úterý 19. září 2017

Obracení Čech na víru

Možná se mně to jen zdá, ale přeci ... není snad osudem Čechů, že je neustále někdo "obrací na víru?" 

Vírou zde nyní myslím "přesvědčení ideologické, náboženské, politické .." - každé, které si svým způsobem nárokuje jedinečnost své vize, její nedotknutelnost a "pravověrnost" a vyžaduje striktní dodržování pravidel, jež "tato víra určuje." Historických příkladů známe více než dost.


Jeden takový, opravdu "věroučný", popisuje ve své knize, kterou právě čtu,  Howard Louthan ( Kdo je Howard Louthan ? )  Američan, ředitel Centra rakouských  studí a profesor historie na Univerzitě Minnesota.  Sepsal zajímavou studii :


OBRACENÍ ČECH NA VÍRU ANEB REKATOLIZACE PO DOBRÉM A PO ZLÉM.

Anglický originál : Converting Bohemia – Force and Persuasion in the Catholic Reformation vydaného nakladatelstvím Cambridge University Press, 2009 v New Yorku. Přeložil Zdeněk Rucki. Nakladatelství Rybka Publishers, 2011, vydání první.


Zdaleka nejsem u konce knihy, přesto už nyní, věřím, mohu říci, že se mi líbí a že mě vyprávění a postřehy amerického profesora v mnohém nadchly a rozhodně mě obohacují. Ale proč o tom píšu ? 


Protože na straně šestnáct knihy se dočtete :

„ Vždyť katolická víra, jejíž vyznávání se od obyvatel Českého království očekávalo, znamenala pro valnou většinu z nich jen dodržování určitého chování a vystupování. V prvé řadě šlo o to, co člověk praktikoval, a ne tak docela o to, v co doopravdy věřil.


Neskrývá se v tomto citátu quintessence českého osudu ? Není podstatou českého "přístupu - hlavně přežít" v situacích, jež "nemají řešení?" A můžeme Čechy kritizovat za to, že tuto ideu intuitivně aplikovali ( anebo i vědomě) v mnoha krizových momentech a obdobích své historie ? Možná můžeme ... ale to je téma na jinou úvahu. 

 

V knize citát popisuje situaci danou rekatolizací po bitvě na Bílé Hoře, tedy po roce 1621.  Ale co říci o jiných osudových okamžicích české historie ? Neplatí přístup popsaný citátem i pro období nacistické diktatury ? Pro období "budování reálného socialismu?" Je už málo těch, co pamatují nacisty, ale stále mnoho těch, co pamatují "socialismus". Neplatilo tehdy snad, že "myslet si můžeš, co chceš, ale do prvomájového průvodu jít musíš?" A nebrali jsme to jako povinnou daň, aby byl klid ? ( Nechci se nijak dotknout těch, kteří to tehdy mysleli vážně).


Je-li tomu tak, pak americký profesor historie vystihl část podstaty české povahy, část, která je mnohem starší, než bychom si mysleli. „Hlavně přežít“ není „výmyslem 20. století, je to idea, jak profesor dokládá, mnohem starší a starobylejší“. Možná nám pomůže, uvědomíme-li si to. 



čtvrtek 14. září 2017

TGM - Klatovy 14. září 2017

Dámy a pánové,

scházíme se tu dnes, abychom si připomněli 80. výročí úmrtí pana Tomáše Garigue Masaryka, prvního prezidenta Československé republiky, prezidenta Osvoboditele. Scházíme se, abychom si připomněli život velkého muže, který se skutečně nesmazatelně zapsal do historie našeho národa, Evropy a světa. Který dokázal překonat malost své doby, malost a určitou provincionalitu svého okolí a se železnou vůlí, vytrvalostí, věren svým etickým a morálním ideálům vybudoval dílo, jehož dominantním prvkem je obnova úplné samostatnosti českého státu, ale nejen to. TGM dokázal být člověkem z masa a kostí, dokázal milovat, rvát se o svoji pravdu, užívat života. Nebyl tedy jen figurou „politickou“. Lidé jej přijímali za svého, svědčí tomu i důvěrné oslovení „tatíčku“, jímž jej nazývali – určitě i s ohledem na vysoký věk, jehož se dožil v plnosti síly. Jak řekl Karel Čapek v nekrologu: Zemřel stařec v plnosti života, muž v plnosti cti a vladař v plnosti lásky.“

Sám TGM řekl: Život měříme příliš jednostranně; podle jeho délky a ne podle jeho velikosti. Myslíme víc na to, jak život prodloužit, než na to, jak ho opravdu naplnit. Mnoho lidí se bojí smrti, ale nedělají si nic z toho, že sami a mnoho jiných žijí jen položivotem, bez obsahu, bez lásky, bez radosti.“

A to jsou klíčová slova, jimiž bychom měli poměřovat naše úvahy o svém prezidentovi a vzpomínky na něj. Měli bychom se snažit, aby byl „živý“ i v tom, jak na něj vzpomínáme, aby byl živou inspirací i pro naše dnešní činy, neboť časy se sice mění, ale lidé a jejich podstata zůstávají. A jsou-li vládcové tohoto světa praktičtí a humanističtí idealisté, jako byl, jak já se domnívám, TGM, jsou to vládcové připraveni vládnout v tom dobrém slova smyslu. Vést svůj lid a je jedno je-li to jen jeden národ, více národů, celá Evropa nebo celý svět. Mají-li vládcové, a TGM pro mě vládcem byl, byť velmi dobře chápu a znám limity jeho prezidentské funkce, ideu a vizi, ale skutečně ji mají a ne jen o ní hovoří, mohou pak hory přenášet a dokážou vést lidi do země zaslíbené. Masaryk byl vizionář, byl to vůdce (a opět pozor v dobrém slova smyslu), byl to i filosof na trůně, ovšem s praktickým a pragmatickým vztahem k životu. Neboť co by byly platné vize, nedošly–li by naplnění. To by bylo jen jakési plané snění.
„Cíl náš musí být určitý, a pak silný cit půjde za ním. Jen citem a instinktem se nedostaneme nikam. Praxe bez teorie není možná.“

Masaryk však pevně věřil v demokracii a jeho slova: Má-li naše demokracie své nedostatky, musíme překonávat ty nedostatky, ale ne překonávat demokracii, jsou více než aktuální právě dnes. Demokracii opět, díkybohu již delší dobu máme, ale mnozí tu dnes žehrají na to či ono a koketují s myšlenkami ne-demokratickými. Tož máme-li demokracii, usilujme o to, abychom měli i demokraty, aby každý mohl říci, cituji TGM: Demokracie znamená, že každý občan může říct po vzoru francouzského monarchy: Stát jsem já". Nebo skromněji:I já jsem stát".

Jsme na půdě školy … a historie je prý učitelkou života, podotýkám vyučující prostřednictvím činů, uvažování, úsilí konkrétních lidí. Máme-li to štěstí, že po sobě tito lidé, jako je tomu v případě TGM, zanechají literární dílo, jež je klíčem k jejich životu, máme, řekl bych, skoro za povinnost jejich odkaz studovat a učit se z něj. Vidím-li dnešní českou (a nejen českou) vrcholnou politiku, doporučil bych nejen našemu prezidentovi, aby onu masarykovskou inspiraci usilovně hledal. Nestačí jen občasný citát, prezidentův obraz viditelně vyvěšený tu i onde. Důležitý je duch, smysl, étos, aby správa věcí veřejných nebyla jen jakousi materialisticko sociální péči o určité skupiny lidí. Nebát se a nekrást musí platit dnes jako tehdy a motto „bez osobní odvahy a odpovědnosti nelze dělat politiku opravdovou demokratickou a lidovou“ by měli mít napsáno na svém štítu všichni ti, kteří se dnes politikou sice živí, ale nedělají ji. Příkladů známe více než dost.

Pravda – svět je dnes opravdu jiný, než jej znal TGM, rychlý, mediálně všelijak zkroucený: co si například myslet o tom, když média hovoří o tzv. „post-pravdivém“ světě, že? Věřím, že nakonec dojdeme k tomu, že se odpovědět dá slovy TGM: Svět stál a stojí na práci, ne na náladě, svět udržuje se jen prací, a to prací drobnou, prací stálou.“

To nejsou kožená slova z nějaké čítanky, ani knížecí rady. Z těch prostých slov promlouvá život sám a vlastně i TGM.  Skončím prosbou:
Zapomeňme na Masaryka z učebnic a novinových článků a zkusme se přiblížit k němu jako člověku. Byť s ním nemusíme v mnoha věcech souhlasit, byť jej můžeme i za mnoho věcí kritizovat, onen „intimní“ rozhovor přes propast prostoru a času přesto za to stojí.


Dámy a pánové, děkuji Vám za pozornost.