úterý 19. září 2017

Obracení Čech na víru

Možná se mně to jen zdá, ale přeci ... není snad osudem Čechů, že je neustále někdo "obrací na víru?" 

Vírou zde nyní myslím "přesvědčení ideologické, náboženské, politické .." - každé, které si svým způsobem nárokuje jedinečnost své vize, její nedotknutelnost a "pravověrnost" a vyžaduje striktní dodržování pravidel, jež "tato víra určuje." Historických příkladů známe více než dost.


Jeden takový, opravdu "věroučný", popisuje ve své knize, kterou právě čtu,  Howard Louthan ( Kdo je Howard Louthan ? )  Američan, ředitel Centra rakouských  studí a profesor historie na Univerzitě Minnesota.  Sepsal zajímavou studii :


OBRACENÍ ČECH NA VÍRU ANEB REKATOLIZACE PO DOBRÉM A PO ZLÉM.

Anglický originál : Converting Bohemia – Force and Persuasion in the Catholic Reformation vydaného nakladatelstvím Cambridge University Press, 2009 v New Yorku. Přeložil Zdeněk Rucki. Nakladatelství Rybka Publishers, 2011, vydání první.


Zdaleka nejsem u konce knihy, přesto už nyní, věřím, mohu říci, že se mi líbí a že mě vyprávění a postřehy amerického profesora v mnohém nadchly a rozhodně mě obohacují. Ale proč o tom píšu ? 


Protože na straně šestnáct knihy se dočtete :

„ Vždyť katolická víra, jejíž vyznávání se od obyvatel Českého království očekávalo, znamenala pro valnou většinu z nich jen dodržování určitého chování a vystupování. V prvé řadě šlo o to, co člověk praktikoval, a ne tak docela o to, v co doopravdy věřil.


Neskrývá se v tomto citátu quintessence českého osudu ? Není podstatou českého "přístupu - hlavně přežít" v situacích, jež "nemají řešení?" A můžeme Čechy kritizovat za to, že tuto ideu intuitivně aplikovali ( anebo i vědomě) v mnoha krizových momentech a obdobích své historie ? Možná můžeme ... ale to je téma na jinou úvahu. 

 

V knize citát popisuje situaci danou rekatolizací po bitvě na Bílé Hoře, tedy po roce 1621.  Ale co říci o jiných osudových okamžicích české historie ? Neplatí přístup popsaný citátem i pro období nacistické diktatury ? Pro období "budování reálného socialismu?" Je už málo těch, co pamatují nacisty, ale stále mnoho těch, co pamatují "socialismus". Neplatilo tehdy snad, že "myslet si můžeš, co chceš, ale do prvomájového průvodu jít musíš?" A nebrali jsme to jako povinnou daň, aby byl klid ? ( Nechci se nijak dotknout těch, kteří to tehdy mysleli vážně).


Je-li tomu tak, pak americký profesor historie vystihl část podstaty české povahy, část, která je mnohem starší, než bychom si mysleli. „Hlavně přežít“ není „výmyslem 20. století, je to idea, jak profesor dokládá, mnohem starší a starobylejší“. Možná nám pomůže, uvědomíme-li si to. 



čtvrtek 14. září 2017

TGM - Klatovy 14. září 2017

Dámy a pánové,

scházíme se tu dnes, abychom si připomněli 80. výročí úmrtí pana Tomáše Garigue Masaryka, prvního prezidenta Československé republiky, prezidenta Osvoboditele. Scházíme se, abychom si připomněli život velkého muže, který se skutečně nesmazatelně zapsal do historie našeho národa, Evropy a světa. Který dokázal překonat malost své doby, malost a určitou provincionalitu svého okolí a se železnou vůlí, vytrvalostí, věren svým etickým a morálním ideálům vybudoval dílo, jehož dominantním prvkem je obnova úplné samostatnosti českého státu, ale nejen to. TGM dokázal být člověkem z masa a kostí, dokázal milovat, rvát se o svoji pravdu, užívat života. Nebyl tedy jen figurou „politickou“. Lidé jej přijímali za svého, svědčí tomu i důvěrné oslovení „tatíčku“, jímž jej nazývali – určitě i s ohledem na vysoký věk, jehož se dožil v plnosti síly. Jak řekl Karel Čapek v nekrologu: Zemřel stařec v plnosti života, muž v plnosti cti a vladař v plnosti lásky.“

Sám TGM řekl: Život měříme příliš jednostranně; podle jeho délky a ne podle jeho velikosti. Myslíme víc na to, jak život prodloužit, než na to, jak ho opravdu naplnit. Mnoho lidí se bojí smrti, ale nedělají si nic z toho, že sami a mnoho jiných žijí jen položivotem, bez obsahu, bez lásky, bez radosti.“

A to jsou klíčová slova, jimiž bychom měli poměřovat naše úvahy o svém prezidentovi a vzpomínky na něj. Měli bychom se snažit, aby byl „živý“ i v tom, jak na něj vzpomínáme, aby byl živou inspirací i pro naše dnešní činy, neboť časy se sice mění, ale lidé a jejich podstata zůstávají. A jsou-li vládcové tohoto světa praktičtí a humanističtí idealisté, jako byl, jak já se domnívám, TGM, jsou to vládcové připraveni vládnout v tom dobrém slova smyslu. Vést svůj lid a je jedno je-li to jen jeden národ, více národů, celá Evropa nebo celý svět. Mají-li vládcové, a TGM pro mě vládcem byl, byť velmi dobře chápu a znám limity jeho prezidentské funkce, ideu a vizi, ale skutečně ji mají a ne jen o ní hovoří, mohou pak hory přenášet a dokážou vést lidi do země zaslíbené. Masaryk byl vizionář, byl to vůdce (a opět pozor v dobrém slova smyslu), byl to i filosof na trůně, ovšem s praktickým a pragmatickým vztahem k životu. Neboť co by byly platné vize, nedošly–li by naplnění. To by bylo jen jakési plané snění.
„Cíl náš musí být určitý, a pak silný cit půjde za ním. Jen citem a instinktem se nedostaneme nikam. Praxe bez teorie není možná.“

Masaryk však pevně věřil v demokracii a jeho slova: Má-li naše demokracie své nedostatky, musíme překonávat ty nedostatky, ale ne překonávat demokracii, jsou více než aktuální právě dnes. Demokracii opět, díkybohu již delší dobu máme, ale mnozí tu dnes žehrají na to či ono a koketují s myšlenkami ne-demokratickými. Tož máme-li demokracii, usilujme o to, abychom měli i demokraty, aby každý mohl říci, cituji TGM: Demokracie znamená, že každý občan může říct po vzoru francouzského monarchy: Stát jsem já". Nebo skromněji:I já jsem stát".

Jsme na půdě školy … a historie je prý učitelkou života, podotýkám vyučující prostřednictvím činů, uvažování, úsilí konkrétních lidí. Máme-li to štěstí, že po sobě tito lidé, jako je tomu v případě TGM, zanechají literární dílo, jež je klíčem k jejich životu, máme, řekl bych, skoro za povinnost jejich odkaz studovat a učit se z něj. Vidím-li dnešní českou (a nejen českou) vrcholnou politiku, doporučil bych nejen našemu prezidentovi, aby onu masarykovskou inspiraci usilovně hledal. Nestačí jen občasný citát, prezidentův obraz viditelně vyvěšený tu i onde. Důležitý je duch, smysl, étos, aby správa věcí veřejných nebyla jen jakousi materialisticko sociální péči o určité skupiny lidí. Nebát se a nekrást musí platit dnes jako tehdy a motto „bez osobní odvahy a odpovědnosti nelze dělat politiku opravdovou demokratickou a lidovou“ by měli mít napsáno na svém štítu všichni ti, kteří se dnes politikou sice živí, ale nedělají ji. Příkladů známe více než dost.

Pravda – svět je dnes opravdu jiný, než jej znal TGM, rychlý, mediálně všelijak zkroucený: co si například myslet o tom, když média hovoří o tzv. „post-pravdivém“ světě, že? Věřím, že nakonec dojdeme k tomu, že se odpovědět dá slovy TGM: Svět stál a stojí na práci, ne na náladě, svět udržuje se jen prací, a to prací drobnou, prací stálou.“

To nejsou kožená slova z nějaké čítanky, ani knížecí rady. Z těch prostých slov promlouvá život sám a vlastně i TGM.  Skončím prosbou:
Zapomeňme na Masaryka z učebnic a novinových článků a zkusme se přiblížit k němu jako člověku. Byť s ním nemusíme v mnoha věcech souhlasit, byť jej můžeme i za mnoho věcí kritizovat, onen „intimní“ rozhovor přes propast prostoru a času přesto za to stojí.


Dámy a pánové, děkuji Vám za pozornost.

čtvrtek 13. července 2017

Tip na výlet : Český Krumlov - minorité a klarisky


Léto budiž oslaveno ! Prázdniny a dovolená jsou ideálním obdobím, kdy můžeme vyrazit na výlety, které jsme celý "pracovní" rok odkládali. ( Ty uvozovky jsou malinkou ironií, protože já neumím oddělit "pracovní a nepracovní", pracuji neustále a zdá se mi, že nejsem sám ... ). V létě je prostě vhodné a výhodné "výletovat".  Když svítí slunce, je vše krásné .. že?

A proto mně dovolte sdílet jeden tip na zajímavý výlet : Český Krumlov,  minoritský klášter a klášter klarisek : že nevíte, o čem mluvím ? Podívejte se na : http://www.klasteryck.cz/  

My jsme tam zavítali dnes a byli jsme nadšeni. Ostatně, posuďte sami :


Klášter minoritů - rok 2017

Poprvé jsem do těchto zákoutí nahlédl v roce 1986 a byl to tehdy ... běs? Dnes je tu, péčí statečných a skvělých lidí, nádherný areál, důstojný, laskavý, prodchnutý modlitbou ( ? až tak ?) ... skvělý.

Expozice je rozdělěna do čtyř částí ( a tudíž dostanete i čtyři vstupenky na nichž je kód, který Vám umožní vstup přes turnikety), ony části jsou velmi rozdílné : spojuje je vstřícnost k návštěvníkům a snaha nabídnout jim nejen poučení, ale i zážitek. Chvályhodné! ( Pomíjím "sebe sama", mně by stačilo to poučení, nemám touhu vyrobit si vlastní mýdlo, koupelovou sůl atd. .. ale chápu, že jiní to mají jinak a že se jim právě "toto" může líbit).

Co mě fascinuje ? Že někdo dokázal z ruin vytvořit krásu :


Trochu mě přitom napadá, že musíme být i my doma "dotačně nestoudní" a bojovat za naše památky hlava nehlava, protože i Klatovy mají několik neskutečně krásných "věcí."

Ale zpátky k tipu na výlet : aniž bych Vám prozradil cokoliv z expozice (kde se, bohužel, nesmí fotit, což respektuji, ale nechápu), nabízím Vám zajímavý citát. Autorkou je Hildegarda von Bingen, výjimečná žena, říká :

čímž přiznávám : ano, udělal jsem několik málo fotografií navzdory zákazu : Hildegardina oslava piva se prostě nedá opominout. Hádejte, v jaké části expozice na ni narazíte ?

No a pak jsem si ještě vyfotil sv. Jana Nepomuckého :
František Jakub Prokyš, 1760 - Sv. Jan Nepomucký

 Svatý Jan Nepomucký je mi obzvláště milý. Už jen proto, že v minulosti mnozí argumentovali tím, že vlastně "ani neexistoval, že je jen produktem .. " - probůh čeho ? Mně připadá reálný, praktický, mystický, moderní. Ale dosti těchto řečí ...

Berte dnešní blog jako tip, pozvánku na výlet. Kam ? K minoritům a klariskám do Českého Krumlova. Berte jej jako inspiraci.

čtvrtek 29. června 2017

Smutná paní - Klatovy : Den památky obětí komunistického režimu.

Podruhé jsem měl možnost hovořit u památníku Smutné paní v Klatovech. Sdílím text proslovu :


Vážené dámy, vážení pánové,

nad ránem 27. června 1950 byla v pankrácké věznici zavražděna paní doktorka Milada Horáková.  Dnes na den přesně je tomu 67 let. Paní Miladě tehdy nebylo ani 49 let, zanechala po sobě 16 letou dceru Janu, manžela, který byl na útěku, o kterém ona, v momentu, kdy nedobrovolně odcházela z tohoto světa, možná ani nevěděla, zda žije, či nikoliv.  Zhroutil se její svět. A přesto v této chvíli nejtěžší, v zoufalé a bezvýchodné situaci, napsala krátce před svou smrtí následující řádky:

Moji milovaní,
četla jsem kdesi nedávno, že dopis je jako světlo a paprsek hvězdy. Přichází k lidem a ozařuje je často, když už jeho zdroj dávno vyhasl a neexistuje. A přece je lidem z něho jasno a svítí jim. Tak to bude i s tímto mým listem. Budu Vás hladit a líbat svými slovy i tehdy, když už ruka, která ho píše fyzicky, bude od Vás vzdálená. „Neplačte pro mne příliš,“ říká Kožík v jedné své básničce, kterou jsme čítali v nemocniční cele v Malé pevnosti terezínské. Prosím Vás, přečtěte si tu básničku spolu s tímto dopisem a jednejte podle slov, která jsou tam obsažená. Opravdu neplačte a svoje srdce nemučte smutkem. Je to mé vroucí přání, prosím Vás, splňte je! Vím, že je to někdy těžké obejít se bez slz, když Bůh na nás seslal zkoušku a neštěstí. Ale vždyť já také nepláču a bylo by mi v této chvíli mnohem lehčeji, kdybych měla jistotu, že Vaše duševní síly budou takové, že dokážete překonat ten nesmírný zármutek, který Vás dnes zaplavuje.

Nelitujte mne. Žila jsem život plný, opravdový, který nestál, nezahníval, ale prudce tekl a vířil. Někdy mne otloukal a poznala jsem jeho tvrdost a těžkosti, jindy zas hladil a smál se sluncem. Byl to prostě skutečný život, a já jsem zaň Bohu neskonale vděčná. A že to skončí? Všechno musí jednou skončit. Co muselo odejít lidí cennějších a mladších než já, a třeba neměli v životě ani setinu těch hodnot, jimiž jsem byla tak štědře já obdařena. Měla jsem Vaši lásku, co jen to samo je za úžasný dar. Měla jsem teplo krásné, upřímné lidské pohody, kterou jste vytvářeli kolem mne: nejprve moji dobří drazí rodičové, pak Ty, sestřičko Věro, a pak můj předrahý, milovaný, krásný muž, mé dítě, má dceruška Jana, předobrý Pepíček a Vy všichni ostatní domácí i přátelé. Poznala jsem život z jeho stínů i světel. Pohladila mne často ruka i slova těch, jimž jsem to ani nemohla nebo neuměla oplatit.

To jsou slova velké ženy, nikoliv zločince, za kterého ji její vrazi vydávali. A spolu s ní tisíce a tisíce dalších. Milada Horáková zůstala i v cele smrti tím, kým byla po celý svůj život - demokratem celým svým srdcem, vlastencem osudem, bojovnicí za emancipaci žen, věrna Masarykovu odkazu a první republice. Hluboce věřící žena oddaná hodnotám, které bychom i my dnes a vždycky  měli hájit. Svobodě, pravdě, demokracii, spravedlnosti,  rovnému postavení žen a mužů.  Hodnotám, jež nesmí být lhostejně nahlíženy nebo i přehlíženy .. v tomto ohledu nás trápí, že se tak dnes leckdy děje,  s „jakýmsi odkazem“ na to, že  „lidi zajímají tzv. jiné věci – o tom se  nás pragmaticky snaží přesvědčovat někteří politici,“ aniž by si připustili, že nebude-li svobody, pravdy, demokracie,  nebudeme ani my tím, čím jsme dnes. 

A právě proto bychom se měli dnes a znova a znova vracet k doktorce Miladě Horákové. Ačkoliv měla, vystavena brutálnímu nátlaku vyšetřovatelů ,  mlčet,  či říkat, co jí předepsali, říkala i to, co opravdu chtěla. Tím a nejen tím se stala symbolem, zosobněním tisíců a tisíců dalších lidí, pro svět mnohdy anonymních, kteří pro své politické či náboženské přesvědčení trpěli v době, která hlásala, že chce vybudovat nový svět. Ani jejich osudy nesmí být zapomenuty, jsou psány utrpením, bolestí i krví.

Chceme se dívat do budoucnosti, je proto třeba,  aby došlo k usmíření.

Chceme-li dnes napravit to, co se stalo, napravit jako lidé a národ svá pochybení, musíme nejprve pravdivě nahlížet svoji nedávnou historii, sami sebe. Musíme objektivně, věcně  a v celé úplnosti popsat jaká ta doba byla, jací jsme byli. To je podmínka první, nezbytná, nikoliv však dostačující.

Podmínkou druhou je reflexe toho, co se stalo. Jste-li věřící, víte, o čem mluvím. Tím druhým krokem je lítost, vyznání viny. To, že jsme jako lidé a národ dovolili, aby byli persekvováni lidé za své politické názory, víru a přesvědčení, znamená, že jsme jako lidé, jako národ  zhřešili. Provinili jsme se proti lidem i proti Bohu. I takto , řekněme starobyle, se toto selhání dá nazvat. Odčinit nelze pouhými slovy, přestože slova lítosti, vyznání viny musí být počátkem tohoto odčinění.

Krokem třetím a nejdůležitějším je pokorná prosba – začíná slovy promiňte, prosím … a protože se paní doktorka Milada Horáková stala symbolem, zosobněním tisíců lidí persekvovaných v průběhu desítek let, dovolte mi, abych dnes v den 67. výročí jejího umučení oslovil přes propast času ji – a v její osobě Vás všechny, kteří jste sdíleli její osud  (a dodávám – díkybohu ne všichni jste sdíleli hořký konec života ):

Paní Milado,
vyznáváme všemohoucímu Bohu, že jsme zhřešili a nedokázali jsme uchránit proti zvůli, zlobě a krutosti Vás a tisíce dalších. Je to naše veliká vina, proto prosíme za odpuštění.

I v budoucnu nás čekají těžké zkoušky. Nedokážeme-li se vyrovnat  nyní se svou minulostí, neuspějeme v nich. Tak jako kdysi i dnes a v budoucnu potřebujeme lidi, kteří milují pravdu, ctí ji a je-li to nutné, pro ni i život položí. Potřebujeme Vás.

Závěrem mi dovolte krátkou poznámku – pro paní doktorku Horákovou a tisíce  dalších, dnes už nemůžeme udělat nic – kromě toho, že pravdivě a objektivně zhodnotíme  její a jejich osud a dobu, že nezapomene na jejich oběti, že je budeme mít ve svých vzpomínkách a modlitbách :

Otče náš, jenž jsi na nebesích,
posvěť se jméno tvé.
Přijď království tvé.

Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi.
Chléb náš vezdejší dej nám dnes.

A odpusť nám naše viny,
jako i my odpouštíme našim viníkům.
A neuveď nás v pokušení,
ale zbav nás od zlého.

Amen.

pondělí 19. června 2017

Francouzská volební matematika - II

14. června jsem "publikoval"  příspěvek na blogu o "francouzské volební matematice" . Iritovalo mě (a nejen v tomto případě) neprofesionální zpravodajství, které psalo o tom, že "Macron zdrcujícím způsobem zvítězil" atd. a že ve Francii téměř vládne "macronovská" euforie : v blogu tedy poukazuji na to, že sice zvítězil, ale volební účast byla mizerná a že aktivně jej podpořilo jen necelých 16% oprávěných voličů. Ptám se, proč víc než polovina voličů "zůstala doma". A - ! - upozorňuji na francouzský volební systém, který umožňuje tomu, kdo zdaleka nemá drtivou podporu voličů, získat drtivou převahu v Parlamentu. ( Podotýkám, že nemám nic proti "Macronovi", neznám ho, zatím). Nyní má Francie za sebou druhé, rozhodující kolo voleb. Účast byla ještě mizernější - jen 42,6% oprávněných voličů. Po prvním kole odhady expertů indikovaly, že "Macron" získá 400 - 440 ( nebo dokonce 460 ) poslaneckých křesel v Parlamentu, který čítá "křesel" 577. Realita je 350 ! "Macron" a jeho stoupenci získali 350 mandátů, což je absolutní většina, ale (pozor!) ne tak velká, jak to "vypadalo" a jinak skvělý výsledek poněkud kazí nízká volební účast.

středa 14. června 2017

Francouzská volební matematika

O víkendu se "uskutečnily"  ve Francii parlamentní volby. Zdá se, že vše je  jasné :  ve Francii vítězí volební hnutí mladého prezidenta Macrona,  "jeho vítězství" stylem (jak Angličané říkají) landslide je čímsi jako revoluční vlnou, která se přežene Francií, změní ji k lepšímu a možná i trochu "nakazí" zbytek Evropy atd. Veskrze pozitivní zpráva.


Proč potom ty uvozovky u slova uskutečnily, ptáte se.  


Možná proto, že věci jsou, jako obvykle, složitější. Volby totiž ještě neskončily.

Důvodem je francouzský volební systém. Ten je, alespoň pokud já vím, analogií našeho systému volby do Senátu. Jsou vymezeny volební okrsky, volby jsou dvoukolové ( už jenom proto ty uvozovky, druhé kolo totiž proběhne 18.6.), přičemž do druhého kola voleb postoupí ti kandidáti, kteří získali alespoň 12,5% hlasů v kole prvním. Znamená to, že teprve po druhém kole uvidíme, jak veliká ona macronovská volební vlna bude, jak veliké to bude vítězství. 


Odhady, které média zmiňují, hovoří o tom, že by se prezidentovu hnutí mělo podařit získat 400-440 mandátů v parlamentu, který má 577 členů. Čtyři sta nebo čtyři sta čtyřicet - to je obrovská síla ( 440 poslanců je 79% z celkového počtu poslanců!), neuvěřitelná, téměř absolutní moc. Francie stojí za Macronem, píší média.


Ale pozor !  Je skutečně podpora macronovského hnutí mezi Francouzi tak značná ? Média připouští slabou volební účast jako určitou vadu na kráse prvního kola francouzských voleb  - viz tabulka:




Přidat popisek
http://www.ceskenoviny.cz/zpravy/macronovi-centriste-ovladli-prvni-kolo-voleb-32-procenty-hlasu/1494616

Pohlédneme-li na volební účast a výsledky, zjistíme snadno, že  "Macron" získal pouhých 15,73% hlasů oprávněných voličů. Jen ti pro něj skutečně hlasovali. 

Vynásobíme-li totiž volební výsledek volební účastí : tj. 0,323 x 0,487 dostaneme onu skutečnou podporu, již "Macron" v 1. kole získal : 0,1573 - tj. 15,73% oprávěných voličů. 


A to je nebezepečí nejen pro něj, ale pro všechny, kteří jeho vítězství a způsob jeho vítězství z jakýchkoliv důvodů přeceňují.  "Macron" ( uvozovkami si zjednodušuji text, myslím tím nejen jeho ale celé hnutí) tedy zatím není tak silný, jak se zdá. Ovládne parlament, bezpochyby, ale nebudou-li se sporné otázky řešit v parlamentu, mohou být záhy řešeny na ulicích. Francouzi jsou temperamentní lidé, totéž platí jistě i o  ( dnes již také ) Francouzích, kteří přišli do země galského kohouta z nejrůznejších koutů světa. Takže ?  Uvidíme. 

Zajímavá poznámka závěrem : účast v prezidentských volbách, které Emmanuel Macron nedávno vyhrál, byla v prvním kole 77,77% v druhém pak  74,56% ( https://en.wikipedia.org/wiki/French_presidential_election,_2017)

Otázkou je, proč nyní, jen několik týdnů poté, tolik Francouzů nešlo volit ve volbách parlamentních.  Proč zůstali doma ? I na tuto otázku dostaneme odpověď - možná záhy. 

Emannuel Macron a jeho souputníci vyhráli regulérně první kolo voleb a budou bezpochyby vládnout Francii. Možná silnou rukou. Až budou analyzovat svoji pozici, neměli by zapomenout na generála De Gaullea, který zavedl volební systém, jenž umožní tomu, kdo má 15% podporu všech oprávněných voličů, získat 79% poslaneckých mandátů !  






neděle 7. května 2017

Fátima 13.5.1917 * Tržek 13.5.2017

Již témeř tři roky zuřila velká válka, které se později začne říkat 1. světová, když se v daleké portugalské Fátimě zjevila třem malým pasáčkům žena "jasnější než slunce, vyzařující paprsky světla čistější a silnější než křišťálový pohár naplněný jiskřivou vodou, jímž pronikají palčivé paprsky slunce." 


Žena byla oblečena v bílém plášti lemovaném zlatem a ve svých rukou držela růženec. Žádala pasáčky, aby se zasvětili Nejsvětější Trojici a denně se modlili růženec. Tím pomůžou přinést světu mír a konec války.



Tou krásnou a zářící ženou byla Panna Maria, pasáčky Lúcia Santos a její bratranec Francisco Marto a sestřenice Jacinta Marto. Zjevení se událo 13.května 1917 na pastvinách v Cova da Iria nedaleko městečka Fátimy. Za několik dní tomu bude přesně 100 let!



Lucii bylo v době zjevení 10 let, Franciscovi necelých 9 let, Jacintě 7 let. 

Zleva doprava : Lúcia, Francisco, Jacinta


Zpočátku to tři pasáčci, kteří se svěřili se svým zážitkem, neměli vůbec lehké. Lidé jim nechtěli uvěřit, co říkali, báli se falešného zjevení. Dokonce i jejich rodiče jim nevěřili a hledali radu a pomoc u místního faráře. Otec Ferreira zřejmě nabádal k pochopení a trpělivosti.  Krásná, zářivá paní ovčáčky totiž "pozvala" k druhému setkání - mělo se uskutečnit 13.6.1917.

Co bylo dál, dnes víme. Zjevení pokračovala v dalších měsících, téměř vždy v 13. den měsíce. Vrcholem byl 13. říjen 1917, kdy se Panna Maria zjevila před 70 tisícovým davem poutníků a kdy se odehrál, dnes již proslavený, sluneční zázrak. 

Všichni už to víme ... přesto si dovolím postupně, stručně, Fátimu připomínat tak, jak půjde rok a budou nabíhat připomínky jednotlivých zjevení.

Kapličku, kterou máme v Tržku, jsme díky P. Ryszardu Potegovi nově zasvětili  Panně Marii Fátimské.  Fatimu si připomeneme i zde: v sobotu 13.5.2017 tu Otec Ryszard odslouží mši svatou. Možná se nám podaří, mysticky a symbolicky, propojit se se skutečnou Fátimou, již ve dnech 12. a 13.5.2017 navštíví papež František. Z moci svého úřadu bude kanonizovat oba pasáčky, sourozence : Francisca a Jacintu - přesně 100 let poté, co se jim poprvé zjevila Panna Maria.