pátek 1. dubna 2016

Naděje uprostřed falešného světa

Kdo čte české noviny a jejich internetové klony a kdo sleduje českou "politiku a veřejný život", musí , bohužel a nakonec, dojít k neradostnému závěru : " Tomuto světu vládne faleš, klam, sebestřednost". Vše , co je liché, se marketingově a (propagandisticky) tlačí do světel reflektorů a to ostatní hyne. 

A tak se můžeme dočíst úvahy naprostých "lúzrů"( anglicky : looser) , kteří parazitují na jménu svých slavnějších otců, či matek nebo se můžeme dočíst o tom, co si myslí "sráči" ( a omlouvám se za toto vyjádření), kteří si mohou dovolit ( na náklady státu) pořídit si tiskové mluvčí a nutit nám své "ego", abychom "věděli" ... asi že existují.

Uprostřed tohoto světa však, bohudíky, existuje naděje. Tu potkáváme ( a někdy snad i  a bohužel ) míjíme  dnes a denně. A protože mediální svět může tvořit kdekdo, a to díky facebook(u) a nejrůznějším blogům, můžeme tak (asi opět díkybohu)  činit i my. I při své maličkosti a zanedbatelnosti můžeme proti tomu falešnému a povrchnímu obrazu světa bojovat. 

A proto si nyní dovolím říci, že mojí nadějí uprostřed falešného veřejného mediálního světa  byly v poslední době dvě zajímavé přednášky :

1) Tu první : přednesl v klatovských katakombách  Tomáš Petráček. Pan docent hovořil (zdánlivě) o Bílé Hoře ( myslí se tím bitva z roku 1620) či spíše o mýtu "Bílé Hory". Předvedl brilantní výkon. Pominu-li nyní podstatu věci, zdůrazním jediné - při svých 40ti (?) létech prokázal schopnost nahlížet historické události z širší perspektivy, schopnost zhodnotit je a schopnost zasadit je do určitého kontextu. Prokázal, na rozdíl od mnoha jiných, kteří se tlačí do "veřejného prostoru", schopnost, rozhled.

2) Tu druhou : přednesl v městské knihovně v Klatovech Jan Wiendl. Hovořil o F.X. Šaldovi, o jeho úvahách na téma demokracie a revoluce. Pan docent prokázal důkladné znalosti, schopnost všimnout si zajímavých souvislostí. V podstatě však hovořil k dnešku. Navzdory našemu "okouzlení se" sebou samými, žijeme, v psychologické a sociologické rovině, velmi podobný život jako naši prvorepublikoví předci.  I on prokázal, na rozdíl od mnoha jiných, kteří se tlačí do "veřejného prostoru", schopnost, rozhled.

Přiznám se, že bych si - v pátek večer, když listuji časopisy, které jsem si v týdnu odložil, protože jsem neměl čas je číst  - rád přečetl například o těchto mužích a jejich názorech, protože, zdá se mi, mají co říci. Namísto toho se na mě "valí", bohužel i ze stránek "renomovaných", pochybná mediální veteš a brak. Pochybnější o to, že sama tvrdí " já jsem norma, já jsem normální, já jsem obraz dnešního světa." 

Tak jako synové nemohou změnit činy svých otců, nemůže ani člověk sám - po určitou dobu - změnit běh tohoto světa. Věci a události se prostě dějí a i když tušíme ( a někteří snad i vidí) jejich konce, není síly změnit proud řeky, která plyne. Můžeme jediné - zanechávat zprávy na cestě : a to se nyní snažím. Třeba je někdo bude číst ...