Osudy fotek

Dnes jsem čirou náhodou nalezl fotografii, která mě "otevřela" dávno zapomenuté vzpomínky a svět, který "docela prostě dávno zmizel." Posuďte sami :

Zleva : Petr Rajal, Miloslav Paroubek, Jaroslav Denk, Jaroslav Volf, Pavel Peroutka, Václav Chroust

Jsou na ní moji spolužáci a troufnu si říci i kamarádi z gymnázia v Klatovech. Tehdy jsme hráli mezitřídní fotbalovou ligu a čas od času si některý z třídních týmů mohl zahrát i proti profesorům. Myslím si, ale nejsem si jistý, že tato fotka je právě ze zápasu proti profesorům a zdá se mi ( a opět si nejsem jistý), že nám právě páni profesoři sdělili, jak se "co bude počítat a jaká jsou pravidla", protože z obličejů všech (na fotce) se dá vyčíst překvapení a (možná i) nesouhlas(?). Pokud je tomu tak, jak si myslím, hráli jsme tenkrát nerozhodně 2:2 a byl to prima zápas a den!

A nyní k tomu "osudu fotek." Ať už se fotíte rádi nebo neradi, vězte, že fotky jsou úžasné a skvělé. Jakkoliv zachytí jen okamžik, i ty nejméně povedené (zpravidla) mají schopnost evokovat atmosféru, pocity, dojmy, prostor i čas - v daný okamžik. Jejich cena časem roste … jsou tichými svědky našich životů a osudů. Až už tu dávno nebudeme, budou fotky na kterých jsme, vzpomínat na vše krásné, vzrušující, příjemné, strašné i strašidelné … co nás v našem životě potkalo. Že jsou to jenom slova? Nesouhlasím. Najděte si nějakou svou starou fotku z dětství, z dospívání a zamyslete se … ponořte se do těch "dávných" časů, kdy "jinak voněl svět." 

Podaří-li se Vám to jako mně nyní s mojí starou fotkou z gymplu, pak se Vám otevře "brána prostoru a času" (malinko přeháním) a zase na chvíli budete v čase, který jste možná milovali více, než jste si byli tehdy ochotni připustit. Jakkoliv milujeme svoji současnost / já ano a doufám, že i Vy/ je letmá návštěva naší minulosti naprosto kouzelná … vzpomněl jsme si na mnoho věcí, úžasné.

A tak foťte, protože dnešní fotky budou časem staré … a budou Vám, či jiným, připomínat, že jste a že jsme byli. A možná i trochu i to, jací jsme byli. A cosi si stále neseme s sebou … například krásnou báseň od Fráni Šrámka, která mě dodnes provází. Jmenuje se "Uprostřed cest."

Ne, nenatrháš s nebe hvězd.
A přece věř, že natrháš.
V boj marný když se nevrháš,
tu za dnů vázneš v jílu cest
a večer, tiskna bradu v pěst,
svůj oheň čadit zříš a civíš v noc,
hluchého srdce němá stráž.

Ať cesty nikam nevedou,
tys po nich šel a šel jsi rád,
těch cest se nesmíš, nesmíš ptát,
snad není cest, jen lidé jdou
a jedna z hvězd je vždycky tvou
a z té ti zazní odpověď,
až přestaneš se ptát...