V noci zřejmě
pršelo a ráno nás zaskočilo neprostupnou a nepropustnou mlhou. Předpověd sice
naznačovala, že bude zataženo, ale o mlze ani slovo! Chvíli jsme přemýšleli, co
„s tím“ – v kraji, který je „postaven na krásných výhledech a pohledech“,
je mlha přeci jen problém. Nakonec jsme se rozhodli zkusit „výletovat.“ První
cíl byl 10km vzdáléné Cherasco. Je to příjemné menší město, asi 10 tisíc
obyvatel, ale obávám se, že v roztroušených po různých, od sebe vzdálených
částí obce.
Samotné Cherasco na mě
působilo menším dojmem. Nicméně – krásný kostel Santa Maria Popolo, nádherná
běloskvoucí brána se sochami světců a světic, zahrádka okolo kostela
- vše působilo, navzdory sychravé mlze,
příjemně. Hezká zastávka.
Druhým naším cílem se
stalo muzeum vína v Barolu. Je situováno v krásném hradu kdysi
slavného rodu Falletti. Je ovšem vším, jenom ne hezkým muzeem. O barolu se tu
také cosi praví, ale expozici zřejmě sestavil nějaký velmi „moderní duch“
s nátiskem „průmyslové revoluce“ – proto si tu „na mnoha místech můžeme
zatočit klikou a šlápnout na jakési šlapaldo“, sledovat lanka a lana
převodových ústrojí, obdivovat, jak
mechanika otvírá a zavírá „scénu-obraz“ toho či onoho. Připomnělo mně to
návštěvu Ameriky – „too much to see, so hard to believe!“ Líbila se mi jen ta
část, kde stará kuchařka komunikuje s mladým kuchařem (oba samozřejmě jako
video) o piemontské kuchyni a kulinářské
tradici. O muzeu dál více psát nebudu.
Psát však musím, velmi
rád, o rodině Falletti. Ta vládla zdejšímu kraji, domohla se značného bohatství
i uznání. Jejími posledními příslušníky byli Carlo Tancredi Falletti (narozen 1782) a jeho manžela (
v Itálii známá jako) Giullieta di Barolo. Giullieta, vlastně Juliette, se
narodila roku 1785 do známé rodiny Colbertů ( jejím prapradědečkem byl ministra
financní Ludvíka XIV Jean Baptiste Colbert). Byl to vynikající pár, bohužel
však neměli své vlastní děti.
Proto svůj život věnovali konání dobra, charitativní práci. Kdo by se chtěl o páru dozvědět více, stačí kliknout na tento odkaz: Markýzové Falletti.V roce 1991 byl manželský pár blahoslaven papežem Janem Pavlem II. Bezpochyby právem.
Proto svůj život věnovali konání dobra, charitativní práci. Kdo by se chtěl o páru dozvědět více, stačí kliknout na tento odkaz: Markýzové Falletti.V roce 1991 byl manželský pár blahoslaven papežem Janem Pavlem II. Bezpochyby právem.
Po „návštěvě muzea“
jsme se vrátili na ubytování a pěšky vyrazili do Verge – nakoupit a na oběd.
Krám byl však zavřený, přišli jsme chvíli po 12:30, kdy se tak stalo, hostinec
ovšem také. Krásně to tam vonělo, ale starší paní nám vysvětlila, že dnes mají
zavřeno ( google však hlásil otevřeno!) a abychom přišli až večer.
S nevyslovenou poznámkou „tak si to sněz sama,“ jsme šli zase zpět do
Collina San Ponzio. Bez nákupu, hladoví!
A pak jsme
zaimprovizovali. Pojedeme do Grinzano Cavour. Věděl jsem, že je tam hrad, kde
bydlel kdysi Cavour a že tam snad nakoupíme nebo si i dáme oběd. Grinzano bylo
super – nejprve jsme narazili na jednu docela obyčejnou, ale příjemnou pizzerii
a skvěle se tam najedli. Pak jsme nakoupili v obchodním domě Metro a
nakonec jsme dojeli až na „vrcholek města,“ kde dodnes stojí hrad, v němž
od roku 1832 do 1849 žil Camillo Benso, hrabě Cavour.
A právě zde a právě
v této době zachraňujíc tím i své hospodářství, tento činorodý a
strategicky uvažující muž, „vymyslel“ barolo. Samozřejmě ne sám. Barolo jako
suché červené víno, špičkové kvality, jako „krále vín.“ Čímž nepomohl jen sám
sobě, ale doslova tisícům a tisícům vinařů, kteří dnes barolo produkují. A
neváhají za láhev účtovat 20 či spíše více eur. Expozice na hradě Cavour je
výborná, moc se nám tu líbilo. Možná i proto, že se mlha, přeci jen na chvíli,
poněkud rozptýlila a my jsme viděli to, co vídal Cavour každičký den.
Překrásnou piemontskou, či montferatskou krajinu.
Grinzano Cavour nás
smířilo s mizerným počasím, které jsme tu dnes měli. Byl to skvělý den! Uvidíme zítra.
A nyní pár obrázků z dnešního dne:
A nyní pár obrázků z dnešního dne: