Volební matematika - krajské volby 2020

 

Počátkem října proběhnou krajské volby. Před čtyřmi lety jsem napsal na svůj blog příspěvek, v němž jsem popsal „volební matematiku“. Stal jsem se, pro mě nečekaně, alespoň pro některé z vás, „expertem na to, jak se vlastně z výsledku voleb zrodí mandáty a zastupitelé“ v krajských volbách. Volební expert jistě nejsem, ale dovolím si stručně a snad i věcně na otázky odpovědět. Nebudu odkazovat na paragrafy a odstavce zákona či zákonů, vše podstatné, chcete-li, najdete v aktuálním znění zákona č. 130/2000 Sb., o volbách do zastupitelstev krajů. Protože budu ke své odpovědi „potřebovat čísla“, dovolím si použít ta, která jsem již použil v roce 2016 – jde o reálná čísla volebních výsledků do zastupitelstev krajů v roce 2012.

 

1)    Jak strany získávají mandáty?

Předpokládejme, že volby již skončily, jsou spočítány hlasy pro všechny strany a „vše je v pořádku“, nikdo nic „nereklamuje“- což samo o sobě je úspěch.  

Můžeme se tedy věnovat výpočtu mandátů. Mandáty pro strany se přidělují v tzv. skrutiniu, do něhož postupují všechny strany (politická hnutí, koalice), které získaly alespoň 5 % z celkového počtu platných hlasů v kraji.

Výsledky voleb (platné hlasy) v roce 2012 byly takové, že do tzv. „skrutinia“ postoupily pouze Občanská demokratická strana (44.160 hlasů), Česká strana sociálně demokratická (41.519 hlasů), Komunistická strana Čech a Moravy (34.919 hlasů) a TOP 09 a Starostové pro Plzeňský kraj (9.175 hlasů) . Jen tyto čtyři subjekty totiž překonaly 5% hranici (8.337,9 hlasů), jak vyžaduje zákon.

U těchto stran byly vypočítány tzv. podíly. Jak se podíly počítají? Postupně se dělí počet platných hlasů, které strana získala, čísly 1,42 poté 2, poté 3, poté 4 atd. až se „vyčerpá počet kandidátů na hlasovacím lístku“. Vznikne tak, za každou stranu, číselná řada – viz tabulka:

Podíly jsou seřazeny dle jednotlivých stran, jsou uskupeny sestupně dle velikosti/výše. Nyní zbývájediné: vybrat z takto vzniklé matice 45 největších podílů. Proč 45? Protože zastupitelstvo Plzeňského kraje má 45 členů. Prvních 45 nejvyšších (nebo chcete-li největších) podílů jsem pro názornost podbarvil modře. Každá „modře podbarvená pozice“ znamená jeden mandát pro konkrétní stranu.  

 Tento způsob výpočtu podílů = mandátů dává odpověď na otázku, proč 44 tis. hlasů pro ODS znamenalo 15 mandátů stejně jako 41 tis. hlasů pro sociální demokracii, ale i odpověď na otázku, jak se % volebních zisků mění v % mandátů.

 Přehledně „situaci“ popisuje následující tabulka:

 

Strany, které postoupily do skrutinia, získaly ve volbách celkem 77,80 % platných hlasů. Ve skrutiniu si však rozdělily, v souladu se zákonem,  100% mandátů. Nejlépe, ve smyslu „zhodnocení výsledku voleb dopadla“ sociální demokracie, která svých 24,89 % hlasů z voleb přeměnila v 33,33 % mandátů – tj. v 15 „postů“ v zastupitelstvu Plzeňského kraje.

 

 

2) Preferenční hlasy a jejich vliv na získání mandátů

 

Když jsme si vysvětlili, jak získávají mandáty=zastupitelské posty strany, je třeba podívat se na to, jak ony mandáty=posty získávají konkrétní kandidáti.  Popišme si to na příkladu Občanské demokratické strany. Postupem popsaným v přechozím bodu jsme zjistili, že ODS získala v krajských volbách 15 mandátů.  Zbývá tedy odpovědět na otázku, kdo (který konkrétní kandidát) mandát získá. 

 

Zákon říká, že mandáty připadnou kandidátům tak, jak jsou uvedeni na hlasovacím lístku – tj. v pořadí uvedeném na hlasovacím lístku. 

 

Jestliže však některý z kandidátů získal takový počet přednostních (preferenčních) hlasů, který činí nejméně 5 % z celkového počtu hlasů odevzdaných pro tuto politickou stranu (v rámci kraje), připadne mandát přednostně tomuto kandidátu. Pokud je takových kandidátů více, pak jsou seřazeni (sestupně) podle počtu získaných preferenčních hlasů a ti z nich, kteří se „vejdou“ do počtu mandátů získaných stranou, získají i mandáty.

 

Tedy konkrétně na příkladu ODS v roce 2012:

 

ODS získala 44.160 hlasů, z toho 5 % činí 2.208 hlasů. Všichni kandidáti, kteří získali více než 2.208 hlasů, jsou tedy v pozici „přednostní“ a jsou jim přednostně přiděleny mandáty, tehdy to byli:

 -        Jiří Pospíšil                             18.501 hlas,

-         Martin Baxa                             5.183 hlasy,

-         Rudolf Salvetr                          3.262 hlasy,

-        Vladislav Vilímec                     3.131 hlas,

-        Jiří Šnebergr                             3.006 hlasů,

-        Marcela Krejsová                     2.373 hlasy,

tedy celkem 6 kandidátů. Ti získali své mandáty „díky počtu svých preferenčních hlasů“. 

 ODS jako celek však získala celkem 15 mandátů - proto tuto „preferenční“ šestici doplnilo v krajském zastupitelstvu dalších 9 kandidátů, ti však jsou již seřazeni podle toho, jak byli „nasazeni“ na hlasovacím lístku (kandidátní listině). U těchto kandidátů se počet preferenčních hlasů pro stanovení jejich pořadí již nezohledňuje.

Závěr?

To první, oč stranám jde, je získat maximální počet hlasů, a tudíž i mandátů. To je logické, byť propočet mandátů ve vztahu k počtu získaných hlasů až tak „úplně logický“, jak je vidno, není. Ale je v souladu se zákonem, všechny strany i všichni kandidáti jdou do voleb s vědomím toho, že tomu tak je a je to fér.

Preferenční hlasy? Zde je to složitější: platí závěr, že „všichni ví, do čeho jdou“, tím myslím kandidáty. Ví to však všichni voliči? S malým pousmáním říkám, že ti, kdo si přečtou tento příspěvek, to už vědět budou…

U větších stran podle mého názoru preferenční hlasy "nefungují". Přes onu pětiprocentní hranici (v rámci strany) se dostanou jen mediálně dobře známí kandidáti.  Ty však strana zpravidla ale stejně nasazuje do čela kandidátek.

Přesto to neznamená, že dávat preferenční hlasy nemá smysl – přinejmenším tím dáváme signál tvůrcům příštích kandidátek, koho bychom si příště přáli. Je-li kandidát nasazený například jako 33 a v „cílové pásce měřené preferenčními hlasy“ je nakonec např. 11, pak to není neúspěch, byť se do zastupitelstva neprobojoval. 

U menších stran, paradoxně, může být snazší onu pětiprocentní hranici překročit, a tudíž v rámci kandidátky přeskočit dopředu (a tím trochu pozlobit ty, kteří ve straně rozhodovali o tom, kdo a jak bude „nasazen na kandidátku“). Menší strany ovšem bojují s jiným problémem – oním pětiprocentním limitem - aby se vůbec do skrutinia dostaly.

Přesto všechno: stojí za to jít k volbám, volit a pak se zájmem sledovat, „jak to všechno dopadlo“. Nebo ne? U voleb na shledanou.

Přeji Vám hezký den.

 

 Václav Chroust

Hřbitovy, kde leží naši předci - I

Hřbitove, hřbitove, zahrado zelená

do tebe padají nejdražší semena.

Padají, padají, ale nescházejí,

snad je ti hrobaři hluboko sázejí.

Zajímá-li nás rodinný rodokmen a osudy těch, kteří nás předcházejí, měli bychom si pamatovat, kde spočinuli poté, co se jejich životní pouť uzavřela. Část našich předků je pohřbena na hřbitově v Chlistově.

Je to relativně „nový“ hřbitov. Založen byl roku 1860, situován je jižně od obce ve svahu pod lesem směrem na Žďárovnu a Tržek. Jeho půdorys tvoří obdélník, delší strana je orientována ve směru východ-západ. Hlavní vstup do hřbitova je ze strany západní, nové kamenné schodiště vede k bráně s tympanonem. Dominantou dlážděné hlavní hřbitovní cesty je pozlacený kříž. Plocha hřbitova má rozlohu 2.020m2, hřbitov je po celém obvodu obehnán zdí. V roce 2008 získala hřbitov obec Chlistov (od plzeňského biskupství) a záhy zajistila jeho rozsáhlou opravu ( na zdi hřbitova je neumělá báseň chválící tehdejšího starostu Václava Boučka).

V blízkosti márnice je hrob Rubášů (Popelů) z Tržku čp.3.

V něm leží můj pradědeček Josef (* 1882, +1951), prababička Josefa (* 1894, +1976) a můj kmotr, jejich syn Josef (Pepík, *1923, +1990). Je to nový hrob, který byl vykopán v roce 1951, kdy zemřel pradědeček. Hrob je vyzděný, měl být vlastně hrobkou, ale při pohřbu pradědova sestra z Kolince trvala na tom, že „tělo patří do hrobu“ a tak rodina nechala hrobku zasypat zemí a tak to už zůstalo i při dalších pohřbech.

Původní rodinný hrob měli Rubášové nedaleko, „přes uličku.“ Dnes je místo prázdné, zelené.

V něm byla jako poslední pohřbena Marie Rubášová, rozená Huspeková (*1850,+1925), která „symbolicky“ zemřela na svátek Sv. Kříže (14.9.) v roce 1925. Před ní byl v hrobě uložen její manžel Petr (správně Petr Pavel) v roce 1911, který se narodil, nemýlím-li se, v roce 1845.

Další hrob, který nás zajímá, patří rodině Jakuba a Magdaleny Valdhauserových (nebo Waldhauserových).

Nyní, když píšu tyto řádky, netuším, zda jsou v něm pohřbeni jako první … protože jejich rodiče jsou zřejmě pohřbeni jinde. Budu se muset dotázat maminky, zda to ví ona. Jakub se narodil 14.8.1874 ve Stříteži a zemřel 5.7.1955 v Tržku čp.15. Magdaléna rozená Javorská se narodila v Tržku čp. 2 27.5.1879 a zemřela v Tržku čp.15 dne 1.7.1958 těsně po půlnoci ( v 0.30). Jakub a Magdaléna do Tržku přišli na pozvání Jakubovy sestry Marie Kloudové v roce 1911. Před tím bydleli v Soběticích a v Klatovech, kde se v roce 1910 narodil můj dědeček Karel Valdhauser. Marie Kloudová neměla se svým mužem Štěpánem  děti, Štěpán navíc pracoval jako správce na statku v Podolí, kde zřejmě i s Marií bydleli, proto nabídli Jakubovi svoje hospodářství s tím, že si vymínili výminek.

Marie Kloudová, rozená Waldhauserová, leží spolu s manželem Štěpánem v tomto hrobě, napravo od hrobu rodin Mazancovy a 

Pajerovy:

Marie se narodila 25.5.1868 ve Stříteži, zemřela 10.1.1956 ve 14:00 v Tržku.

Poslední hrob, který dnes zmíním, patří rodině Hasnedlově ze Sluhova. Leží v něm tátův strýc Václav, tátův dědeček a babička, tj. moji praprarodiče. Více budeme muset zjistit.

A to je stručný „rodinný“ závěr. Mohli bychom se společně pokusit doplnit kusé informace, které tu uvádím. Bylo by to prima … protože s „nimi“ máme možná společného více, než si myslíme. 

Dokud „jde život“, máme pocit, že vše, co se nás týká, je důležité. Ale pak? Možná bylo leccos důležité, co „s nimi, z minuty na minutu odešlo.“ Možná i dnes by nám chtěli cosi říci. Nemohou. 

Přes hranice prostoru a času se občas „prodereme“ modlitbou, meditací, vzpomínkou … přes hranici prostoru a času se k nám oni dostanou „stejným způsobem…“   „Trajdejme“ tedy, dokud můžeme!

Několik poznámek na okraj koronavirové krize.

Tento text vznikl ve dvou dnech, v pátek 20.3. a v neděli 22.3. Původně jsem nezamýšlel dát jej na blog, mezitím se mnohé stalo ... ale říkám si, proč ne? Snažíme se všichni cosi dělat, abychom společně koronavir překonali, podporujeme opatření vlády, ale také cosi chceme - zůstat lidmi, nechceme být jen figurkami, o které se kdosi stará. 

Je to chvilka, co vláda vyhlásila stav nouze a donutila nás, v zájmu nás všech a našeho zdraví, abychom výrazně omezili své svobody, které jsme donedávna považovali za nedotknutelné a svaté. Musíme nosit roušky, abychom se nenakazili a nenakazili jiné, nesmíme nakupovat, kdy chceme, s lékařem máme komunikovat raději přes telefon, nemůžeme ve své vlasti  volně jezdit „jen tak z místa na místo“ a navštěvovat své přátele (rodiny zatím ano), nemůžeme chodit do kina, do divadla, „na pivo“ (což je pro mnoho Čechů zvlášť kruté), nemůžeme jezdit do ciziny … je toho mnohem víc, co vše v zájmu „nás všech vláda omezila a nařídila.“ Premiér, ministři, náměstci ministrů nám opakovaně připomínají, že nezaberou-li jejich „drakonická opatření“ (to slovo donedávna nikdo „neznal“), přijdou opatření ještě tvrdší, drakoničtější ..?

Ale proč? Odpověď, kterou dostáváme zní: kvůli koronaviru. 

Nebezpečný vir, svými příznaky připomínající chřipku, paralyzoval nejen naši zemi, ale doslova celý svět. Nyní, když píšu tyto řádky, je počet nakažených v Česku 995, 6 lidí se již vyléčilo, zatím nikdo nezemřel, šest lidí je však ve velmi vážném stavu – alespoň tak si to mohu dohledat na internetu .. v Itálii je již více než 4 tisíce mrtvých … média nabízejí „simulace a propočty“ statisíců mrtvých, pokud nebudeme „něco dělat.“ Naše vláda dělá – všichni víme co všechno díky médiím -  nemusím to tedy připomínat.

Jakkoliv souhlasím s tím, že cestou či prostředkem zastavení viru může být i celková karanténa obyvatelstva, je mnoho věcí, které se mi nelíbí, které bychom mohli dělat lépe. Zkusím zmínit několik z nich:

1)      Přestože musíme snést výrazná omezení svých svobod, a proč ne, je-li to třeba, nikdo z nás neví, jakých cílů chce vláda svými opatřeními dosáhnout . Zatím nám je neřekli. To je tragické a ošklivé podcenění rozumu  lidí. Budeme-li vědět, co musíme, proč, na jak dlouho, kdy a za jakých podmínek můžeme očekávat, že „opatření“ pominou, protože bylo dosaženo cíle, budeme je snáze snášet. Nebo snad ne? Představa, že o tom, „kdy to skončí, rozhodne pan Babiš či nějaký jiný úředník,“ je pro mě tristní. Měli bychom tedy znát to, čemu se říká strategie a taktika, že?

2)      „Umrtvení země“, strašný výraz(!),  použil jej v jednom z rozhovorů pan profesor Prymula, epidemiolog, náměstek ministra zdravotnictví, šéf krizového štábu … (schválně zmiňuji jeho funkce a tituly), také nese svá rizika, náklady a v konečném důsledku ohrožuje životy lidí. Uvědomuje si to vůbec „vláda?“  Uvědomujeme si to i my? Budeme tedy bez hlesu poslouchat to, co nám pan Prymula naordinuje v rámci "umrtvení země?"? Nejnověji se pan náměstek dal slyšet, že hranice mohou být zavřené klidně dva roky(!). Uvědomujeme si, co to znamená? Uvědomuje si, že jsme otevřená společnost a ekonomika a že se stěží můžeme na dva roky zavřít? Je skutečně na náměstí v Řeznu nebezpečněji než na náměstí v Plzni? A není ono slovo „umrtvení“ oním pověstným freudovským přeřeknutím se? Vše má své náklady, dokonce i „záchrana před koronavirem“. O tom se diskutovat nesmí? Ano, nechceme umřít, ale nechceme být ani „umrtveni,“ že?

3)      Jakkoliv nás „vláda“ vyzývá, abychom nepanikařili a byli rozumní, svými kroky k „panice a nerozumu“ zhusta přispívá. Určitě i tím, že nám nařizuje, co musíme, aniž by s námi hovořila o tom, proč to musíme – o čemž jsem psal v úvodu, ale i tím, že možná nechtíc „lidi rozděluje namísto, aby je spojovala.“ Že nemám pravdu? Příklad za všechny : chvályhodnou snahu občanů, (ke které mimochodem vyzýval sám pan premiér), kterou bychom mohli shrnout slovy „povídejte si se svými seniory, babičkami a dědečky, dojděte jim nakoupit, pomozte jim ve svém okolí“ vládní tým torpéduje opatřením, kterým určuje že (nejprve) mezi 10-12 hodinou smí nakupovat právě jen a jen senioři starší 65 let, záhy pak časový interval opraví na 7-9 hodinu (zřejmě aby senioři nepřišli o slevy v supermarketech!) a ochranka supermarketů aktivně brání ostatním (třeba zdravotním sestrám po noční) do obchodů vstoupit! Co to udělá s mezigenerační „solidaritou“ si netroufám odhadnout. A mimochodem –  nejsou ohroženi i lidé mladší ? Například po operacích, chemoterapii, chronicky nemocní z nejrůznějších důvodů, kteří se poctivě snaží starat se sami o sebe ...

4)      Špatný „management“ krize ze strany vlády prohlubuje „rozdělení lidí a země.“ Nejmenovaný starosta ze šumavské obce, která po mnoho let žije z „Pražáků či Pražáka“ nyní zavírá parkoviště, aby jej a jeho občany nepřijeli „Pražáci nakazit.“ Chápu, je nouzový stav, krize, turisté by neměli jen tak korzovat, řeknete si. Ale pozor – jsou tu i lidé, kteří v daném místě vlastní byty, domy, nemovitosti, mají zde své rodiny, přestože zde „trvale nebydlí“, milují to tu. Respektují nouzová karanténní opatření. Máme je nyní vyhnat?  Vyženou oni nás, až přijedeme časem do Prahy? Starostenský příklad je důkazem nízkých pudů a instinktů, nehodný následování. Omluvit jej nelze ani oním nouzovým stavem. A co k tomu stát? Ministerstvo zdravotnictví (?) „pohrozilo lufťákům, aby zůstali doma.“ 

5)      Češi mají smysl pro humor. Všiml si toho i profesor Halík, když v rozhovoru pro idnes zmínil jeden nový koronavirový vtip – „Češi tak dlouho vyhrožovali Babišovi, že ho zavřou, až zavřel on je- všechny!“ Češi však v dobách těžkých mají nejen smysl pro humorm, ale i pro realitu, jsou stateční, dá se s nimi diskutovat a vydrží. I proto si zaslouží, aby se s nimi nejednalo jako s malými dětmi. Nelze jim říkat „musíš a nesmíš“ bez toho, že by se řeklo „proč, jak, jak dlouho, za jakých podmínek“ ono „musíš a nesmíš“ platí.

A to je důvod, proč tento text píšu. Pojďme se o tom bavit, vyžadujeme, abychom byli informováni, abychom byli součástí „řešení“ a ne jen jeho „předmětem.“ Cesty do pekel jsou obvykle dlážděny těmi nejlepšími úmysly … pokud nás vláda nechce do pekla dovést, a já stále věřím, že ne, nemůže prosbu na zřejmé odpovědi na otázky, které dáváme ( a určitě jsem neuvedl všechny), odmítnout. 

Poznámka závěrem, symptomatická : Děsí mě, že v jakémsi rozhovoru /dnes/ ministr zdravotnictví jen tak klidně řekne, že žáci a studenti se do škol vrátí až v září … to je skoro poplašná zpráva. Možná to tak bude, nicméně „takto se to říkat nemá a nedá.“ A jestli to pan ministr nechápe, nemá tam být …  stejné platí i pro pana Prymulu, který „od boku“ řekne, že hranice budou zavřeny na dva roky.

A aby nedošlo k mýlce - chápu podstatu i rozsah problému. Přesto si myslím, že bychom neměli jen trpně snášet, co si vláda/vlády vymyslí. Snažme se chránit sebe i druhé, ptejme se však, co musíme a co můžeme. Ostatně jsme s "vládou" všichni na jedné lodi. Přejme tedy úspěch nám všem. A nezapomínejme, že také cosi chceme – žít jako slušní, svobodní lidé, kteří mají svoji vlastní budoucnost ve svých rukou, kteří ví, co je to svoboda a jakou má cenu. Součástí té "ceny" je i riziko žití nebo snad ne?

                                                                           ***

Nyní je již středa 25.3. V Česku je již 1.497 lidí nakažených koronavirem, 22.600 lidé bylo na koronavir testováno. 10 lidí se z této nemoci uzdravilo, 5 jich doposud zemřelo. Za tři dny se nám přeci jen dostalo některých informací, po kterých v textu volám. V televizi vystoupil pan premiér, poděkoval všem a připustil a omluvil se za chyby, které se staly … uvidíme, jak to půjde dál. To obecné, co v textu píšu, platí stále ...

Piemont, den čtvrtý - 29.10.2019

Piemont – výlet, den čtvrtý, 29. 10. 2019, opět „piemontský.“

V noci zřejmě pršelo a ráno nás zaskočilo neprostupnou a nepropustnou mlhou. Předpověd sice naznačovala, že bude zataženo, ale o mlze ani slovo! Chvíli jsme přemýšleli, co „s tím“ – v kraji, který je „postaven na krásných výhledech a pohledech“, je mlha přeci jen problém. Nakonec jsme se rozhodli zkusit „výletovat.“ První cíl byl 10km vzdáléné Cherasco. Je to příjemné menší město, asi 10 tisíc obyvatel, ale obávám se, že v roztroušených po různých, od sebe vzdálených částí obce. 

Samotné Cherasco na mě působilo menším dojmem. Nicméně – krásný kostel Santa Maria Popolo, nádherná běloskvoucí brána se sochami světců a světic, zahrádka okolo kostela -  vše působilo, navzdory sychravé mlze, příjemně. Hezká zastávka.

Druhým naším cílem se stalo muzeum vína v Barolu. Je situováno v krásném hradu kdysi slavného rodu Falletti. Je ovšem vším, jenom ne hezkým muzeem. O barolu se tu také cosi praví, ale expozici zřejmě sestavil nějaký velmi „moderní duch“ s nátiskem „průmyslové revoluce“ – proto si tu „na mnoha místech můžeme zatočit klikou a šlápnout na jakési šlapaldo“, sledovat lanka a lana převodových ústrojí,  obdivovat, jak mechanika otvírá a zavírá „scénu-obraz“ toho či onoho. Připomnělo mně to návštěvu Ameriky – „too much to see, so hard to believe!“ Líbila se mi jen ta část, kde stará kuchařka komunikuje s mladým kuchařem (oba samozřejmě jako video) o  piemontské kuchyni a kulinářské tradici. O muzeu dál více psát nebudu. 

Psát však musím, velmi rád, o rodině Falletti. Ta vládla zdejšímu kraji, domohla se značného bohatství i uznání. Jejími posledními příslušníky byli Carlo Tancredi  Falletti (narozen 1782) a jeho manžela ( v Itálii známá jako) Giullieta di Barolo. Giullieta, vlastně Juliette, se narodila roku 1785 do známé rodiny Colbertů ( jejím prapradědečkem byl ministra financní Ludvíka XIV Jean Baptiste Colbert). Byl to vynikající pár, bohužel však neměli své vlastní děti.

Proto svůj život věnovali konání dobra, charitativní práci. Kdo by se chtěl o páru dozvědět více, stačí kliknout na tento odkaz: Markýzové Falletti.V roce 1991 byl manželský pár blahoslaven papežem Janem Pavlem II. Bezpochyby právem.

Po „návštěvě muzea“ jsme se vrátili na ubytování a pěšky vyrazili do Verge – nakoupit a na oběd. Krám byl však zavřený, přišli jsme chvíli po 12:30, kdy se tak stalo, hostinec ovšem také. Krásně to tam vonělo, ale starší paní nám vysvětlila, že dnes mají zavřeno ( google však hlásil otevřeno!) a abychom přišli až večer. S nevyslovenou poznámkou „tak si to sněz sama,“ jsme šli zase zpět do Collina San Ponzio. Bez nákupu, hladoví!

A pak jsme zaimprovizovali. Pojedeme do Grinzano Cavour. Věděl jsem, že je tam hrad, kde bydlel kdysi Cavour a že tam snad nakoupíme nebo si i dáme oběd. Grinzano bylo super – nejprve jsme narazili na jednu docela obyčejnou, ale příjemnou pizzerii a skvěle se tam najedli. Pak jsme nakoupili v obchodním domě Metro a nakonec jsme dojeli až na „vrcholek města,“ kde dodnes stojí hrad, v němž od roku 1832 do 1849 žil Camillo Benso, hrabě Cavour.

A právě zde a právě v této době zachraňujíc tím i své hospodářství, tento činorodý a strategicky uvažující muž, „vymyslel“ barolo. Samozřejmě ne sám. Barolo jako suché červené víno, špičkové kvality, jako „krále vín.“ Čímž nepomohl jen sám sobě, ale doslova tisícům a tisícům vinařů, kteří dnes barolo produkují. A neváhají za láhev účtovat 20 či spíše více eur. Expozice na hradě Cavour je výborná, moc se nám tu líbilo. Možná i proto, že se mlha, přeci jen na chvíli, poněkud rozptýlila a my jsme viděli to, co vídal Cavour každičký den. Překrásnou piemontskou, či montferatskou krajinu.

Grinzano Cavour nás smířilo s mizerným počasím, které jsme tu dnes měli. Byl to skvělý den! Uvidíme zítra.

A nyní pár obrázků z dnešního dne:

Piemont - den třetí, 28.10.2019

Piemont – výlet, den třetí, 28. 10. 2019, opět „piemontský.“

V Colline San Ponzio se nám spalo skvěle. Odpočati, což je pro cestovatele či turisty našeho ražení důležité, jsme se vydali zkoumat kraj, kde vzniká výjimečné víno Barolo. Ostatně kvůli tomu jsme sem přijeli, že?

Valná většina Čechů, kteří milují pití vína a vinnou kulturu vůbec, nepochybně ví, že barolo je vynikající červené italské víno. „Opulentní, tělnaté, bohaté na třísloviny, avšak zároveň delikátně ovocité, elegantně parfémované, s finesou jemu vlastní“.  Méně lidí však ví, že barolo není nic jiného než nebbiolo splňující určité ( regionální a  technologické)  podmínky, aby mohlo být nazýváno barolem.

První otázka tedy zní : „ Coje nebbiolo?“ Odpověď je nasnadě. Skvělá stará odrůda vína, zřejmě známá již Římanům (zmiňuje ji již Plinius starší) slavná právě zde v Piemontu. Jméno nebbiolo se odvozuje od italského nebbia či piemontského nebia. Obě slova se do češtiny překládají jako mlha. Snad proto, že se nebbiolo sklízí v druhé polovině října, kdy jsou tu časté mlhy, což potvrzujeme. Zažili jsme je.

Zmínil jsem podmínky. 

Ty „regionální“ jsou jasné:

Barolem se smí nazývat pouze nebbiolo vypěstované na všech vinicích měst a míst Barolo, Castiglione Falleto a Serralunga d´Alba. Tato tři města jsou jakýmsi pomyslným srdcem „barola“. Barolo se však oprávněně vyrábí i na části vinic v městech a obcích Cherasco, Diano d´Alba, Grinzane Cavour, La Morra, Montforte d´Alba, Novello, Roddi a Verduno. Všechna tato místa se nacházejí na jihozápadě od Alby v provincii Cuneo.

Technologické podmínky jsou poněkud složitější, zjednoduším je na : „hrozny nebbiloa musí zrát na svažitých slunných vinicích, po sklizni víno musí zrát nejméně 38 měsíců, z toho nejméně 18 měsíců musí ležet v dřevěných sudech. A vinař musí respektovat enologické postupy, jež jsou pro výrobu barola stanoveny.

A ještě jednu zmínku k barolu je třeba dodat – zasloužil se o něj muž, jehož celé jméno italsky zní : Camillo Paolo Filippo Giulio Benso, conte di Cavour, di Cellarengo e di Isolabella,  stručně CAVOUR. Ministerský předseda Piemontu (sardinského království) a první ministerský předseda „moderní“ Itálie. Muž, který se v zájmu sjednocení Itálie a povznesení své země upracoval k smrti. Možná nejkrásnější část svého života prožil na svém hradě Grinzano Cavour. Hrad a jeho hospodářství převzal zchátralé, nicméně za pomoci generála Paola Stagliena a posléze nadšeného francouzského obchodníka a enologa Louise Oudarta vlastně „vymyslel“ moderní suché barolo. Ale příběh „Cavour a barolo podrobněji“ si ponechám na jiný zápis.

A co jsme dnes viděli?

Barolo : malé městečko, jež dalo jméno skvělému vínu, o němž jsem právě psal. Je tu muzeum barola, které hodláme navštívit zítra. Dnes jsme se jen prošli uličkami tohoto miniměsta a bylo nám tu velmi příjemně.

Serralunga d´ Alba: nad městečkem ční hrad ze 14.st. Zůstal zachován ve své původní podobě a je svým způsobem symbolem své „commune“ a kraje. Shlíží spatra na vinice, z nichž pochází zejména skvělé barolo. Serralunga je díky své dominantní pozici zdaleka viditelná. Přesto, troufám si tvrdit, nejkrásnější pohled není na Serralungu, ale ze Serralungy „dolů.“ Milá stará paní nás přesvědčila, snadno, abychom si u ní nakoupili její skutečně skvělé víno.

Alba : Počátky tohoto města jsou spojeny s antickým Římem. Konzul Gnaeus Pompeius Strabo, který zemřel roku 87 před Kristem, toto místo uznal městem. Narodil se tu  římský císař Publius Helvius Pertinax Augustus, tedy Pertinax,  který v roce 193 následoval  v úřadu (nakrátko) Commoda. V temném středověku město velmi trpělo nájezdy barbarů. Po četných proměnách se stalo součástí vévodství savojského. V moderní době nelze pominout statečnost jeho občanů za 2. světové války. Dnes tu žije něco málo přes 30 tisíc obyvatel, město je sídlem slavné „čokoládové“ firmy Ferrero a je pomyslným centrem hornatého regionu Langhe, části Piemontu. Slavné je i díky lanýžům – konají se tu úžasné „lanýžové“ festivaly. Kdo neochutnal lanýže /nebo-li tartufi/ netuší, co píšu. Nám se Alba velmi zamlouvala!

A tím náš pracovně –turistický den skončil. Večer jsme při dobrém víně sledovali ( přes internet) udílení českých státních vyznamenání. Tak trochu jsme tím oslavili vznik Československa v roce 1918.

A na závěr minialbum dnešního dne:

Barolo - den druhý

Piemont – výlet den druhý, 27. 10. 2019, již „piemontský.“

Z Feldkirchu jsme skoro „na jeden zátah“ dojeli až do Barola. Vlastně kousek za Barolo, kde nyní bydlíme, do Colina San Ponzio.  

Cesta byla prima, švýcarská dálnice, tunel San Bernardino, samotné San Bernardino se svými (asi) 1630 m nad mořem, průjezd „italským Švýcarskem“ ( tj. Lugano etc.) – vše šlo hladce. Až tak, že jsem se „potichu“ začal strachovat, kdy a kde se zastavíme. Ale protože jsem svoji obavu nevyslovil nahlas, „čertík“ ji neslyšel a my jsme dojeli nevídaně a skvěle načas. A protože Jana, cestou, vyjednala s našimi ubytovateli, že můžeme přijet již v 13:00 a ne až po 16:00, ubytovali jsme se hned!

Díky tomu jsme udělali první pěší výlet – okolí Colina San Ponzio se svými fantastickými výhledy. Šli jsme usilovně a velmi rádi, protože se bojíme, že tak krásně jako dnes, už nebude. Anebo to svatý Jakub, náš patron a ochránce na cestách, „lehce opraví?“ Možná jsme mu měli své obavy svěřit dříve a ne až dnes … Nicméně, to, co jsme viděli dnes odpoledne a v podvečer, skutečně stálo za to! 

Procházíme se v Langhe, Piemontu, v oblasti zapsané jako World Heritage v UNESCO … etc. etc. … a hlavně, procházíme se krajem, který je kouzelný, magický a krásný a který souzní s tím, co známe a milujeme. Připadáme si jako doma. Stejně jako v Umbrii, v Toskánsku, ve Wachau, v Alsasku, ve Francích. 

To, co je povzbuzující a inspirující, je malinký detail – žijeme v tak krásné zemi, která si s těmi, v nichž nyní jsme, nezadá. Chybí ji jen víno, to si snadno přivezeme. Nechybí ji esprit, vášeň, tajemství. A právě proto, přicházíme-li ze své země, z Pošumaví, ze Šumavy, do těchto krásných zemí „cizích,“ cítíme se tu doma. Právem.

Závěrem, místo pozdravu, několik obrázků Vám všem a pozdravů našim starším dětem, které v naší nepřítomnosti "hlídají rodný dům.":