byl svědkem zajímavého exkurzu do dávné historie naší země. Ale je ta historie skutečně (až tak) dávná ?  Příspěvky, které přednesli:

Prof. PhDr. Josef Žemlička, DrSc.  – „Přemysl Otakar II.“

Doc. Ivana Čornejová, Csc. – „Idea univerzity ve středověké Evropě.“

Prof. PhDr. Petr Čornej, DrSc. – „Pražská univerzita ve středověku – naplnění přemyslovského snu.“

PhDr. Václava Kofránková, PhD – „Zlatý a vždy vítězný, Přemysl Otakar II v historické tradici.“

dokázaly, že zdaleka nikoliv. Tehdy platilo a platí i dnes, že štěstěna je vrtkavá,  že ne vše jde samo a že naše práce a úsilí nemusí být vždy oceněny (hned). Přemysl Otakar II, ale i jeho syn Václav II a  lidé, kteří s nimi tvořili historii své doby,  naplnili nejen sál městské knihovny, ale i naše srdce. Jsme rádi, že jsme si tímto způsobem mohli připomenout zakladatele našeho města a pátého českého krále Přemysla Otakara II, od jehož tragické smrti v bitvě na Moravském poli letos uplyne 740 let. 

V galerii Městské knihovny bude do konce února k vidění putovní výstava Král, rytíř, zakladatel (připravil spolek Města Otakarova)

Jaromír Schel hovoří o výstavě.

Svatomír Mlčoch hovoří o spolku Města Otakarova

a v chodbě jezuitské koleje mimořádná výstava Česká středověká státnost v díle grafika Františka Doubka (připravilo Studio JR, s.r.o.).

Jiří Reiniš uvádí výstavu Františka Doubka

Na obě výstavy bych Vás rád pozval. Věřím, že podnítíme zájem Klatovanů o osobnost krále-zakladatele  a že se Přemysl Otakar II. pomyslně vrátí do myslí a srdcí obyvatel svého města. Možná mu cosi dlužíme.

Rád bych poděkoval všem organizátorům víkendového sympozia, jmenovitě pak paní Aleně Kunešové a Zdeňce Buršíkové, stejně též Michaele Kostkové, která na housle přednesla dvě krásné skladby, jimiž bylo sympozium „rámováno.“

Michaela Kostková hraje Ave Maria

Závěrem mi dovolte poděkovat  všem, kteří přišli na sympozium - je to jistě nevšední počin, v dnešní době, sledovat a podporovat aktivity, které nenesou žádný bezprostřední efekt či prospěch. Není to ale krásné ? Není úžasné snažit se pochopit "ono odkud přicházíme a kam jdeme?"

A proto děkuji a těším se na další setkání a onu pomyslnou kytici poznání přináším i Vám, dámy a pánové!

Václav Chroust

Václav Chroust děkuje ...

Díky Karlu Nováčkovi máme k dispozici i skvělé fotografie z celého víkendu, naleznete je zde :

Sympozium

Výstavy

Města Otakarova

Díky Pavlu Kalistovi a televizi FILMPRO můžeme shlédnout reportáž :

TV reportáž ze sympozia Přemysl Otakar II v Klatovech

Prezidentská volba 2018 - zajímá Vás to ?

Před dvěma dny jsem se "nechal vyprovokovat" k napsání příspěvku na facebook (postu) k prezidentské volbě. Měl jsem za to, že tím jsem, sám za sebe, k tématu řekl vše a že jediné, co udělám dál, bude, že přijdu k volbám a budu volit. A tak jsem to i napsal. Budu volit Jiřího Drahoše a vysvětlil jsem proč. Člověk míní, "pánbůh" mění, jak říká české rčení.

Vzhledem k nepřítomnosti pana starosty na mě dnes vyšlo, abych jménem města přivítal pana Jiřího Drahoše, kandidáta na prezidenta,  v Klatovech. Velmi rád!

Foto Karel Nováček

Nejen pana profesora, ale i mě potěšilo, kolik Klatovanů v časném dopoledni, za ošklivého počasí, jej přišlo pozdravit!

Foto Karel Nováček

Pan Drahoš byl viditelně ( ne "marketingově") dojat. Velmi hezky ke Klatovanům promluvil. Podstatnou část jeho promluvy zachytila místní televize FILMPRO, myslím, že stojí za to si rychlou, zdá se mi i že "nesestřihanou", tudíž bezprostřední,  reportáž poslechnout : dovolím si Vám ji nabídnout :  Jiří Drahoš v Klatovech

Atmosféru setkání zachycují i fotografie pánů Jiřího Straška ( Jiří Strašek fotí Jiřího Drahoše) či Karla Nováčka ( Karel Nováček fotí Jiřího Drahoše nebo Jiřího Tománka. I ty Vám nabízím k zhlédnutí, nabízím ty, které jsem od ních dostal :

Foto Jiří Strašek

Foto Jiří Strašek

Foto Jiří Tománek

A nyní k věci! Zaznamenal jsem poznámky a určitou, řekněme, kritiku k události ( .. a snad i mojí přítomnosti jako zástupce města na ní ..?) . Proto bych rád řekl:

Jako místostarosta Klatov : .. že zvu každého občana k druhému kolu prezidentských voleb a že prosím, aby každý volil dle svého vědomí a svědomí. Respektuji každou volbu a ctím každého voliče. Z prostého důvodu : protože patříme k sobě, je nám dáno osudem žít  "tady a teď" ( a nám v Klatovech navíc to, že žijeme v krásném a skvělém měste a kraji) a že jsme přátelé, známí, lidé.

Dodal bych jen, že za svého působení na radnici jsem měl možnost podílet se na "přijetí" (chcete-li použít toto slovo) mnoha zajímavých lidí - vždy jsme k nim byli ( jako představitelé města ) zdvořilí, přátelští a vstřícní, protože máme za to, že takoví jsme my, Klatované. Nešlo jen o pány prezidenty (velmi milý byl například Václav Klaus, mnohými kritizovaný za svoji sebestřednost),  ale i o výjimečné osobnosti mnoha profesí ( vzpomenu například pana prof. Jana Švejnara, pana Jiřího Suchého ... ), ale i lidi, které "neznají média" -  skvělá jsou např. setkání s mladými sportovci. Pan prof. Jiří Drahoš nebyl ani na radnici, ani v Klatovech poprvé, a patří k těm, kteří měli o Klatovy a region neskrývaný a nehraný zájem. Rádi jsme jej přijali.

Jako (občan) Václav Chroust bych Vám rád nabídl to, co jsem napsal na faceebook : ...a chtěl bych jen dodat, že nekritizuji nikoho za to, že volí jiného kandidáta než já. Nekritizujte proto, prosím,  za moji volbu mě. Nyní ten "post", vysvětluje vše :

O politice.

"Australský" strýc mé ženy Jack=Jaroslav, ale chce se mi říci "náš australský strýc",který nedávno ve svých 87 letech zemřel, nám kdysi řekl, že u nich platí : ve slušné společnosti se nemluví o sexu, politice a náboženství ( o víře ale ano). Svět se změnil, uplynulo skoro 30 let a o všem tom se nyní běžně mluví a píše veřejně ( otázkou zůstává, zda slušně). Dokonce se víra, politika, sex atd. míchají a mixují do politického boje.

Dnes jsem si přečetl na facebooku, že prof. Drahoš je bývalý spolupracovník STB, že je na kluky a že je to zednář a že to "není kompro", ale fakt. Fakt nevím ... nevím, co si o tom myslet! Doposud ti pánové, které jsem viděl ve čtvrtek v předvolební diskusi, diskutovali fér, s noblesou, měl jsem pocit, že se přeci jen "u nás cosi mění." Nyní tohle ! Takže "kompro, pravda" ?

Věřím jedinému "kompru=pravdě", a to tomu či té, kterou na sebe vyrobil Miloš Zeman výkonem své funkce za posledních 5 let sám. A to "kompro/pravda" o něm říká, že žije v jiném světě, než si přeji žít já. Že lže, že je zlý, že je ješitný, že jsme mu zcela ukradení, že je manipulovatelný, byť zrovna toto by jej asi urazilo nejvíc. A protože toto "kompro/pravdu" Miloš Zeman "vyrobil" sám veřejně a zcela zjevně, nebudu pro něj hlasovat, i kdyby mně hrozil holí. Ostatní "kompra" mě nezajímají.

Chtěl bych, abychom žili v "pozitivním světě". Jasně říkali, co chceme, co ne, abychom se dokázali prosadit, slušně, zdvořile, s názorem, doma i ve světě. A přitom měli pochopení pro ty druhé. Abychom za slovy "evropské či křesťanské hodnoty" neviděli jen slova. A vidím, že máme takové lidi, kteří to dokážou - vidím spoustu takových, kterým není ani třicet a "umí", vidím čtyřicátníky i lidi mé generace, vidím i starší, úctyhodné, připravené. Jejich i našim úkolem je přesvědčovat nás všechny, že stojí za to žít skutečně, ne v nějaké "nenávistné bublině," že je třeba nebát se, radovat se. Vždyť - co by byl život bez radosti, co by byl život bez lásky.

... a tím končím, dál "agitovat" nebudu. Každý ať volí dle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Doufám, že oba kandidáti nás budou přesvědčovat "pozitivně", nikoliv s použitím nějakých ".....metů", ať už je řídí (tj. ty .....mety) kdokoliv.

Koukám, jak ten čas letí ...

Koukám, jak ten čas letí ...

Nevím, jestli je to správné "heslo" či název krátké poznámky, ale jiné lepší mě nenapadlo. 

Na rozdíl od mnoha jiných, jsem měl oba Bushe rád, mohu-li to takto říci. Starší George Bush ( HW) https://cs.wikipedia.org/wiki/George_H._W._Bush byl prezidentem ve chvíli, kdy se "to u nás měnilo", navštívil Prahu ( a to byla událost!) a krásně mluvil anglicky (americky?), což jsme mohli s Janou posoudit díky novému satelitu, který jsme si tehdy pořídili a který nám pomyslně otevřel svět. Vyhrál první válku v Iráku ( ale zastavil svá vojska a nešel dobýt Bagdád) a protože ve volbách slíbil nezvýšit daně ( "read my lips, no new taxes), ale slib nedodržel, prohrál svoje znovuzvolení s Billem Clintonem. Možná by svět byl jiný, pokud by George H.W. Bush vyhrál.

Mladší Bush - George W. Bush ( https://cs.wikipedia.org/wiki/George_W._Bush) byl prezidentem 9.11.2001 - tj. v den, kdy muslimští teroristé zaútočili na Ameriku. I on vyhrál válku, zničil Sadáma Husajna, v mnohém ohledu prosadil dominanci USA. Dokázal obhájit svůj prezidentský post, ale znepřátelil si "multikulti" nejen z Ameriky, ale z celého světa. Média mu nebyla nakloněna a ve chvíli, kdy jej nahradil Barack Obama, "slintala blahem." A nejen ona ... kdo si dnes vzpomene na tu trapnost, kdy nový US prezident Obama dostal Nobelovu cenu míru, aniž by byl býval cokoliv významného kdy pro mír udělal ?

Krátký text ale nepíšu proto, že bych chtěl připomínat oba Bushe, nýbrž kvůli obrázku, na němž oba jsou  ... otec a syn .... George Bush. Časy se mění! Oba Bushové jsou nyní "mimo politiku, zapracoval na nich čas." Nic to ale nemění na respektu, který k nim můžeme mít. Nicméně obrázek je  naléhavavou výzvou - čas letí, proč jej marnit zbytečnostmi! 

Žijme tak, jako bychom měli žít navěky! Žijme tak, jako bychom měli umřít zítra! Duch se možná nevzdává, ale v tomto materiálním světě "komunikuje" prostřednictvím těla. To podléhá zkáze .. není tedy proč a nač čekat, je třeba žít ( ne na plné "pecky", ale naplno), je třeba milovat, doufat, s pokorou pracovat, sdílet své sny a přání a přát jiným ... čas letí, to, co dokážeme ( fyzicky) dnes, nemusíme dokázat zítra. A i kdybychom stále ještě "mohli", nemusíme už mít tu příležitost učinit tak ... i to je součástí lidského osudu. 

Obracení Čech na víru

Možná se mně to jen zdá, ale přeci ... není snad osudem Čechů, že je neustále někdo "obrací na víru?" 

Vírou zde nyní myslím "přesvědčení ideologické, náboženské, politické .." - každé, které si svým způsobem nárokuje jedinečnost své vize, její nedotknutelnost a "pravověrnost" a vyžaduje striktní dodržování pravidel, jež "tato víra určuje." Historických příkladů známe více než dost.

Jeden takový, opravdu "věroučný", popisuje ve své knize, kterou právě čtu,  Howard Louthan ( Kdo je Howard Louthan ? )  Američan, ředitel Centra rakouských  studí a profesor historie na Univerzitě Minnesota.  Sepsal zajímavou studii :

OBRACENÍ ČECH NA VÍRU ANEB REKATOLIZACE PO DOBRÉM A PO ZLÉM.

Anglický originál : Converting Bohemia – Force and Persuasion in the Catholic Reformation vydaného nakladatelstvím Cambridge University Press, 2009 v New Yorku. Přeložil Zdeněk Rucki. Nakladatelství Rybka Publishers, 2011, vydání první.

Zdaleka nejsem u konce knihy, přesto už nyní, věřím, mohu říci, že se mi líbí a že mě vyprávění a postřehy amerického profesora v mnohém nadchly a rozhodně mě obohacují. Ale proč o tom píšu ? 

Protože na straně šestnáct knihy se dočtete :

„ Vždyť katolická víra, jejíž vyznávání se od obyvatel Českého království očekávalo, znamenala pro valnou většinu z nich jen dodržování určitého chování a vystupování. V prvé řadě šlo o to, co člověk praktikoval, a ne tak docela o to, v co doopravdy věřil.

Neskrývá se v tomto citátu quintessence českého osudu ? Není podstatou českého "přístupu - hlavně přežít" v situacích, jež "nemají řešení?" A můžeme Čechy kritizovat za to, že tuto ideu intuitivně aplikovali ( anebo i vědomě) v mnoha krizových momentech a obdobích své historie ? Možná můžeme ... ale to je téma na jinou úvahu. 

 

V knize citát popisuje situaci danou rekatolizací po bitvě na Bílé Hoře, tedy po roce 1621.  Ale co říci o jiných osudových okamžicích české historie ? Neplatí přístup popsaný citátem i pro období nacistické diktatury ? Pro období "budování reálného socialismu?" Je už málo těch, co pamatují nacisty, ale stále mnoho těch, co pamatují "socialismus". Neplatilo tehdy snad, že "myslet si můžeš, co chceš, ale do prvomájového průvodu jít musíš?" A nebrali jsme to jako povinnou daň, aby byl klid ? ( Nechci se nijak dotknout těch, kteří to tehdy mysleli vážně).

Je-li tomu tak, pak americký profesor historie vystihl část podstaty české povahy, část, která je mnohem starší, než bychom si mysleli. „Hlavně přežít“ není „výmyslem 20. století, je to idea, jak profesor dokládá, mnohem starší a starobylejší“. Možná nám pomůže, uvědomíme-li si to. 

TGM - Klatovy 14. září 2017

Dámy a pánové,

scházíme se tu dnes, abychom si připomněli 80. výročí úmrtí pana Tomáše Garigue Masaryka, prvního prezidenta Československé republiky, prezidenta Osvoboditele. Scházíme se, abychom si připomněli život velkého muže, který se skutečně nesmazatelně zapsal do historie našeho národa, Evropy a světa. Který dokázal překonat malost své doby, malost a určitou provincionalitu svého okolí a se železnou vůlí, vytrvalostí, věren svým etickým a morálním ideálům vybudoval dílo, jehož dominantním prvkem je obnova úplné samostatnosti českého státu, ale nejen to. TGM dokázal být člověkem z masa a kostí, dokázal milovat, rvát se o svoji pravdu, užívat života. Nebyl tedy jen figurou „politickou“. Lidé jej přijímali za svého, svědčí tomu i důvěrné oslovení „tatíčku“, jímž jej nazývali – určitě i s ohledem na vysoký věk, jehož se dožil v plnosti síly. Jak řekl Karel Čapek v nekrologu: „Zemřel stařec v plnosti života, muž v plnosti cti a vladař v plnosti lásky.“

Sám TGM řekl: „Život měříme příliš jednostranně; podle jeho délky a ne podle jeho velikosti. Myslíme víc na to, jak život prodloužit, než na to, jak ho opravdu naplnit. Mnoho lidí se bojí smrti, ale nedělají si nic z toho, že sami a mnoho jiných žijí jen položivotem, bez obsahu, bez lásky, bez radosti.“

A to jsou klíčová slova, jimiž bychom měli poměřovat naše úvahy o svém prezidentovi a vzpomínky na něj. Měli bychom se snažit, aby byl „živý“ i v tom, jak na něj vzpomínáme, aby byl živou inspirací i pro naše dnešní činy, neboť časy se sice mění, ale lidé a jejich podstata zůstávají. A jsou-li vládcové tohoto světa praktičtí a humanističtí idealisté, jako byl, jak já se domnívám, TGM, jsou to vládcové připraveni vládnout v tom dobrém slova smyslu. Vést svůj lid a je jedno je-li to jen jeden národ, více národů, celá Evropa nebo celý svět. Mají-li vládcové, a TGM pro mě vládcem byl, byť velmi dobře chápu a znám limity jeho prezidentské funkce, ideu a vizi, ale skutečně ji mají a ne jen o ní hovoří, mohou pak hory přenášet a dokážou vést lidi do země zaslíbené. Masaryk byl vizionář, byl to vůdce (a opět pozor v dobrém slova smyslu), byl to i filosof na trůně, ovšem s praktickým a pragmatickým vztahem k životu. Neboť co by byly platné vize, nedošly–li by naplnění. To by bylo jen jakési plané snění.

„Cíl náš musí být určitý, a pak silný cit půjde za ním. Jen citem a instinktem se nedostaneme nikam. Praxe bez teorie není možná.“

Masaryk však pevně věřil v demokracii a jeho slova: „Má-li naše demokracie své nedostatky, musíme překonávat ty nedostatky, ale ne překonávat demokracii“, jsou více než aktuální právě dnes. Demokracii opět, díkybohu již delší dobu máme, ale mnozí tu dnes žehrají na to či ono a koketují s myšlenkami ne-demokratickými. Tož máme-li demokracii, usilujme o to, abychom měli i demokraty, aby každý mohl říci, cituji TGM: „Demokracie znamená, že každý občan může říct po vzoru francouzského monarchy: „Stát jsem já". Nebo skromněji: „I já jsem stát".

Jsme na půdě školy … a historie je prý učitelkou života, podotýkám vyučující prostřednictvím činů, uvažování, úsilí konkrétních lidí. Máme-li to štěstí, že po sobě tito lidé, jako je tomu v případě TGM, zanechají literární dílo, jež je klíčem k jejich životu, máme, řekl bych, skoro za povinnost jejich odkaz studovat a učit se z něj. Vidím-li dnešní českou (a nejen českou) vrcholnou politiku, doporučil bych nejen našemu prezidentovi, aby onu masarykovskou inspiraci usilovně hledal. Nestačí jen občasný citát, prezidentův obraz viditelně vyvěšený tu i onde. Důležitý je duch, smysl, étos, aby správa věcí veřejných nebyla jen jakousi materialisticko sociální péči o určité skupiny lidí. Nebát se a nekrást musí platit dnes jako tehdy a motto „bez osobní odvahy a odpovědnosti nelze dělat politiku opravdovou demokratickou a lidovou“ by měli mít napsáno na svém štítu všichni ti, kteří se dnes politikou sice živí, ale nedělají ji. Příkladů známe více než dost.

Pravda – svět je dnes opravdu jiný, než jej znal TGM, rychlý, mediálně všelijak zkroucený: co si například myslet o tom, když média hovoří o tzv. „post-pravdivém“ světě, že? Věřím, že nakonec dojdeme k tomu, že se odpovědět dá slovy TGM: „Svět stál a stojí na práci, ne na náladě, svět udržuje se jen prací, a to prací drobnou, prací stálou.“

To nejsou kožená slova z nějaké čítanky, ani knížecí rady. Z těch prostých slov promlouvá život sám a vlastně i TGM.  Skončím prosbou:

Zapomeňme na Masaryka z učebnic a novinových článků a zkusme se přiblížit k němu jako člověku. Byť s ním nemusíme v mnoha věcech souhlasit, byť jej můžeme i za mnoho věcí kritizovat, onen „intimní“ rozhovor přes propast prostoru a času přesto za to stojí.

Dámy a pánové, děkuji Vám za pozornost.