neděle 7. května 2017

Fátima 13.5.1917 * Tržek 13.5.2017

Již témeř tři roky zuřila velká válka, které se později začne říkat 1. světová, když se v daleké portugalské Fátimě zjevila třem malým pasáčkům žena "jasnější než slunce, vyzařující paprsky světla čistější a silnější než křišťálový pohár naplněný jiskřivou vodou, jímž pronikají palčivé paprsky slunce." 


Žena byla oblečena v bílém plášti lemovaném zlatem a ve svých rukou držela růženec. Žádala pasáčky, aby se zasvětili Nejsvětější Trojici a denně se modlili růženec. Tím pomůžou přinést světu mír a konec války.



Tou krásnou a zářící ženou byla Panna Maria, pasáčky Lúcia Santos a její bratranec Francisco Marto a sestřenice Jacinta Marto. Zjevení se událo 13.května 1917 na pastvinách v Cova da Iria nedaleko městečka Fátimy. Za několik dní tomu bude přesně 100 let!



Lucii bylo v době zjevení 10 let, Franciscovi necelých 9 let, Jacintě 7 let. 

Zleva doprava : Lúcia, Francisco, Jacinta


Zpočátku to tři pasáčci, kteří se svěřili se svým zážitkem, neměli vůbec lehké. Lidé jim nechtěli uvěřit, co říkali, báli se falešného zjevení. Dokonce i jejich rodiče jim nevěřili a hledali radu a pomoc u místního faráře. Otec Ferreira zřejmě nabádal k pochopení a trpělivosti.  Krásná, zářivá paní ovčáčky totiž "pozvala" k druhému setkání - mělo se uskutečnit 13.6.1917.

Co bylo dál, dnes víme. Zjevení pokračovala v dalších měsících, téměř vždy v 13. den měsíce. Vrcholem byl 13. říjen 1917, kdy se Panna Maria zjevila před 70 tisícovým davem poutníků a kdy se odehrál, dnes již proslavený, sluneční zázrak. 

Všichni už to víme ... přesto si dovolím postupně, stručně, Fátimu připomínat tak, jak půjde rok a budou nabíhat připomínky jednotlivých zjevení.

Kapličku, kterou máme v Tržku, jsme díky P. Ryszardu Potegovi nově zasvětili  Panně Marii Fátimské.  Fatimu si připomeneme i zde: v sobotu 13.5.2017 tu Otec Ryszard odslouží mši svatou. Možná se nám podaří, mysticky a symbolicky, propojit se se skutečnou Fátimou, již ve dnech 12. a 13.5.2017 navštíví papež František. Z moci svého úřadu bude kanonizovat oba pasáčky, sourozence : Francisca a Jacintu - přesně 100 let poté, co se jim poprvé zjevila Panna Maria.




pátek 24. března 2017

Čest a vzpomínka kardinálovi, věnec buřtů prezidentovi

Zítra bude v katedrále sv. Víta ( Václava a Vojtěcha ) v Praze pohřben Miloslav kardinál Vlk, emeritní arcibiskup pražský a kdysi biskup budějovický. Významná osobnost katolické církve. Člověk - přímý, možná trochu svárlivý, skutečný. Muž, který prošel lecjakým strádáním a utrpením, bezpochyby dělal chyby a bezpochyby udělal i mnoho dobrého. Také nestrádal nedostatkem lásky, ani radosti.

Na svém "facebooku" jsem sdílel několik zpráv o jeho nemoci i úmrtí, dojala mě pravděpodobně poslední fotka z nemocničního lůžka :


Zdá se mi totiž, že "i zde" má pan kardinál věci "pod kontrolou", protože se nebojí smrti, neboť jeho víra je silná a ví, kam jde. Nevím, jaké bylo jeho poslední utrpení, média zmiňovala , že  tváří v tvář smrti byl statečný. A proč by ne, vždyť byl kardinál, namítnete. Byli jiní, mocní, silní , slavní a v té samé situaci je zlomil strach, bázeň, bolest, pochybnosti. Nikoliv, zřejmě, Otce kardinála.

Pan kardinál byl bezpochyby i osobností politickou. Musím přiznat, že jsem ne vždy souhlasil s tím, co říkal. Občas mně připadal ( jako arcibiskup ) až moc "politický". Jako emeritní arcibiskup se mi zdál mnohem více uvolněný a nakonec jsem i já ( a to je přesně to, co jsem původně nechtěl psát) měl možnost ( měl bych napsat díky Panně Marii Klatovské) se s ním setkat, popovídat si s ním a poznat, že je to milý, inteligentní, příjemný člověk.
Svým vnoučatům, dočkám-li se jich,  se budu chlubit tím, že jsme se potkali ( a tak je to správné) :

Bylo mně opravdu ctí, pane kardinále.

Ale proč píšu tento blog, když se nechci "přiživovat na slávě a velikosti kardinálově?"

Důvod je prostý : český prezident Miloš Zeman se nechal slyšet, že na pohřeb kardinála Vlka nepůjde, byl by prý pokrytec. Pánové se neměli rádi. Prezident pošle věnec. Vztahu "prezident-kardinál" věnec stačí. OK. respektuji rozhodnutí muže-prezidenta. Nerozumím však tomu, proč své rozhodnutí komentuje zlými poznámkami na adresu svého zemřelého (zřejmě) "nepřítele" ( ještě nepohřbeného). 

Prezident říká ( ECHO 21 ), že vztahu "institucí" prezident-kardinál věnec stačí. Je to zvláštní lekce etiky a diplomacie, řekl bych.  

Možná pak příště, až nás prezident navštíví, bude vztahu "institucí prezident-občan" stačit jiný věnec - třeba buřtů. Nemusíme se ani potkat, stačí jej doručit. Jistě budeme vědět kam.

Pokud se "pánové skutečně něměli rádi", pak je "věncová aférka" posledním vítězstvím pana kardinála v pomyslném souboji s prezidentem.


čtvrtek 23. března 2017

Miroslav Herold a "Neznámý sv. Jan Nepomucký."

Máme drobné problémy s www stránkami, dovolte mi proto, abych na další přednášku organizovanou zapsaným spolkem Bartolomeo pozval prostřednictvím svého blogu :


Zapsaný spolek
BARTOLOMEO

ve spolupráci s Městskou knihovnou Klatovy
a z.s. Klatovské katakomby

Vás zvou na přednášku, kterou přednese pan

P. Mgr. Miroslav Herold, Lic., SJ



s názvem

Neznámý sv. Jan Nepomucký


v pátek 7.4.2017 v 17:00
ve společenském sále Městské knihovny Klatovy


Anotace :

Zdálo by se, že k poznání barokní úcty, vzdávané sv. Janu Nepomuckému, nelze nic nového dodat. Práce na doktorské tezi o nepomucenské úctě před světcovou kanonizací (1729) přivedla autora přednášky k jinému mínění. Objevů a nových informací je spousta. Ať už se týkají dobových představ o osobě sv. Jana nebo našeho povědomí o tom, jakých podob svatojánská úcta tehdy nabývala, na jakých důvodech a příčinách stála, jak dalece se rozšířila, kde budila odpor a kde naopak nadšené přijetí. Posluchači se mohou těšit na panoramatický rozhled po svatojánském světě.

O přednášejícím :

P. Mgr. Miroslav Herold, Lic., SJ

Přestože je Miroslav Herold v Klatovech častým a vítaným hostem, důvěrně známým klatovskému publiku, připomeňme si, co o něm ( a s jeho souhlasem) uvádějí stránky www.katakomby.cz:  


Narodil se 10. dubna 1978 v Praze, kde v letech 1992 - 1996 vystudoval Arcibiskupské gymnázium. 14. srpna 1996 vstoupil do řádu Tovaryšstva Ježíšova, v němž byl 25. března 2006 vysvěcen na kněze.
Základní studia v přípravě ke kněžství absolvoval na Teologické fakultě Trnavské univerzity v Bratislavě (filosofie, 1998 - 2000), na Teologické fakultě Řehořovy papežské univerzity v Římě (Pontificia Universita Gregoriana, bakalaureát z teologie, 2002 - 2005) a na Cyrilometodějské teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci (završení teologických studií magisterským titulem, 2005 - 2006). Následně se specializoval v Římě ve studijním oboru dějin umění, ve kterém získal titul bakaláře, a dále v oboru církevních dějin, v němž dosáhl titulu licenciátního (Pontificia Universita Gregoriana, Facolta della Storia della Chiesa e dei Beni Culturali, 2006 - 2010).
Tématem diplomové práce v rámci teologických studií byl Svatojánský dotazník z r. 1715. Tato práce je zaměřena na výzkum kultu sv. Jana Nepomuckého před mučedníkovým blahořečením, tedy do r. 1721. V nepomucenském tematickém okruhu se pohybuje i několik dalších Heroldových publikačních počinů, článků a italské vědecko - populární monografie San Giovanni Nepomuceno il custode dei segreti (Editrice Velar, Gorle (Italia), 2009), sepsané v tvůrčí spolupráci italského jezuity Francesca Occhetty.
Licenciátní práce z církevních dějin nese název La venerazione di santa Paolina, patrona di Olomouc. Un caso concreto del culto di corpi santi catacombali (prezentováno v Římě v únoru 2010). Jedná se o obsáhlejší ponoření do tématiky tzv. posvátných těl, relikvií domnělých mučedníků, přenášených z římských katakomb do kostelů a kaplí katolické církve a vystavovaných veřejné úctě. Fenomén je studován nejprve obecně a poté konkrétněji v prostředí českých zemí v barokním období, ještě konkrétněji v kolejích české provincie jezuitského řádu a nejpodrobněji na příkladu kultu sv. Pavlíny, barokní patronky Olomouce.
Heroldův historicko - umělecký zájem se soustředí na konfesionalizaci a barok v Evropě, na ideové, náboženské, sociální, ekonomické, politické i umělecké aspekty těchto fenoménů. Zvláštní důraz je přitom kladen na dějiny katolické církve, z kulturně - geografických okruhů pak na střední Evropu a země Koruny české zvlášť. Na tomto poli zmiňme autorovu spolupráci na přípravě mapového materiálu pro církevní sekci nového historického atlasu České republiky, jehož publikování lze předpokládat na rok 2011.
Dalším z preferovaných témat je jezuitský řád, zvláště tzv. staré Tovaryšstvo (1540 - 1773). Kromě menších článků a přednášek autor nabídl k tomuto tématu také obsáhlejší zpracování dějin a umělecké koncepce bývalého jezuitského kostela v Klatovech, a to formou přednášky a publikovaného článku v rámci prvního ročníku sympozií Barokní jezuitské Klatovy (duben 2007). Dějinám klatovské koleje Tovaryšstva Ježíšova (1636 - 1773) se věnuje i nadále rozsáhlou badatelskou činností uskutečňovanou v Římském archivu Tovaryšstva Ježíšova a v českých archivech a knihovnách.
Závěrem lze ještě uvést Heroldovu spolupráci s režisérem Otakárem Maria Schmidtem na duchovně - historicko - popularizačních dokumentech vytvořených pro Českou televizi (Nejsme andělé, jen děláme jejich práci (2006), Nejznámější Čech - Jan Nepomucký (2007), Svatý Vojtěch - první český Evropan (2009)).
  

úterý 21. února 2017

Noah Woodiwiss v Klatovech

Jednou z činností, kterou musím ( a rád ) s kolegy čas od času dělat, je představování našeho města návštěvám. Často jsou tu poprvé, představení města je pak  trochu "adrenalinovým sportem."  Cítíme zodpovědnost, protože si přejeme, aby město Klatovy viděli tak krásné, jak je vidíme my sami .( ...  a uvědomujeme si, že náš pohled je poněkud subjektivní prostě proto, že své město milujeme).  Citíme zodpovědnost i ve vztahu ke Klatovanům, nechtěli bychom jim "to v očích našich návštěvníků pokazit."


Minulý týden Klatovy navštívil pan Noah Woodiwiss, ekonomický tajemník velvyslaneství USA v Praze v doprovodu své kolegyně z politicko ekonomické sekce paní Heleny Markusové. Měl jsem tu čest být jim průvodcem.

Pan Woodiwiss se jako kariérní diplomat se zkušeností z Číny, nyní i z České republiky, zajímal nejen o historii města, ale i o otázky ekonomické, politické. 


Při setkání se studenty klatovského gymnázia hovořil o česko-amerických vztazích, o nedávných amerických prezidentských volbách, o svém studiu i o svých zkušenostech. Potěšilo nás, že naši vlast vidí jako stabilizovanou, demokratickou zemi, jako spolehlivého partnera a spojence USA.  Zmínil i to, že jeho překvapuje, jak málo si my, Češi, vážíme toho, v jaké krásné a klidné zemi  žijeme. Velmi ocenil pozorný zájem studentů gymnázia i výbornou úroveň jejich angličtiny. 
 


 
Po setkání se starostou Rudolfem Salvetrem jsme našim hostům ukázali klatovské katakomby a Pavilon skla. Obě památky hosty nesporně zaujaly, obě jsou nejen připomínkou minulosti, jsou i kvalitními turistickými cíli. Nevěříte ? Pak zmíním jen dvě čísla : katakomby loni navštívilo více než 47 tisíc lidí, pavilon skla 11 tisíc. 



Moderní Klatovy pak v programu našich hostů reprezentovaly Rodenstock a Mammocentrum Klatovy. Rodenstock jako nadnárodní firma působící na několika kontinentech a zde v Klatovech zaměstnávající více než 900 pracovníků. Špičková výroba, logistika, světové zkušenosti.


Mammocentrum jako screeningové centrum specializované na preventivní vyšetření prsu,  součást unikátního českého screeningového systému, jímž  Česká republika udává "tempo zřejmě nejen v Evropě." Pana Woodiwisse i paní Markusovou zaujal  popis vyšetření



i  informace,  že "incidence nádoru prsu je v České republice stejná jako v okolních zemích, mortalita je však o 33% nižší." Stručně řečeno : je-li zjištěn nádor včas, dá se s úspěchem léčit.


Při setkání u "kulatého stolu" ( ve skutečnosti hranatého) v hotelu Ennius pan Woodiwiss potěšil účastníky i tím, že řekl : " Zajímá nás nejen to, co se děje v Praze a velkých centrech a co si tam lidé myslí, zajímá nás i názor Váš zde v Klatovech." Tím odstartoval zajímavou diskusi o hospodářské situaci, o vzdělávání, o česko-amerických vztazích.


 



Na závěr připojím několik obrázků ze zajímavého dne a přání : kéž by i další "cizinci" vážili cestu do Klatov a jim podobných měst a míst, aby získali dobrou a pravdivou představu o tom, jak se v Čechách žije. Četbou novin ji nezískají, zdá se mi ... to samé však platí i o nás : jen setkáváním a kontakty se skutečnými lidmi ( ne jen jejich "mediálními obrazy") nám dává šanci vědět, pochopit a znát.

Thank you for coming, Mr. Woodiwiss, Mrs. Markusová.









čtvrtek 12. ledna 2017

Klatovy mají rozpočet na rok 2017

V úterý 13.12.2016 zastupitelstvo města Klatovy projednalo a schválilo rozpočet města na rok 2017. Jako místostarosta zodpovědný za rozpočet / a jeho předkladatel / mám radost, že se tak stalo jednomyslně. 

Uvědomuji si, nakolik se liší "politika v Klatovech" od "politiky v Praze .. a jinde." Je jasné, že kdyby "kdokoliv chtěl, zvedl by ruku proti, už jen z toho důvodu", aby výsledek hlasování nebyl 23:0 pro předložený rozpočet. 

Připadá mně, že tu žijeme v "jiné době", v době, kdy argumenty stále mají svoji váhu a cenu, kdy společný zájem ční "nad stranickostí", kdy " Klatovy jsou více než cokoliv". 

Díky za to, dámy a pánové.

O rozpočtu píšu na straně dvě Zpravodaje :

Případně si článek můžete stáhnout jako jpg obrázek :



  

pátek 30. prosince 2016

Dante - génius, který se také mýlil.


Řekněte Dante a zazní Florencie … a zdáli pak ozvěnou Beatrice. Řekněte Florencie a oči Vám zaplní jas, krása a slzy, protože k Florencii nemůže být nikdo lhostejný. Buď ji milujete nebo nenávidíte. Má i svá stinná místa.  Přesto spojení není tak zcela jednoduché a ani samozřejmé.  Ano, Dante Alighieri se ve Florenci v roce 1265 narodil. Strávil tu valnou část svého života, Florencii  miloval a měl ji vždy na paměti,  nakonec však zemřel ( paradoxně) jako  florentský štvanec v Ravenně ( 1321) a tam je i pohřben. Proč tedy to silné pouto  : Dante= Florencie, Florencie= Dante ?


Možná proto, že  Dante se ve Florencii „narodil“ i jako umělec, jako „otec italštiny, pramen i koruna poezie“, jeden z vůdčích duchů Dolce Stil Novo, sladkého nového stylu. Zde potkal svoji platonickou lásku Beatrici Portinari, které zajistil nesmrtelnost ve svém díle  Commedia, či Commedia Divina tedy Božské komedii, jak ji později nazve jiný slavný Florenťan Giovanni Boccacio v prvním Dantově životopise.


To vše jsou „středoškolsky známé věci“, Dante byl  velký umělec,  předchůdce renesance. A žil ve Florencii. To ví přeci každý!Ale je to vše, co bychom měli o tomto výjimečném muži znát  ?Právě, že není !  Dante a jeho život by samy byly námětem na román ( přinejmenším), pokud by ovšem „naše moderní doba“ cosi tak složitého, rafinovaného a přitom tajuplného jako román je či být má, dokázala přijmout. Rychlost, pomíjivost, nedočkavost, netrpělivost – to vše jsou charakteristiky naší doby a i ty mohou za to, že   namísto románu věnujeme Dantemu slovníkové heslo a několik odstavců v učebnicích. Máme při tom hřejivý pocit, že je to tak správně.  Správně to není, jen snad je to příkladem toho, jak lze „zabít“  osobnost tím, že ji zařadíme do čítanek a že o ní učíme v hodinách literatury a dějepisu“. 


Mýlím se ? Já se obávám, že nikoliv, nicméně odpověď na to, zda ano či ne, si může každý, kdo bude číst tyto řádky, dát sám.


Stačí pouhé dvě otázky :1)      Proč a kdy se Dante stal florentským vyhnancem a proč se nikdy do Florencie nevrátil ?2)      Čím jiným a čím vším se Dante zabýval mimo poezie ?a pokud Vaši zvídavost, ale i zvědavost, zaujmou, dojdete (asi) záhy k přesvědčení, že skutečně slovníkové heslo nestačí a že muž jménem Dante Alighieri si zaslouží víc.Odpověď na první otázku souvisí s jeho politickou činností.  Kdo ji nezná, možná  nalistuje např. wikipedii a zjistí, že Dante byl mezi léty 1295 -1301 „politicky činný“, a to natolik, že v roce 1300 byl jedním ze šesti florentských priori. Byl představitelem tzv. bílých guelfů. Ačkoliv guelfové obecně podporovali papeže proti císaři, dostal se Dante jako představitel florentské republiky do sporu s papežem Bonifácem VIII. Toho podporovali florentští černí guelfové a ti též ve sporu, který byl de facto sporem o míru nezávislosti republiky na papeži,  převážili.  Dante, který zřejmě chápal politiku jako službu vlasti, neuspěl v politice -  služce partikulárních zájmů papežů, králů a jejich rodin. 


Dante, autor latinsky psaného politicko- filosofického pojednání  Monarchia, se po zbytek svého života (celých 20 let) musel pohybovat mimo dosah své Florencie, kde mu hrozila hranice a smrt v plamenech. Hrozba,  která už nikdy nepominula, přestože několikrát doufal, že se domů vrátí. V té souvislosti je zajímavé, že snad nejvíce spojil své naděje s mladým Lucemburkem, císařem Jindřichem VII ( otcem českého krále Jana Lucemburského). Dante doufal, že by Jindřich mohl být novým Karlem Velikým a asi i snil sen o sjednocení Itálie.  Císař sice dokázal Danteho nepřátele – černé guelfy – vyhnat z Florencie, ale bohužel zemřel  příliš brzy - 24.8.1313 v Bueonconvento, ( jeho ostatky dodnes leží v katedrále v Pise).  A s ním zemřela (asi) i největší Dantova šance na důstojný návrat do Florencie.


Danteho politické „angažmá“ je koneckonců  patrné i v jeho Božské komedii. Stačí si jen připomenout, kolik různých svých současníků na cestě peklem, očistcem i rájem potkává. A právě jejich umístění tam, či onam, je Dantovým soudem jejich životů a činů. „Je to přesně tento aspekt   - zájem účastnit se přímo událostí své doby, formulovat námitky, vyjádřit protest a zděšení – který jej spojuje s naší dobou … Dante byl prvním kreativním spisovatelem našeho tisíciletí, který zaujal významné stanovisko k morálním, náboženským a politickým otázkám své doby ..“ říká  profesor David Higgins na str.11  úvodu oxfordského vydání Božské komedie.Není to vzrušující ?  Uvědomit si, že  Dante nebyl romantickým rozervaným umělcem pozdějšího ražení, že byl a vědomě chtěl být součástí establishmentu své doby, že se chtěl podílet na řízení své společnosti. Že kdyby žil dnes, chodil by volit, chtěl by být volen, možná by psal blogy, články do nejrůznějších ( asi i renomovaných) novin a časopisů, že by toužil být viděn v televizních diskusích …. Avšak když neuspěl tam, kde by si býval nejvíce přál, neutekl do nicoty a neutopil své zklamání ve víně ( a to tehdy jako i dnes bylo v Toskánsku výtečné) a věnoval svoji energii a úsilí druhé věci – studiu, tj. poznání.


A právě studium a dosažení vzdělání ( nikoliv ovšem akademických gradů) je odpovědí na druhou otázku, kterou jsem výše položil.  Ačkoliv se málo ví o Dantově formálním studiu  - tj. jakou školu či universitu navštěvoval, byť spekulace jsou v tomto ohledu zajímavé - je známo, že byl  vzdělaným člověkem. Věnoval se , řekněme logicky ( byl to přeci básník ! ), studiu toskánské , antické latinské (Vergilius), ale i okcitánské poezie.  Po smrti  Beatrice ( 1290) hledal útěchu v Boethiově De consolatione philosophiae ( česky překládané jako Filosie utěšitelka). Zřejmě se zúčastnil i diskusí  dominikánů a františkánů, když ti první vysvětlovali teorie sv. Tomáše Akvinského, ti druzí pak mysticismus sv. Bonaventury. Toužil tedy vědět a znát, byť asi i tušil, že rozum sám na pochopení světa nestačí.


Vzdělání, zřejmě, bylo pro Danteho nezbytností a podmínkou vlastní práce.  David Higgins, v již zmiňovaném úvodu k překladu Božské komedie, cituje samotného Danta : „ Všichni lidé, jež vyšší přirozenost prodchla láskou k pravdě, by se měli cítit pobízeni k tomu, aby pracovali ve prospěch budoucích generací, které tím obohatí tak, jako sami byli obohaceni prací svých předchůdců. Nechť není žádné pochybnosti, člověk, který má prospěch ze společného dědictví, ale nedělá si starosti s tím, aby přispěl ke společnému dobru, smutně selhává ve své povinnosti.“


To je i na dnešní dobu neobvykle angažovaný názor.


Prof. Higgins píše  : „ Dante si ošklivil široce rozšířený materialismus, náboženský cynismus a politický oportunismus, které deformovaly jeho svět.“Dante promýšlel, přemýšlel, pracoval a studoval, vždy ovšem s ohledem na praktickou aplikaci toho, co svým úsilím získal. Není to moderní, možná nadčasový přístup ?


A není náš dnešní post-moderní svět  a přístup  - postavený na hromadění všeho, majetku, titulů, moci, popularity etc., ale ve velké míře lhostejný ke skutečnému vzdělání a vědění – dědicem Bonifáce VIII, kterého Dante tolik nemiloval, než Danteho samotného, byť na papeže jsme zapomněli a Danteho zná každý ?  V době, kdy žil Dante,  svět hledal své nové paradigma. Náš svět, Euroatlantická civilizace,  je hledá i dnes.


Myslím-li na muže, jehož dnes představujeme jménem  Dante Alighieri, mám pocit, že cítím chvění, touhy, aspirace, které jej prostupovaly. Že tuším zklamání, ale i závratnost úspěchu, kterých se mu dostalo. Že vidím úzkost i rozhodnost, které jej (paradoxně) obě předurčovaly. Vidím a cítím život a jeho vibrace, jako by Dante byl a žil i dnes, jen kdesi jinde, takže se nepotkáváme.   Možná by i on zvolal : „Života bído, přec mám tě rád!“


Pusťme tedy tohoto skvělého muže ven z čítanek a inspirujme se tím, co říkal, konal, v co doufal a i tím, v čem se mýlil.


Neboť Dante Alighieri byl génius, který se občas mýlil. Nebyl skvělý ?  

neděle 18. prosince 2016

Krásné Vánoce a šťastný nový rok 2017.

Moji milovaní, milí přátelé, známí, náhodní čtenáři,

dovolte mi, abych Vám popřál krásné Vánoce a vše dobré do nového roku 2017. Co více si přát než lásku, naději a víru, a také štěstí, zdraví, spokojenost ... určitě Vás napadne spoustu dalších krásných "věcí a přání."

Nádavkem Vám přeji, abyste uměli i v příštím roce těm krásným přáním jít naproti. Neboť jenom tomu je dáno, kdo se přičiní. Abyste nečekali na to, až Vás osud osloví, ale abyste měli sílu svůj osud tvořit sami a aby Vás náhody  nepřekvapovaly - nepříjemně :  příjemně klidně mohou. Abyste svůj osud dokázali, bude-li to nutné, přijmout, byť by byl jakýkoliv.

Abyste nezapomněli na to, že jsme tu jen návštěvou a uměli jste rozlišovat podstatné a nepodstatné, dobré a špatné, krásné a ošklivé. I já se budu snažit, abych naplnil to, co přeji Vám.

V roce 1206 se mladý muž jménem Francesco Bernadone vydal na nelehkou cestu do budoucnosti. Tehdy složil krátkou báseň, modlitbu :
Nejvyšší, slavný Bože,
osviť temnotu mého srdce
a dej mi pravou víru, pevnou naději, dokonalou lásku,
hlubokou pokoru, rozum a poznání,
abych zachoval Tvá přikázání.

Ten samý muž pak 14.9.1224 shlédl ze skály La Verna a jeho ruce, nohy a bok přijaly stigmata, jimiž se přiblížil svému Bohu.


Mezitím stihl "vynalézt jesličky a betlém" - kouzelný způsob slavení Vánoc a narození Ježíše Krista :dodnes po celém světě křesťané přicházejí v tomto čase k jesličkám a zpívají koledy:

A tak zpívejme i my všichni "Narodil se Kristus Pán, veselme se!" A hleďme do budoucna s radostí a nadějí, navzdory všem protivenstvím.