neděle 20. září 2015

Salo - poklidné město na břehu Gardského jezera

Řekne-li se Salo, vybaví se některým lidem provokativní, kontroverzní film italského režiséra Pasoliniho. Jiným možná „cosi jako symbol fašistické Itálie“, mnohým pak vůbec nic. Všechny tyto příklady "vybavování si pojmu Salo“  jsou špatné. 

Pomíjejí totiž to podstatné -  že Salo je po staletí půvabným místem na břehu Gardského jezera, že si žije svým rytmem, okouzluje promenádou na jezerním břehu a jistě i  zajímavou historii, v níž je příběh „Italské sociální  republiky“ jen kratičkou epizodou, byť pro mnohé možná zajímavou. 

Možná tu byli první Etruskové, možná až Římané. Po desetiletí se osudy města a okolního kraje propojovaly s osudy Brescie a Verony, aby - po roce 1426 - byly na staletí spojeny s Benátkami. Ano, s Benátkami, byť jsou natolik vzdálené. Možná i proto dali Benátčané  místním obyvatelům až neuvěřitelnou míru nezávislosti.

Netušili jsme, že se zde narodil muž, který vytvořil první housle. Ani to, že patronem města je svatý Karel Boromejský, jehož socha – poněkud netypická – tu stojí v čtvrti San Carlo již od roku 1619.
A už vůbec jsme netušili, že je Salo až tak krásné a podmanivé. Byli jsme tu poprvé, protože až doposud  nás "na Gardě" lákala místa jako Sirminone, Garda, Bardolino ..  a že i ta jsou krásná a mají to čemu se anglicky říká flair a česky snad "šmrnc", nepletu-li se. Přijeli jsme přes Rivu a Limone sul Garda. V Limone jsme si užili dobrého oběda i náhlé průtrže mračen, která hrozila trvat snad až navěky, aby se během chvilky změnila v poklidné teplé odpoledne.

Mimochodem - nahlídnete-li Limone z břehu jezera, máte dojem, že nejste uprostřed pevniny, nýbrž že jste v nějakém malém, přímořském, ostrovním městečku, které se jen jen třese, aby je vlna ( nedej bože tsunami)  nepřimáčkla na skály, které je obklopují :

 Salo, dlužno říci,  se rozprostírá podél „zálivu“ ( snad je to správné slovo, použitelné i pro jezero ..), je proto možné z města dohlédnout na protější břeh, kde jsou na stráni rozesety četné vily. Těch je tu v okolí ostatně více, nedivím se.

 Za zhlédnutí stojí i místní Duomo ( katedrála). Bohatě zdobenému presbyteriu symbolicky dominuje Kristus na kříži, podle italské tradice visící v „bráně nebes“, jak kdysi hezky nazval triumfální oblouk Jan Wirth.  Trpící Kristus tak shlíží na své „stádce“ již stovky let. Napadlo mě, co by asi řekl Benito Mussolinimu, pokud se kdy vůbec do katedrály v Salo „dostavil“ ? Možná cosi o pomíjivosti, o pokoře … možná by se Ježíš nakonec i usmál. Vládcové a diktátoři přicházejí a odcházejí, víra v Krista Spasitele zůstává.


A zůstává i Salo samé. Naše zkušenost s Italy je veskrze příznivá, usměvaví, přátelští lidé. Občas trochu hektičtí a ukřičení, pravda, ale možná jsme jen my více rezervovaní a organizovaní ..?

A pak ? Italové jsou nedostižní v mnoha věcech ... a mohli bychom mluvit o kuchyni, o víně, o architektuře, malířství a sochařství a v mnoha ohledech by náš ( tím myslím naši rodinu) obdiv třeba i urazil jiné neméně talentované a inspirované národy ... jedno však umí Italové ( všech regionů, které jsme doposud navštívili) fenomenálně : milují květiny !